Z rádia hrají písničky o Krymu, v Moskvě se řeční o tom, že Krym je důležitý, a v Krasnodarském kraji se divoce staví — kopou se základy pro sloupy vysokého napětí, které by mělo vést proud ze Svistuchinské hydroelektrárny na Krym, kopou se základy pro most, který má spojit Krym s Ruskem, otevírají se nové pískovny, odkud se nové stavby mají zásobovat.

Jestli mi loni na jaře hodně lidí na Krymu říkalo, že se necítí být ani s Ruskem, ani s Ukrajinou, protože na ně všichni kašlou, tak se zdá, že se Rusko snaží přinejmenším ukázat, že mu o Krym jde. Lidi se pak už neptají, jestli je to kvůli tomu, že je třeba dobře zásobit nové vojenské základny nebo z jiných důvodů.

Zdá se, že reálně se toho zatím na Krymu moc nezlepšilo — i když se zvedly platy státním zaměstnancům a důchody důchodcům, tak ceny stouply oproti Ukrajině několikanásobně. Salát mě stojí 180 rublů (90 korun), což je na Ukrajině nemyslitelné. Na trajektu mi spolucestující říkal, že dojíždí za prací do Krasnodarského kraje, kde si vydělá zhruba dva až třikrát více než na Krymu.

Přežít tu ze zdejších platů v soukromé sféře se zdá nereálné. Nicméně mám zatím trochu pocit, že to lidé jsou více ochotní snášet, protože jim Rusko dává pocit důležitosti, který jim dříve chyběl. Jsem zvědavý, jak se mi na tohle změní názor během té doby, co tu letos pobudu.

Tataři a stužka na přirození

„Medžlis (krymskotatarská reprezentace) už prakticky neexistuje. Několik z jeho členů se nemůže vrátit zpět na Krym, někteří sedí ve vězení, jiné si pořád předvolávají k výslechům,“ vypráví mi ve tři v noci nad čajem kamarád, simferopolský krymský Tatar, u kterého jsem přespával.

„Vznikly dokonce dvě náhradní struktury, které mají Medžlis nahradit. Ty ale nemají mezi Tatary absolutně žádnou reputaci, je to čistě kosmetická záležitost. Fond, který financoval fungování Medžlisu, zabavila vláda a dala jej Muftiátu — náboženskému centru. Moskva se snaží mezi Tatary vyvolat nedůvěru a konflikty, ale zatím se to moc nedaří. Poté, co nám loni zakázali smuteční setkání k výročí deportace, se skoro všichni Tataři sjednotili proti Moskvě. Většina mlčí a vyčkává, co bude dál. Podle mě by se ale našlo tak pět procent Tatarů ochotných vzít zbraně a jít bojovat,“ říká a usrkává čaje.

„Všichni tu teď cítí, že kdyby byl potřeba vnitřní nepřítel, jsme první, po kom se sáhne. Atmosféra je hodně napjatá. Dokonce nám už zakázali i jedinou krymskotatarskou televizi. Podle zákona se musela do prvního května registrovat u RosKomNadzoru, ale několik měsíců nám žádosti o registraci vraceli s tím, že jsou tam nějaké formální chyby. Nakonec jsme těsně před vypršením termínu sami požádali o stažení z vysílání, protože jinak bychom porušili zákon a RosKomNadzor by nám mohl zabavit majetek,“ vysvětluje dále.

Smuteční den Tatarů je 18. května, letos to bude 71. výročí od jejich deportace do Střední Asie. Shromáždění bylo stejně jako loni zakázáno z Moskvy.

Když jsem od kamaráda odcházel, dal mi s úsměvem světle modré tričko s malým zlatým písmenem T na prsou a velkým na zádech — ve stylu krymskotatarské vlajky.

„Když budu mít v batohu tohle, vyjde to nastejno, jako kdybych tam měl výbušninu s nálepkou Pravý sektor?“ ptám se.

Odpovídá, že snad ne, ale není si jistý. Tričko se mi líbí, ale stejně přemýšlím, jestli si jej obléct, nebo ne. Přeci jen tu nějaké napětí ve vzduchu pořád cítím.

Dnes ke Dni vítězství — úryvek ze včerejší noční debaty v kuchyni na okraji Simferopolu: