Když jsem se kdysi v marxistické politické ekonomii kapitalismu dozvěděl, že vojenské výdaje stimulují růst tržní (pardon, kapitalistické) ekonomiky, viděl jsem v tom komunistický žvást. Dnes o tom ani trochu nepochybuji, zejména pokud se k vykazování ekonomického růstu té které země používá ukazatel HDP (hrubý domácí produkt).

Nepochybuji ani o tom, že by technický pokrok v USA i jinde nejspíše nepostupoval tak rychle, pokud by nebylo štědré armádní kasy. A zdaleka se nejedná jen o letecký a raketový průmysl. Vojenské výdaje mají ovšem kromě nesporné stimulační úlohy také velmi nepříjemné vedlejší důsledky: způsobují obří deficity státních rozpočtů.

Rozpočet Spojených států na obranu na příští rok představuje obrovskou částku 585 mld. USD. Ruské vojenské výdaje představují jen tak pro zajímavost zhruba desetinu této částky. Ruský prezident by tedy musel být úplně šílený — a to opravdu není — pokud by iniciativně vyhledával konfrontaci s USA a se Západem obecně.

Spojené státy zažily po II. světové válce čtyři válečné konfrontace, kterých se s rozdílným úspěchem se svými početnými vojenskými kontingenty a s obrovským materiálním a logistickým nasazením samy zúčastnily.

Dokázal bych zpětně pochopit logiku Korejské války (1950—1953), ve které Spojené státy se svými spojenci zadržovaly a zadržely komunistickou expanzi ve východní Asii. Vojenské výdaje USA na tento konflikt se odhadují na 30—54 mld. USD.

Ve Vietnamské válce (v letech 1964—1973) v jejím vrcholném období bojovalo více než 0,5 milionu mladých Američanů. Americká doktrína zadržování byla v tomto případě dovedena ad absurdum. USA nebyly s jižním Vietnamem svázány spojeneckou smlouvou, přesto vstoupily do mnohaleté války s komunismem na okrajovém bojišti světa. Pokud by nechaly jižní Vietnam svému osudu již v 60. letech, komunistický Vietnam by dříve či později byl omezen v případné další expanzi v Indočíně Čínskou lidovou republikou.

ČLR přes ideologickou příbuznost svého státního zřízení s komunistickým Vietnamem prostě neměla a nemá stejný národní zájem jako Vietnam. Výdaje Spojených států na Vietnamskou válku se odhadují na 100—140 mld. USD. Vedle přímých vojenských výdajů jsou zde ovšem další doprovodné výdaje na péči o veterány těchto válek. V podstatě jako konstantní výdaje státního rozpočtu USA.

Třetím velkým válečným konfliktem po II. světové válce s účastí USA byla válka v Iráku (v letech 2003—2011). Výsledkem války byla v prvé řadě likvidace Saddámova sekulárního režimu, vytvoření nového režimu, jenž je srdcem se svými íránskými šíitskými souvěrci, ale materiálně zcela závislý na USA.

Rozbití Saddámovy armády na prvočinitele provedené v rámci poválečného okupačního režimu znamenalo potřebu vytvoření nové armády. Ta, postavena a vycvičena Američany ve skleníkových podmínkách (USA to údajně stálo 5 mld. USD), se teprve učí bojovat. Podle nedávno zveřejněných odhadů Financial Times stála válka v Iráku Spojené státy 1,7 bilionu USD. Existují ovšem i jiné odhady, které jsou podstatně vyšší.

Válka v Afghánistánu (začala v roce 2001) měla v prvních letech nepochybně svůj smysl a účel. Talibánci v Afghánistánu chránili Al—Kaidu, která organizovala teroristické útoky ve světě. Naprostá zkorumpovanost Karzáího afghánské vlády dosažené Západem, omezené v podstatě jen na Kábul, učinila z účasti vojenských kontingentů USA a jeho spojenců v posledních letech jen setrvačnou a nepříjemnou povinnost.

Pochopitelně bez podpory veřejného mínění zemí Západu. Poté, co Spojenci opustí Afghánistán, dopadne spojenecká afghánská armáda nejspíše podobně jako kdysi armáda jižního Vietnamu dva roky poté, co jej opustili američtí vojáci.

Válka v Afghánistánu zatím stála Američany jeden bilion USD. Výdaje USA v letech 2015 až 2019 si vyžádají další stamiliardy USD. A to přesto, že Američané stáhnou z Afghánistánu podstatnou část svého vojenského kontingentu.

Výdaje na veterány válek v Iráku a Afghánistánu zatím dosáhly nemalých částek, 134 mld. USD.

Při pohledu na výši amerických vojenských výdajů v obou jejich posledních válkách si každý soudný člověk musí klást řadu otázek. Tou základní otázkou ovšem je, zda za vynaložené finanční prostředky bylo dosaženo adekvátních politických výsledků.

Problémem prakticky každé války je, že na jejím konci už jen málokdo zná důvody, proč vlastně vznikla a pamatuje si i původní politické cíle válečných stran.

Obávám se, že ani ve vietnamské, ani v irácké a ani v afghánské válce Spojené státy s jejich politickým výsledkem nemohou být spokojeny a přitom všichni tušíme, že irácký i afghánský konflikt ještě zdaleka do svého závěru nedospěly. Válečné úspěchy vypadají jinak.

P. S.: Pro jistotu si ani nekladu otázku, co všechno mohlo být pořízeno za peníze, které USA vynaložily v Iráku a Afghánistánu.