Doufám, že epizoda s kremelským „protiseznamem“ západních politiků nežádoucích v Rusku a vše, co na ni navázalo, je jen promyšleným komickým číslem, jež má odlehčit mezinárodnímu napětí. Společně se zasmějeme, co všechno se dá v diplomatické kuchyni uklohnit, a rázem budeme uvolněnější při oficiálních rozhovorech o řešení ukrajinské krize. Nebo ne?

Copak čtyři české adepty — spícího exministra Schwarzenberga, málomluvného bývalého eurokomisaře Fuleho, záhadného europoslance Štětinu a místopředsedu TOP 09 Ženíška — nevybíral devátý rada ruského velvyslanectví po desátém pivu, případně náčelník spolku Přátel Ruska Jiří Vyvadil za střízliva?

Máme brát vážně papír, na kterém kupodivu chybějí skuteční strůjci protiruských sankcí? A proč se Moskva tak vzteká, že jeho obsah unikl do médií? Stydí se snad za svoji personalistiku?

Nu což, vezměmě na vědomí, že Putinovi lidé smyslem pro humor nedisponují a diplomatické kroky umějí jen kožené, toporné. Síla moskevské školy byla vždy v silovém přístupu, práce s pinzetou jejím absolventům moc nejde.

A zatímco vzduchem létají depeše, na Ukrajině dál umírají nevinní civilisté — jak upozornila Amnesty International, rukama separatistů i provládních vojáků. Správně by vedle polévání válečných ohnišť vodou mělo mezinárodní společenství tlačit na demokratizaci poměrů v Rusku a na odstranění vyhrocených nacionálních ostnů na Ukrajině. Místo toho se zaměstnává hovadinama.

K nim však rozhodně nepatří propagandistický guláš, který je ruskou stranou nabízen za hranicemi a vnucován obyvatelstvu doma. Ani v nejmenším si nedělám iluze o tom, že profesionálními tými valícími lidem šrouby do hlavy je vyzbrojen Západ i Východ. Naši spojenci nám nadělili nejeden slovutný think-tank, naši oponenti nás zase zásobují rychlokvašenými weby či občanskými sdruženími.

Je jen náš problém, jak se v tom všem zorientujeme. Žijeme v demokratickém prostředí, kde vládne svoboda slova i svoboda tisku. Každý si můžeme z dostupných zdrojů poskládat vlastní obrázek o dění ve světě, každý můžeme uplatnit vlastní názor.

Mysleme ale také na obyvatele Ruska, kteří mají k podobným vymoženostem přístup stížený. Nadto dostávají nalejvárnu ze státem vlastněných médií.

Její součástí se stal i televizní dokument vracející se k Pražskému jaru 1968. Divák musel získat dojem, že se tehdy Rudá armáda vydala potlačit fašisty v Českoslovesnku, stejně jako dnes stojí na stráži před fašisty na Ukrajině.

Před necelými padesáti lety se podle ruských autorů odehrál bezmála pokus o přepsání výsledků druhé světové války. Spojenecká vojska však ti, kterým záleželo na míru a socialismu, v Praze vítali. Zato odporné živly tankovým divizím ubližovaly. A tak dál a tak dál.

Radši ani nemyslet, co se musí odehrávat v hlavě historií nepolíbeného Rusa. Podstatné ale je, že Putinův režim opět o trochu víc stmelil domorodce proti západním cizákům. Jako by nestačilo, že Rusové jsou tradičně přesvědčeni, že jejich dějinná role je nedoceněná, že jim ostatní jen berou poslední jistoty a ztěžují životy.

Za daných okolností je na místě zdůraznit význam přeshraničně šířených informací, s nimiž jsme i my měli do listopadu 1989 zkušenosti coby posluchači. Proto by se Česká republika neměla vůbec stydět zpravovat občany méně demokratických režimů o svém výkladu minulosti i současnosti. Podobně důležité jsou granty na vytváření pluralitního mediálního prostředí v nesvobodných či transformujících se zemích.

Pokud se někdo třepe hnusem před slovem propaganda, měl by si vzpomenout, že zhruba do čtyřicátých let minulého století nemělo negativní znaménko jako dnes. Bývala dříve dokonce záměrně a masivně používána pro propagování demokratických principů, demokratického společenského uspořádání a na něj navázaného životního stylu.

Propaganda je vždy jen taková, jaký je její strůjce. Nebo snad nemáme jasno v tom, co bychom vysílali a zda se hlásíme ke správným hodnotám?