Dvě z členek ruské polit-punkové skupiny Pussy Riot, Maria Aljochinová a Naděžda Tolokonniková, se na ekvádorském velvyslanectví v Londýně setkaly se zakladatelem WikiLeaks, Australanem Julianem Assangem. Rusky po setkání konstatovaly, že s Assangem mají společného více, než si myslely, a souhlasily s tím, že se stanou členkami dozorčí rady jeho Courage Foundation, nadace pro finanční pomoc whistleblowerům po celém světě.

Bylo to setkání skutečně symbolické. Mediálně asi nejznámější představitelé protiestablishmentové opozice ze Západu a z Východu se sešli ke spolupráci. A to přesto, že mezi nimi nebylo ve všem harmonické souznění. Členkám Pussy Riot vadilo Assangeovo vystupování na moskevské anglickojazyčné stanici Russia Today, kterou považují za hlásnou troubu kremelského režimu. Ačkoli v této věci společnou řeč nenašli, v řadě jiných se shodli.

Například v případu vojína Chelsey Manningové (dříve Bradleyho Manninga), odsouzené ve Spojených státech k třiceti pěti letům vězení za vynášení informací v aféře WikiLeaks. Členky Pussy Riot, jejichž úsilí dnes směřuje mimo jiné k humanizaci ruského vězeňského systému, zjevně nespatřují žádný problém v podpoře jiného vězně, ve zcela jiném systému.

K osobě dalšího známého amerického veřejného nepřítele Edwarda Snowdena se již dříve Naděžda Tolokonniková vyjádřila v tom smyslu, že je v Rusku v jakémsi globálním vězení. Poselství, které tím ruské aktivistky dávají světové veřejnosti, je jasné: nás do ryze mocenské hry mezi dvěma bloky, do světa, který se řídí heslem „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“, nezatáhnete.

Není to vlastně nic překvapivého. V době svého pobytu v sibiřském vězení v roce 2013 si Naděžda Tolokonniková vyměnila několik dopisů se slovinským filosofem a jedním z nejznámějších kritiků dnešního kapitalismu Slavojem Žižekem, a jedním z hlavních témat korespondence byla právě kritika globálního kapitalismu. Důvodem, proč dnes země Západu namísto podpory lidských práv kvůli zisku kolaborují s režimy v Rusku a Číně, je podle Tolokonnikové to, že jsou součástí téhož globálního kapitalistického systému.

↗

Dvě z členek ruské polit-punkové skupiny Pussy Riot, Maria Aljochinová a Naděžda Tolokonniková, se setkaly se zakladatelem WikiLeaks, Australanem Julianem Assangem.  Foto Cancillería del Ecuador, Flickr

Nejde však jen o Pussy Riot. Jedním z politických vězňů ruského režimu v posledních letech je Sergej Udalcov, aktivista a představitel Levé fronty, mezinárodní sítě radikálně levicových organizací (založené roku 2008). Aktivisté z Levé fronty v čele s Udalcovem se ve svém veřejném vystupování celkem pochopitelně střetli se stávajícím ruským režimem. Udalcov strávil za pořádání protestů mezi lety 2010 a 2011 v cele zadržení celkem osmdesát šest dní.

V prosinci 2011 ho Amnesty International označila za vězně svědomí. V letošním roce byl Udalcov spolu s dalším představitelem Levé fronty Leonidem Razvozžajevem odsouzen moskevským soudem k 4,5 letům vězení. Razvozžajeva přitom již v roce 2012 ruská policie unesla z území Ukrajiny, kde se pokoušel získat azyl.

Velkých protivládních protestů v roce 2012 se účastnil také Ilja Ponomarjov, levicový poslanec ruské Dumy, jakýsi neortodoxní levicový libertarián, který se považuje za komunistu a má blízko k zeleným a sociálně-demokratickým pozicím.

Ponomarjov, který v dolní komoře ruského parlamentu zasedá od roku 2007, byl letos v březnu jediným poslancem ruského parlamentu, který hlasoval proti zákonu o připojení Krymu k Ruské federaci. O rok dřív byl tento ruský levičák opět jediný, kdo nepodpořil zákon kriminalizující propagaci homosexuality.

I krátký a neúplný výčet snad ukazuje zřetelně, že pro českou demokratickou levici by neměl být problém solidarizovat se s těmi, kdo současný ruský režim kritizují z levicových pozic. Podpora ruské opozice by se dokonce mohla stát jedním ze silných témat naší demokratické levice, hned vedle kritiky neregulovaného globálního kapitalismu či amerického „vývozu demokracie“.

Skutečně nejde o dvě různé disciplíny, ale o jeden související úkol. Široké pojetí lidských práv zahrnující kromě práv občanských i práva sociální či environmentální by tu mohlo získat jeden z konkrétních projevů.

Někdo snad nahlíží na dnešní Rusko z perspektivy jakéhosi vyvažování mocenských bloků. Silné Rusko (a Čína) jsou pro některé na levici zárukou proti přílišné moci Spojených států. Není však jasné, jak by silný (a represivní směrem dovnitř) režim v Rusku či jinde mohl v budoucnu zabránit americkým jestřábům třeba v opakování irácké války z roku 2003 s vyfabrikovanými informacemi o zbraních hromadného ničení v Saddámově arzenálu a nešťastným vyústěním, jehož jsme právě svědky.

Co by mohlo novým Irákům spíš zabránit, je informovaná celosvětová veřejnost, citlivá na zatajování informací a zvyklá vystoupit proti mocným ve své zemi (kterékoli) bez ohledu na možné následky. Tedy právě to, oč ve své západní misi spolu s nevítanými whistleblowery typu Juliana Assange usilují ruské punkerky. Uvidíme, zda česká levice bude slyšet na jejich poselství, nebo ji spíš zláká představa vlády silné ruky, nacionalismu, státního kapitalismu a omezování osobních svobod.