Prvního ledna letošního roku se v části mexického státu Chiapas slavilo. Uběhlo dvacet let od „první revoluce 21. století“, jak slavný spisovatel Carlos Fuentes nazval dvoutýdenní povstání Zapatovy armády národního osvobození (Ejército Zapatista de Liberación Nacional — EZLN). Přestože vlastní povstání mexická armáda rychle a za cenu téměř sto padesáti mrtvých potlačila, Zapatisté, pojmenovaní po vůdci Mexické revoluce z roku 1910, v oblasti zůstali.

Revoluce z roku 1994 vzbudila velký zájem okolního světa. Vypukla totiž přesně v době, kdy se mělo Mexiko po dlouhém vyjednávání stát součástí Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA), jejímž velkým zastáncem byl tehdejší prezident Carlos Salinas de Gortari. Symbolika povstání byla jasná; NAFTA byla považována za pomyslnou poslední kapku, za další krok při ignoraci chudých Mexičanů a především zcela přehlížených indiánů. Nejvýznamnější postavou hnutí se stal tzv. Subcomandante Marcos, zřejmě bývalý profesor z univerzity v hlavním městě. Pozornost vyvolalo to, že vedl převážně indiánské hnutí, přestože sám patřil k většinovému etniku. Marcos ovšem od začátku tvrdil, že usiluje o revoluci světovou, ne jen zaměřenou na mimořádně chudý stát Chiapas. Cílem byla skutečná rovnoprávnost, demokracie bez prostředníků a konec kapitalistického systému.

Přibližně v roce 1996 opadl někdejší zájem masmédií a hnutí se stáhlo do sebe, aby organizovalo vlastní záležitosti. Členům a blízkým sympatizantům EZLN zůstalo ve správě 27 obcí, které se na počátku revoluce k Zapatistům přihlásily; v roce 2003 byly rozděleny na pět administrativních jednotek (caracoles). Dnes žije na příslušném území 250 až 300 tisíc lidí, tzn. deset procent obyvatel státu Chiapas, a většina z nich jsou osoby indiánského původu. Celá oblast kontrolovaná Zapatisty existuje zcela odtržená od zbytku Mexika. Neúčastní se vládních programů, organizuje si vlastní školství, zdravotnictví a samosprávu. Média na sebe upozorňuje jen zřídka; naposledy samozřejmě v souvislosti s oslavami nezávislosti, o několik let dříve nenásilným pochodem k hlavnímu městu s požadavkem na změnu.

Prohry a vítězství

Mnozí se dnes ptají, jaké jsou výsledky těchto dvaceti let praktikované revoluce. Odpověď není jednoznačná. Původních globálních cílů hnutí nedosáhlo; federální politiku v Mexiku neovlivňuje a zřejmě už o to ani neusiluje, vždyť bylo ostře kritizováno za to, že nepodpořilo volbu levicového kandidáta na prezidenta v roce 2006, a tak přispělo k těsnému vítězství Felipa Calderóna a jeho politiky války proti drogám, která zavlekla zemi do spirály násilí. Ani postavení mexických indiánů se mimo Chiapas nezměnilo. Na druhou stranu ovlivnilo EZLN některá významná světová protestní hnutí vznikající po začátku ekonomické krize, jak potvrdila například Rebecca Manski z Occupy Wall Street. „Po příjezdu jsem zjistila, že mnoho principů, rétorika, témata a způsob organizace Occupy Wall Street bylo převzato přímo ze zapatistické filozofie,“ sdělila Manski televizi Al-Džazíra po návštěvě vzbouřené oblasti. S inspirací Zapatisty jsou spojováni také španělští Rozhořčení (Indignados).

Ještě spornější jsou výsledky uvnitř samotných caracoles. Ekonomická zaostalost je nejčastějším argumentem kritiků. Například José Gil Olmos, novinář z nejvlivnějšího mexického týdeníku Proceso, označil hnutí za „stagnující“ a odsouzené k přirozenému úpadku. Ekonomové argumentují výrazně vyšší úrovní chudoby na vzbouřených územích než ve zbytku federace a kritizují neochotu zapojit se do velkých vládních programů. Upozorňují na nedostatek kvalitního zdravotního materiálu a upadající infrastrukturu.

Na druhé straně stojí jiné než ekonomické argumenty. Nejvýraznější jsou společenské změny: Ženy začaly chodit do škol. Vyučuje se nejen ve španělštině, ale i v kmenových jazycích, které zažívají renesancí. V každé vsi navíc byla ustanovena škola a zdravotní péče, a i když jde o velmi skromné služby, jsou dostupnější. Komunity si samy určují své zástupce a svou budoucnost, bez ohledu na zájmy federální vlády a mocných nátlakových skupin určujících velkou politiku.

„Nejdůležitější je, že nám EZLN vrátila důstojnost,“ říká zapatistický farmář Artemio. „Pět set let jsme nikoho nezajímali, jenom nás využívali. Ale EZLN nám ukázala, že když budeme držet pohromadě, nemusíme sklopit hlavu před těmi, kdo nerespektují naše práva. To je nejdůležitější dědictví těch dvaceti let.“

Z pohledu z vnější těžko hodnotit, jestli je takový výsledek dostatečný. Například v Bolívii si indiánské obyvatelstvo dokázalo prosadit vlastního prezidenta a skrze něj dosáhnout prudkého společenského vzestupu a zároveň širokého uznání tradičních práv a územních nároků. V Brazílii se zase dramaticky snížila chudoba díky prezidentu Lulovi a sociálním programům, kterými se mexická vláda inspirovala a nyní se i díky nim snižuje chudoba také v Mexiku; ovšem mimo zapatistická území.

Jenže zatímco jiné mexické státy, zvlášť ty situované v příhraničí jako Chiapas, zápasí s drogovými kartely a vysokou mírou kriminality, v zapatistických oblastech panuje klid. Možná i jen to je úspěch, který stojí za to vyzdvihnout.