22 231. To je opravená statistika počtu osob, které zmizely v Mexiku od roku 2006, kdy tehdejší prezident Calderón vyhlásil válku drogovým kartelům. Od nástupu nového prezidenta Peñi Nieta zmizelo a dosud se nenašlo 9 790 osob. Drogové násilí má na enormních počtech výrazný podíl; únosy se staly byznysem a kartely také často pečlivě odstraňují těla svých obětí.

Za posledních šest let kromě toho jen v Mexiku zemřelo v souvislosti s drogami více než 34 tisíc lidí. Další tisíce mrtvých hlásí „trojúhelník smrti“: Guatemala, Honduras, Salvador. Sem se rozšířilo působení kartelů natolik, že státy trojúhelníku vedou světové žebříčky v počtu vražd na osobu a násilí spustilo novou vlnu uprchlíků.

↗

Jedním ze symbolů latinoamerické migradce do USA jsou i příhraniční varování pro řidiče. Foto Jonathan McIntosh, flickr.com

Zatímco masmédia s radostí hlásí useknuté hlavy nebo přestřelky s údajně dávno mrtvými mafiány, málokdy informují o aktérovi, který má na tragickou situaci významný vliv. Jsou to Spojené státy. Tři dlouholeté a škodlivé politiky Spojených států pomáhaly vytvořit a dnes pomáhají eskalovat středoamerickou tragédii: válka proti drogám, (ne)regulace střelných zbraní a imigrační politika.

Další prohraná válka

Asi není třeba zdůrazňovat, že na počátku i na konci středoamerické tragédie je dlouholetá obsese amerických vlád zastavit šíření drog ve Spojených státech tzv. u zdroje. Nejprve byla cílem Kolumbie, pak se pozornost přesunula na sever do Mexika a do středoamerických států. Nejméně posledních deset let všechny americké vlády bez ohledu na politickou orientaci tlačí na ostatní státy, aby přijaly jejich „tvrdou linii“ ozbrojeného boje proti pěstitelům a překupníkům a své požadavky podporuje kromě výhružek peněžními dotacemi. Jen Mexiko obdrželo mezi lety 2008 a 2012 od Spojených států na „bezpečnostní programy“ 2,4 miliardy dolarů. Ozbrojené složky středoamerických států pak dostaly od roku 2008 do roku 2011 zbraně a trénink v hodnotě téměř jedné miliardy dolarů v rámci Středoamerické regionální bezpečnostní iniciativy (CARSI).

Součástí militarizace jsou ovšem také přímé zásahy amerických speciálních sil a působení amerických jednotek ve spřátelených režimech jako je právě Honduras, kde se oběťmi těchto zásahů stali opakovaně civilisté. A není žádným tajemstvím, že k rozhodnutí prezidenta Calderóna v roce 2006 rozpoutat ve své zemi faktickou občanskou válku došlo za velkého amerického aplausu.

Paradoxní přitom je, že tato válka — a je to válka v pravém smyslu — se sice vede mimo americké území, na spotřebu drog v samotných Spojených státech však neměla žádný účinek. Posledních deset let se spotřeba drog naopak zvyšuje a oproti jiným státům je dle Světové zdravotnické organizace na osobu enormní. Jak ukázal srpnový průzkum veřejného mínění, americká veřejnost si selhání proti-drogové politiky stále palčivěji uvědomuje. Celých 84 procent Američanů se podle něj domnívá, že Spojené státy válku proti drogám prohrávají. Smutně paradoxní je, že zhruba třetina respondentů by si přála ještě tvrdší postup, než byl aplikován dosud, což by snad mohla být jen americká invaze v Mexiku.

Ráj zbraní

Méně diskutovanou politikou, která přitom dodává doslova munici středoamerickému násilí, je americká politika vůči regulaci střelných zbraní. Zatímco veřejnost si všímá otřesných případů střelby ve školách, široká diskuze o využívání amerických zbraní drogovými kartely nikdy neproběhla a zřejmě ani neproběhne, ať už kvůli vlivu NRA nebo kvůli obsesi právem na sebeobranu ve státech přímo sousedících s Mexikem. Zhruba 70 až 80 procent zbraní zadržených mexickou policií při střetech s kartely je přitom amerického původu; jedná se zejména o automatické a polo-automatické vojenské zbraně.

Přímo na hranici mezi Spojenými státy a Mexikem je na sedm tisíc obchodů se zbraněmi, pašeráci tak nemusí chodit daleko. Před několika lety se také ukázalo, že samotný vládní Úřad pro alkohol, zbraně, tabák a výbušniny (ATF) úmyslně dovolil propašovat na mexické území několik set kusů zbraní a munice. V rámci utajené operace měli být vystopováni konkrétní příjemci. Místo toho se ATF ztratily v Mexiku. Je tedy paradoxní, že americký vládní úřad celý proces ještě usnadnil a nese zodpovědnost za vraždy a kriminální činy spáchané jejich návnadou.

Imigrace a deportace

Nakonec také hojně diskutovaná americká imigrační politika přispívá ke zhoršování situace ve Střední Americe, a to především z humanitárního hlediska. Dostat se do Spojených států je pro statisíce uprchlíků z nejohroženějších oblastí často jediná možnost, jak si zachránit život. Představa o tom, že se jedná o čistě ekonomickou migraci je nejen nesmyslná, ale přímo nebezpečná.

Ostatně to dokumentuje třeba žaloba podaná řadou nevládních a lidskoprávních organizací na postupy amerických imigračních úřadů v táboře Artesia. Imigrantům se podle této žaloby nedostává řádného prozkoumání jejich případu ani eventuálního soudního procesu, následuje rychlá deportace do míst, kde uprchlíky čeká bezprostřední ohrožení života. Mezi žalujícími je například matka se dvěma dětmi, která opustila Salvador po opakovaných hrozbách ze strany drogového kartelu. Podle Cecilie Wangové z organizace Sdružení amerických občanských práv (ACLU) bylo zadržovaným uprchlíkům opakovaně sděleno přímo na hranici, že budou urychleně deportováni, i když by mnozí z nich mohli mít právo na azyl.

Deportace ze Spojených států je fakticky automatizovaný proces, který se týká i nejmladších. Lidskoprávní organizace se v současné době ptají, co se stane s šedesáti tisíci dětmi bez doprovodu z celé Střední Ameriky, které se dostaly za americkou hranici. Odpověď je zřejmě jednoduchá: úřady je pošlou zpátky, tak jako ostatní. Dříve nebo později čeká podobný osud na jedenáct milionů lidí pobývajících nelegálně ve Spojených státech.

Beznadějné vyhlídky

Od prezidenta Baracka Obamy se při jeho nástupu do úřadu slibovalo hodně ve všech třech zmíněných politikách. V každé z nich Obama přitom buď pokračuje v politice svých předchůdců, nebo nedokáže vlastní politiku prosadit, nutno říct z velké části kvůli republikány zablokovanému Kongresu. Válka proti drogám pokračuje, celonárodní regulace zbraní je v nedohlednu a pokusy o imigrační reformu letos v létě opět skončily v koši Sněmovny reprezentantů. Zrovna s ohledem na imigrační reformu sice existuje řada konkrétních kroků, které může prezident udělat sám, ale Obama s  odvážným postupem váhá, zatímco násilí eskaluje. Středoamerická krize není téma, které by Američany zajímalo, a příliš nezajímá ani americká média. Ta dávají přednost evergreenům jako Obamacare a Benghází. Samotná hispánská komunita se zatím neodhodlala vzít přinejmenším imigrační reformu jako klíčovou otázku volební otázku.

Zůstává tak alespoň politika jednotlivých států Unie, která jako by postupně nahrazovala zablokovanou politiku celonárodní. Colorado po Washingtonu jako druhý stát legalizovalo marihuanu. O přísnější kontrole zbraní se rovněž diskutuje na lokální úrovni, s regulačními návrhy přichází také jednotliví členové Kongresu, jako demokratická senátorka Dianne Feinsteinová z Kalifornie, která se léta pokouší přinejmenším o omezení prodeje vojenských zbraní. Utlumení a zmírnění deportací zase podporují návrhy vlády ve státu Kalifornie, kde se (legální) Hispánci letos stali nejpočetnější etnickou skupinou.

Bez kompletního přehodnocení škodlivých federálních politik je ovšem každá lokální snaha bezzubá. Zbývá tak čekat na další volby. Kdo ví, třeba bude příštím prezidentem Spojených států Hispánec.