Za boha, cara a vlast

Petr Uhl

Vojtěch Srnka napsal pro DR komentář Rusko proti české levici. Petr Uhl ve své reakci popisuje situaci na Ukrajině a v Rusku. Autorovi vytýká i nesprávné chápání české levice.

Vojtěch Srnka ve svém komentáři v DR vytýká české levici, že podporuje Kreml: „Je s podivem sledovat vychvalování Ruska ze strany české levice.“ Je tak „nekritické, že by se k němu odhodlal jen málokterý Rus“, napsal Vojtěch Srnka. Vychvalování Ruska jsem příliš v českých médiích nezaznamenal, ale k levici řadí Vojtěch Srnka zřejmě i poslance Úsvitu Milana Šarapatku a hlavně provokatéra z pražského Hradu Miloše Zemana.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Miloš Zeman se zapsal do mé paměti výrokem z roku 1999, že skinheady musíme postavit mimo zákon. Z literatury o divokém západě jsem pochopil, že je buď chce střílet jako psy, případně aspoň bez soudu zavírat, bez ohledu na zákon, nebo neví, co říká.

Základní potíž při hodnocení ukrajinské krize respektive tamní občanské války je v neprávním, sportovním pohledu na svět a život: Kdo má pravdu? Kyjev, nebo separatisti? Fašisti, nebo teroristi? Proevropští Ukrajinci, nebo lidé z východu a jihu Ukrajiny? Z toho se dát vybruslit novinářským návodem — „pět minut pro pana Žida a pět minut pro pana Hitlera“. Tak se nám ten „třídní boj“ táhne od dob husitské revoluce, přes české národní obrození, poválečné vyhnání německého civilního obyvatelstva, Únor 1948 a přes boj o zrno a boj proti americkému broukovi — mandelince bramborové až k boji proti „Putinovu Rusku“ a „komunismu“ všeho druhu. Ani ukrajinská občanská válka není svárem dobra a zla, nebo, jak se dnes říká pravdy a lásky se lží a nenávistí.

Lidé v ČR — a kvůli relativní geografické blízkosti českých zemí k Ukrajině a kvůli naší společné historii je jich tu procentuálně více než v západní Evropě, o Americe nemluvě — ale odmítají čím dál tím častěji prozápadní ukrajinskou propagandu, a hlavně ukrajinskou krajní pravici, která má na tamní poměry mnohonásobně větší vliv než mezi občany a voliči. Odmítají i „protiteroristickou“ kampaň a válečné operace, které proti civilnímu obyvatelstvu vede Jaceňukova vláda a prezident Porošenko pomocí Národní (v originále „nacionální“) gardy a zvláštních praporů, jejichž příslušníci, nejen z Pravého sektoru, se hlásí ke krajní pravici, ke Stěpanu Banderovi a někdy přímo k nacistickým symbolům. I Porošenko, který je považován ve vnitroukrajinském konfliktu za umírněného, stále mluví o „teroristech“. Vládnoucí činitelé v Kyjevě prostě staví „teroristy“ mimo zákon. Občas to odnesou nějací školáci, kteří v Doněcku hrajou fotbal.

Lidé se v ČR nesmiřují s tím, jak zůstaly nevyšetřeny zvlášť závažné zločiny, jako bylo únorové ostřelování a házení Molotovových koktejlů a v poslední dny i střílení z Majdanu na vládní elitní jednotky Berkut, který tam prokazatelně střelné zbraně neměl. Podle generálního prokurátora Ukrajiny 90 procent důkazů „zmizelo“. Nevyšetřena zůstala i oděská tragédie, kdy nejméně 46 osob, odpůrců kyjevské vlády, letos 2. května uhořelo v Domě odborů a kdy na 70 proruských aktivistů vysvobodil druhý den dav zhruba 2000 lidí z vězení. Neobjasněno zůstalo i sestřelení malajsijského dopravního letadla, i když by zjevně pro bezpečností služby USA nebyl problém vnést do tohoto zločinu světlo.

To občany, nejen levicové, dost štve, proto také ony emoce. Že na straně separatistů bojují také vrazi z čečenských válek, kteří chtějí pod praporem islámu řezat protivníkům hlavy? To jistě, ale oni bojují, stejně jako Srbové, Češi a další „dobrovoľci“, za vládní síly i za povstalce. Vždycky se dají uvést příklady, na obou stranách, barbarství a zločinů.

Kritika z úst amerického občanského spolku Human Rights Watch, který sponzoruje českou organizaci Člověk v tísni, hájící lidská práva ve světě velmi selektivně, je hodnověrná tou měrou, jak HRW vystupuje proti mnohaletému věznění stovek osob (aktuálně asi 140) na americké základně Guantánamo na Kubě pro neurčité, právně nepodložené podezření z „terorismu“, a to nejen bez obvinění, ale od roku 2008 i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu USA. To třeba už Amnesty International kritizuje toto věznění častěji a silněji.

Protiputinovská politická pravice nyní často volá po propuštění ruských politických vězňů na svobodu, aniž je jmenuje. Vězni na Guantánamu jsou však skuteční vězni svědomí, léta žalářovaní bez soudní či policejní procedury.

V ČR byl v posledních letech případ „tykadlového“ řidiče olomouckých autobusů Romana Smetany, který byl klasickým případem politického vězně. Jak se tu přesně podle zákona „vyrábějí“ vězni svědomí, předvádění na policejní služebnu poté, kdy jim policie nařídila sundat při demonstraci kukly a oni poslechli, ukázal komentář Martina Marka v DR.

To, že v USA, ČR i jinde na západě jsou vězni svědomí a nespravedlivě stíhané osoby, ovšem neznamená, že se zřekneme solidarity s ruskými vězni svědomí, žalářovanými, obvykle v souladu s ruskými zákony, ale často jen proto, že jsou státní moci nepříjemní.

Vina je na straně „Putinova“ Ruska

Jistě, za vznik „novoruských“ republik, Luhanské a Doněcké, mohou podle kritiků Putina Rusové, může za to „Putinovo“ Rusko. Vojtěch Srnka jde dokonce tak daleko, že přítomnost ruských vojáků na východní Ukrajině přirovnává k izraelské správě východního břehu v Palestině, který v rozporu s mezinárodním právem okupuje — podle OSN a celého světa — izraelská armáda. Byl jsem v době operace „Lité olovo“ před osmi lety v Palestině na západním břehu, a vím, že okupační správa vypadá hodně jinak než ruská přítomnost na východní Ukrajině.

Nechci se přít o to, zda vojenská náborová střediska v Rostově na Donu, ve Voroněži a jinde organizují dostatečný počet ruských vojáků (mimo aktivní službu v armádě) pro posílení jednotek ukrajinských povstalců. Také nemohu diskutovat o podílu zbraní (včetně tanků) vyvezených z Ruska pro jejich boj, podílu zbraní ukradených ukrajinské armádě, ukořistěných nebo protiprávně nakoupených, třeba i v Rusku. Vlastně všechny tyto informace o ruském podílu na bojích na Ukrajině a na vyzbrojování povstalců pocházejí od zpravodajských služeb západních zemí, zvláště USA.

Jsou to tytéž služby, které dodaly vládám — hlavně americké a britské, ale též české — „přesvědčující“ informace o tom, že režim Saddáma Husajna disponuje zbraněmi hromadného ničení, a to těsně před protiprávní americko-britskou vojenskou invazí do Iráku v roce 2003. „Kde jsou ty zbraně hromadného ničení?,“ volali pak Britové na masových demonstracích na Tonyho Blaira, čímž ho donutili k odchodu z funkce ministerského předsedy. To v ČR nikdo ani nepřipomněl ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi (KDU-ČSL), že se před invazí v Iráku veřejně dušoval, že Irák má nejen biologické, ale dokonce i bakteriologické zbraně. I on to měl od tajných služeb.

Zdá se, že v ČR, za stavu rozhořčení nad politikou kyjevské vlády, která se dostala k moci letos v únoru v důsledku několikanásobného porušení ukrajinské ústavy, tedy protiústavním převratem, dokážou lidé Putinovi a ruské vládě mnohé odpustit. Pokud jsou ale mezi kritiky Jaceňuka a Pravého sektoru lidé hlásící se k levici, měli by si dát pozor, a zároveň a hodně nahlas kritizovat i poměry v Ruské federaci, aby neupadli v podezření Vojtěcha Srnky, že se Putina zastávají a nadržují mu.

Tendence ke státnímu nacionalismu, xenofobii, oslavování šlechty a církve, šíření panslavismu a k autoritářství (vládě pevné ruky) existovaly v Rusku i za Borise Jelcina, ale příchodem Vladimíra Putina v roce 2000 se všechny tyto negativní rysy ruské společnosti posílily. Západní Evropu už méně zajímá, že za Putinovy vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize, a to na rozdíl od Ukrajiny. I proto váhám označit Putina za diktátora, stejně jako mnohé latinskoamerické prezidenty nebo jestřábí prezidenty USA.

Ruský hospodářský vzestup ovšem úzce souvisí se stoupajícími cenami plynu a ropy. Putinova vláda je zároveň svázána omezováním svobody tisku a médií, mocensky motivovaným bojem proti oligarchům, kteří se k bohatství a vlivu dostali v 90. letech, a dědictvím dvou válek v Čečensku.

Občanské sdružení Memorial, založené za perestrojky hlavně potomky vězňů svědomí, jehož jsem byl od roku 1988 členem (byli jsme v ČSSR nejméně tři, ještě Jan Urban a Jaroslav Šabata), které vykonalo ohromnou práci při odhalování zločinů stalinismu a státního socialismu a při rehabilitaci obětí perzekucí, je už léta omezováno a přímo ohroženo ve své existenci, jak jsem se přesvědčil v Moskvě při návštěvě Memorialu koncem roku 2012.

Ctěni jsou naopak kozáci, střeží dnes Kreml a Putin je jejich vrchním velitelem. Sentimentální nacionalismus má zelenou, lidé kavkazského a někdy i židovského vzezření se necítí na ulicích ruských měst bezpečně. Kozácká homofobie, mužská nadřazenost (v ČR známé chlapáctví) a sepjatost s náboženstvím, ba dokonce latentní antisemitismus pomalu nikomu nevadí. Ruská společnost jako celek je, ve srovnání se západní Evropou, dost zaostalá. Kozáci — to je kus ruské historie a historie Ruska na Ukrajině. Kozákem, jak známo, může být každý, kdo je muž, mluví rusky a je pravoslavný.

Objektivně je třeba uznat, že ukrajinská ústava je jedna z nejdemokratičtějších na světě, avšak nikdo ji nedodržuje. Rovněž svoboda slova byla na Ukrajině podstatně větší než v Rusku, v nových poměrech je však drasticky omezována. Celkově i v mnohých jednotlivostech jsou ukrajinské poměry výrazně horší než ruské — poměry sociální, hospodářské i politické. Výrazně nižší je na Ukrajině životní úroveň, a to byl mocný důvod, proč lidé na Krymu masově přijali odtržení od Ukrajiny.

Před rokem 1990 žila československá a česká společnost hodně izolovaně, přičemž nepropustnost informací a lidí směrem východním byla, málokdo si to uvědomuje, ještě vyšší než západním, tedy s výjimkou černomořských pláží v Bulharsku. To se v posledních 25 letech ještě prohloubilo, a tak se při hodnocení ukrajinské krize uplatňuje neznalost reálií života lidí na Ukrajině a v Ruské federaci.

Pohled na „vinu“ Putinova Ruska z druhé strany

Společnosti v západní Evropě, které se tam po léta postupně propojovaly, jsou od východní Evropy stále oddělovány nedostatkem společné historie a odlišnými tradicemi. S neznalostmi, pokud jde o Ukrajinu a Rusko, musíme počítat více než dosud.

Na Ukrajině i v Rusku všude převládá nostalgie po sovětských dobách, ne ovšem po nesvobodách, zákazech a příkazech a po autoritářství a bezzákonnosti, které v SSSR v posledních desetiletích ve všech oblastech společenského života stále převládaly, ale po sociálních jistotách a sociálním systému vůbec. Stejně jako v Rusku se i na Ukrajině ze ztráty někdejších životních podmínek viní — podle mne neprávem — Gorbačovova perestrojka.

Viní se ale i Jelcin i pozdější politické vedení země, tedy Putin. Oni nás prodali — zradili nás, to je všeobecné mínění. Jenže Budapešťským memorandem z roku 1994 se Ukrajina vzdala jaderných zbraní (což letos snížilo riziko vypuknutí jaderné války), a Rusko získalo většinu černomořské flotily a jako exklávu — federální město — i Sevastopol a navíc dohodu o přítomnosti ruských vojsk v počtu 24 tisíc vojáků na Krymu.

Jsou lidé, v Rusku i jinde, kteří Putinovi vyčítají, že začátkem srpna 2008 čekal celé dva dny, než dal příkaz ruské armádě, aby obsadila Jižní Osetii. Za ty dva dny podle ruských zdrojů pobili gruzínští vojáci, kteří v rozporu s mezinárodní smlouvou o vojenské přítomnosti ruských a gruzínských vojsk v Jižní Osetii, jež se už za sovětských dob od Gruzie odtrhla, na dva tisíce civilistů v hlavním městě jižní Osetie Cchinvali. Podle osobního svědectví z Cchivali chodili jeho ulicemi, osetínsky volali na lidi, ukryté ve sklepích, aby vylezli, a pak je na ulici stříleli. Čekání na to, aby svět pochopil, že agresorem byla Gruzie, a ne Rusko, stálo stovky lidských životů. A stejně to nepomohlo, v dnešní Wikipedii se dočteme, že konflikt vyvolalo Rusko.

Mnoho Ukrajinců z východu a jihu země, odmítajících kyjevskou vládu (vidí v ní banderovce a fašisty, a ti tam opravdu také jsou), vyčítá vládě Ruské federace, že nevyhověla žádosti dvou novoruských lidových republik o přijetí do Ruské federace. Považují to přímo za zradu.

Český a západoevropský odpor vůči Putinovi a „jeho“ Rusku, čerpající z antikomunismu a xenofobie, přitom částečně zastírá nedemokratické a autoritářské rysy společnosti v Ruské federaci. Emancipační, liberální a pacifistická povaha ruských revolucí v roce 1917 málokoho v Rusku i na Ukrajině zajímá, už od Jelcina se v Rusku oslavuje šlechta, carská rodina a feudální poměry.

Kdo je Ukrajincem

Politickým hendikepem ukrajinských politiků je neznalost ukrajinštiny, případně pouze její chatrná znalost. Dnešní starosta Kyjeva Vitalij Kličko, jenž vyrůstal jako důstojnický synek v sovětské vojenské posádce v českých Milovicích, ukrajinsky neumí, ani Julie Tymošenková z rusky mluvícího Dněpropetrovsku. Stojí zato pozorovat v přímém přenosu poslance kyjevského parlamentu, jak se trápí a před kamerami se usilovně snaží mluvit ukrajinsky. Jinak se tam v parlamentu mluví většinou rusky, stejně jako na kyjevských ulicích. Jaceňuk je z Černovic a mluví slušně ukrajinsky (a navíc i anglicky a pochopitelně rusky), což je jeho velká výhoda.

Nejsilnější „ruský“ zážitek jsem měl, když jsem poslouchal mnohým západním a českým (protiputinovským) politikům tak drahou Julii Tymošenkovou poté, co ji majdanský státní převrat vysvobodil z charkovského vězení, kde byla jako odsouzená za hospodářskou trestnou činnost — podle mého názoru právem a oprávněně. Na Majdanu po převozu z letiště rusky hystericky křičela, ještě z invalidního vozíku, že na Rusy se mají házet atomové bomby. Sláva Ukrajině!

V ten okamžik jsem musel v duchu přece jenom trochu rehabilitovat Jelcina, že nepřipustil, aby Ukrajina disponovala atomovými zbraněmi, i když místo pokračování v demokratizaci perestrojkového typu nastolil nebo si nechal vnutit prezidentský a gubernátorský systém korupčního a autoritářského typu. Až Putinovi se podařilo omezit moc oligarchů. V ČR a na Západě se přitom našlo dost lidí, kteří vydávali Chodorkovského, jenž rozkradl Rusko, za politického vězně, stejně jako Tymošenkovou. A velmi křičeli, když Putinova vláda znemožnila přímou volbu gubernátorů bez možnosti zásahu z Kremlu.

Často se zapomíná, že Ukrajina nebyla před rokem 1991 nikdy samostatná, a s částečnou výjimkou kozáků ani polozávislá, ani v době Zlaté hordy, chanátů či později polských pánů. Ukrajinské národní obrození bylo slabé. Zapomíná se, že za cara bylo zakázáno tisknout ukrajinské knihy a noviny a že ukrajinština nebyla ve škole ani jako předmět, natož pak jako vyučovací jazyk. S výjimkou území v rakouském mocnářství, tedy v Haliči a Bukovině, a pak částečně i v čs. Zakarpatí, už téměř neexistovala.

To až bolševici ve 20. letech uměle a neumětelsky pěstovali ukrajinštinu, úředníci ji měli nařízenou, a přitom ji neuměli. Od konce 20. let, a hlavně koncem 30. let Stalin cílevědomě likvidoval obě „rizika“, která ohrožovala jeho moc, ukrajinštinu i bolševiky. S těmi bolševiky se mu to pomocí kulek do týlu a gulagu povedlo, s ukrajinštinou skoro taky.

Na rozdíl od ruštiny, která odlišuje slova rossiskij a Rossjaně tedy ruský a Rusové v zemském či státoobčanském smyslu od slov russkij a Russkije ve smyslu etnickém a jazykovém, ukrajinština po právní stránce podobně jako čeština žádnou národnost (nacionaľnosť) nezná. I na Ukrajině je jen občanství, ve smyslu státní příslušnosti. Ani tam, stejně jako v ČR, nelze národnost (etnickou příslušnost) na rozdíl od státní příslušnosti u nikoho evidovat či uvádět, tedy podle práva chránícího citlivé osobní údaje.

Ukrajincem je ten, kdo se na Ukrajině narodil, pokud výslovně nepřijal jiné státní občanství. Čtvrt století úřady Ruské federace a její politická moc ukrajinské Rusy přehlížely, Ruská federace o ně neprojevovala žádný zájem. Na Ukrajině není nijak výhodné mít ruské státní občanství nebo o ně usilovat. Lidé se přizpůsobili. Ruskojazyční, a dokonce etničtí Rusové, kteří přišli z Ruska, chtějí být úspěšnými, a snaží se splynout. „Všichni“ jsou Ukrajinci. Srovnání vztahu Ukrajinců a Rusů s napětím česko-německým před druhou světovou válkou kulhá na všechny čtyři.

Za 22 let odešlo z Ukrajiny natrvalo nebo za prací mnoho lidí, ještě v roce 1993 měla Ukrajina 52 milionů obyvatel, dnes se uvádí něco přes 45 milionů, ale přesnější evidence neexistuje. Miliony Ukrajinců žijí nebo pracují v Ruské federaci bez jazykové bariéry. Statisíce lidí pracují (často nelegálně) v Polsku, České republice, v Portugalsku a jinde. Vykonávají nejčastěji nekvalifikovanou práci a posílají domů na ukrajinské poměry velké objemy peněz. Zejména na západní Ukrajině je počet rodin, jejichž otec pracuje v zahraničí, velmi vysoký. I v ČR vykonávají podřadné práce často i vysokoškolsky vzdělaní Ukrajinci, někdy i ilegálně.

Výše úmrtnosti na Ukrajině se pohybuje na úrovni afrických zemí a je vůbec nejvyšší v Evropě. Ukrajina patří mezi státy s nejvyšším počtem sebevražd v poměru k počtu obyvatel. Rychle roste počet lidí s pozitivním HIV, jichž je více než v Rusku a dokonce nejvíce v Evropě (zjištěných 15,5 promile, tedy sedmkrát více než v ČR!).

Korupce je v zemi podle Transparency International rozšířena nejvíce ze všech evropských zemí, více než v Rusku, kde je však také silná. I v takových ukazatelích jako kriminalita, alkoholismus, narkomanie, hazardní hry nebo šikanování v armádě a ve školách zaujímá Ukrajina podle dostupných statistik vždy jedno z předních míst.

O hospodářském úpadku svědčí i inflace. Za sovětský rubl zavedla Ukrajina novou dočasnou měnu, karbovanec, jehož devalvace byla taková, že při měnové reformě v roce 1996 se jedna hřivna měnila za sto tisíc karbovanců. Kurs dnešní hřivny k euru stále klesá.

Ukrajina do nedávna neměla funkční armádu, čímž se také odlišuje od Ruska. I v Rusku vedli Čečenci dvě války převážně ukradenými či ukořistěnými zbraněmi, často i koupenými „pod rukou“ od ruských vojáků či důstojníků.

Za posledních 22 let přestal stát na Ukrajině existovat. Lidé to vidí, emigrují, prodávají své hlasy ve volbách, snaží se podporovat menší zlo, své naděje upínají k osobnostem, ne k demokracii, neb to je v kraji zvykem. Vojtěch Srnka přesto píše: „Hlavním motorem nespokojenosti Ukrajinců se svou životní situací přitom byl především nedostatek levicových myšlenek, které by v tamním parlamentu byly uváděny v praxi.“

Ne až Krym, už Majdan všechno změnil

Krym se totiž odtrhl až po lednovém převratu na Majdanu. Pro mne jakož i pro mnoho lidí v Evropě, včetně Ukrajiny a Ruska, je klíčovou otázkou pro jejich postoj v dnešní ukrajinské krizi připojení Krymu k Rusku. Porušení mezinárodního práva je vždy závažné. Podle prohlášení českého ministra zahraničí Luboše Zaorálka anexí Krymu porušila Ruská federace vedle ukrajinské ústavy i tři mezinárodní smlouvy — evropskou Úmluvu o ochraně základních práv a lidských svobod z roku 1950 (založení Rady Evropy), dále závěrečný akt z helsinské konference z roku 1976 a konečně budapešťské memorandum z roku 1994.

Jenže jen první z těchto textů je mezinárodní smlouvou, ratifikovanou členskými státy, v případě Ukrajiny až v 90. letech. Na právní rozbor tohoto porušení evropské Úmluvy stále čekám. Závěrečný akt byl pouhým protokolem, ne smlouvou, a po rozpadu tří federací, ovládaných Slovany (tak to vážně napsala AFP) a jugoslávských válkách 90. let je komické se jeho „platnosti“ dovolávat. Z budapešťského memoranda sice některé dvoustranné smlouvy vzešly, opět čekám na výklad, kdo a v čem jakou smlouvu porušil.

Obecně se však soudí, že pět dnů, jež uplynuly od letošního 16. března, kdy bylo na Krymu referendum, dost přesvědčivě potvrzující vůli krymského obyvatelstva nechat ostrov připojit k Ruské federaci, do 21. března, kdy Ruská duma žádosti krymského parlamentu o připojení vyhověla, byla doba příliš krátká, než aby se na proces připojení Krymu k Rusku dalo pohlížet jako na důvěryhodný ve smyslu Charty OSN.

Anexe Krymu je asi právně neobhajitelná, obhajitelná je však z hlediska takzvané reálpolitiky, protože (podle analytika Jana Petránka) měla ruská tajná služba důkazy o tom, že si na poloostrově chtějí udělat základnu Američané, kteří by tak získali nástupiště proti Rusku z jihu.

Zapomíná se, že podle platné smlouvy bylo na Krymu na 25 tisíc ruských vojáků, žádná invaze nebyla zapotřebí. Neměli se jistě zbavit ruských označení na uniformách, ale pokud vím, nepadl jediný výstřel. I ti, kteří se na Krymu považovali za Ukrajince, ruský zábor Krymu většinou uvítali. Historicky byl Krym vždy ruský (součástí Ruska), Chruščovův „dar“ Ukrajině v podobě Krymu lze dnes považovat za žert. Potvrdilo ho ale právě to budapešťské memorandum a následné smlouvy.

Porušení Charty OSN je ovšem pravděpodobné. Tuto Chartu ratifikoval i Sovětský svaz a poté i Ruská federace. Rozhodnout o tom, zda ji anexí Krymu Ruská federace porušila, by mohl na návrh některého státu Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (OSN). Proč vlastně Ukrajina u tohoto soudu Rusko nežaluje?

Česká pravice, pomalu se sunoucí k pravici krajní, volá po nových majdanech, všude v Evropě, tedy v její východní části. Chce za každou cenu, pochopitelně i za cenu nové studené války, Rusko definitivně zničit, nyní už i pomocí EU a NATO. Rozklad SSSR k ovládnutí světa jedinou legitimní supervelmocí — USA — nestačí. To je asi největší poučení z ukrajinské občanské války.

A pokud jde o příspěvek Vojtěcha Srnky, myslím, že Rusko nepotřebuje kritiku české levice, která tu ostatně ani moc neexistuje, ovšem, říkám žertem, kromě Miloše Zemana a Milana Šarapatky, nýbrž demokratickou pomoc. I z České republiky.

Rusko především potřebuje mít jistotu, že nebude mocensky (vojensky, hospodářsky) ohrožováno ze zahraničí. K tomu, aby se vyvíjelo demokraticky, je třeba s ním vést nepředpojatý dialog, nikoliv jej obkličovat, sankcionovat a vylučovat, protože to vede k vzájemné izolaci, prohlubování vzájemných obav a fatálnímu nepřátelství.

    Diskuse
    November 23, 2014 v 11.41
    Pane Uhle, dobrý den, díky za polemiku, v řadě bodů je podnětná i pro mne, ale s několika si dovolím polemizovat zase já, resp. je kriticky glosovat:

    1) Neřekl bych, že pád malajského letadla zůstává neobjasněn záměrně. Joint Investigation Team složený ze zástůpců Ukrajiny, Nizozemí, Austrálie a Belgie vydává soustavné zprávy z vyšetřovacího procesu, ze kterých je zřejmé, že proces věrohodného objasnění pádu potrvá nejméně do srpna 2015 a také proč. Můžeme jim věřit a nemusíme, ale přeci jen – je to dost velká mezinárodní komise na to, aby ji někdo ovládl celou.

    Možná, že by bezpečností služby USA skutečně mohly vnést do případu světlo už před tím, ale je otázkou – na níž je odpověď zřejmá –, zda by to bylo pro všechny aktéry důvěryhodné.

    2) Human Rights Watch je vskutku obviňována ze selektivního pohledu na dodržování lidských práv v zemích s napjatými vztahy s USA, například ve Venezuele, velice málo však v souvislosti s Guantánamem. Tomuto tématu se věnuje soustavně a je ke své vládě mimořádně kritická (http://www.hrw.org/topic/counterterrorism/guantanamo). Pravda, Amnesty International kritizuje vládu v této věci ještě intenzivněji, ale to souvisí s její specializací na téma vězňů svědomí.

    3) všechny informace o ruském podílu na bojích na východní ukrajině dnes už nepocházejí od USA, to je velký omyl. Vedle špionážních a známých satelitních snímků řady ruských houfnic překročivších ukrajinskou hranici jsou tu ještě: A) desítky až stovky amatérských fotografií a záběrů těžké vojenské techniky ruské výroby na ukrajinském území, a to těch typů, jež Ruská federace dosud neexportovala; B) informace od organizace sdružující ruské matky, jejichž synové sloužili v armádě a v posledních měsících prostě „někde“ padli, přičemž se nesmí říkat kde; C) jinak než ruskou intervencí nevysvětlitelný fakt razantního obratu v situaci na frontě na konci srpna; D) ta slavná zajatá skupinka ruských vojáků 30 kilometrů od hranice na ukrajinském území, jíž bylo údajně řečeno, že jde na výcvik

    Jinak ve věci těch snímků přirovnání k Iráku samozřejmě sedí, vedle Cyrila Svobody tehdy o existenci Saddámových zbraní veřejně ujišťoval mimochodem i Karel Kühnl. Oba tvrdili, že viděli nezvratné důkazy

    4) podle platné smlouvy nebylo na 25 tisíc ruských vojáků „na Krymu“, ale na ruské základně na Krymu. To je přeci rozdíl – právě z toho hledika invaze zapotřebí byla. Kdyby USA teď obsadily Kubu, jednalo by se rovněž o invazi, i když v základně na Guantánamu jsou jejich jednotky v souladu se smlouvou

    5) s tou touhou pravice po majdanech všude v Evropě nevím. Mi přijde, že západním směrem si spíše žádný pohyb nepřeje a na východě to dnes vypadá dost nerealisticky. Tento argument spíše dnes nalézám v textech zastánců tvrdé ruky

    6) mimochodem, zatímco na Ukrajině přerostla majdanová revoluce do katastrofy, v Gruzii ve všech ohledem prospěla. Kyrgystánu tak napůl... a jinde k ní dosud nedošlo
    November 23, 2014 v 12.59
    Právní, sportovní a reálně politický pohled.
    Je otázka, zda se lze opravdu vyhnout "sportovnímu" pohledu, tedy otázce, na čí jsme straně. To by šlo jedině u analytického nehodnotícího komentáře, tedy komentáře, který zabývá jen hodnocením informací z hlediska jejich ověřenosti,souvislostmi mezi událostmi, odhady cílů a motivací aktérů atd.

    V hodnotícím komentáři, jako je tento, je možno pouze dospět jedině k neutrálnímu postoji, tedy nepřiklonit se k žádné straně, to je ovšem něco jiného. Neutrální pozice ale často znamená de facto podpoření jedné strany.

    Soustředím se na otázku Krymu, která je pro Petra Uhla klíčovou pro jeho postoj. Pan Uhl nepopírá, že anexe Krymu je "asi právně neobhajitelná", proti tomu staví historické a reálně politické argumenty. To, že Krym patřil historicky k Rusku stejně jako to, že je pro Rusko strategicky významný, skoro nikdo nezpochybňuje. Pohoršení vzbudil způsob, jak byl Krym k Rusku připojen.

    Na obhajobu způsobu připojení uvádí Petr Uhl jednak okolnosti vojenské anexe, jednak následující referendum. Krym byl obsazen ruskými vojáky, kteří již na Krymu byli, tedy nešlo o invazi, při záboru nedošlo k boji. To, že vojáci přišli z vojenské základny na území Krymu a že se ukrajinská armáda nebránila nic nemění na tom, že šlo o akt násilí: ukrajinská armáda se nebránila, protože Rusko je v naprosté přesile. V roce 1939 také k rozsáhlým bojům s Wehrmachtem při obsazování Československa nedošlo.

    Regulérnost referenda uspořádaného až po anexi bez delších příprav a s výsledkem 96% procent pro odtržení lze obhajovat jen těžko. Už jen to číslo je krajně podezřelé, údaje o průběhu referenda lze snadno dohledat. Bylo to referendum, které mělo potvrdit fait accompli, nikoliv zjišťovat, co si obyvatelé Krymu přejí. Nebylo to referendum jako to skotské.

    Na Krymu ostatně už jedno referendum proběhlo: Ukrajina vyhlásila samostatnost po referendu v roce 1991, tehdy byla pro samostatnost Ukrajiny i většina obyvatel Krymu, i když menší, než v jiných oblastech země. Regulérní referendum v nedávné době by možná či dokonce pravděpodobně podpořilo připojení k Rusku, ale nedošlo k němu.

    Anexe Krymu je pro postoj Evropy opravdu klíčová kvůli své protiprávnosti. Zvrátit se nedá, ale je otázka, zda ji lze jen tak akceptovat na základě uváděných argumentů. Pokud dojde ke změně hranic ozbrojenou akcí, musí se cítit ohroženy i další státy, nejen Ukrajina, ale i pobaltské státy.

    V posledním odstavci Petr Uhl mluví o potřebě Ruska „mít jistotu, že nebude mocensky (vojensky, hospodářsky) ohrožováno ze zahraničí.“ Nepotřebuje ale Evropa také jistotu, že nebude ohrožována Ruskem? Na tuto otázku nedává Petr Uhl ani náznak odpovědi.

    JP
    November 23, 2014 v 13.14
    Několik poznámek
    Ke kritickým poznámkám P. Jedličky bych ještě - namátkou - připojil několik bodů:

    1. Takzvané "lidové hlasování" o připojení Krymu k Rusku bylo zcela jednoznačně zmanipulované; dokonce i samotné Rusko později přiznalo, že pro anexi hlasovalo jenom nějakých třicet(!) procent oprávněných voličů.

    2. Majdanská revoluce jakožto ("trojnásobné") porušení ústavy: je skutečně nemálo zábavné sledovat, jak se (bývalý?) vyznavač trockismu odvolává na paragrafy psané ústavy. Takže, pane Uhle: celý ten Majdan byl s k u t e č n ě revolucí, kdy přinejmenším značná část ukrajinského lidu už nechtěla dále snášet korupcí prolezlý, autoritativní režim užívající metod policejního útlaku. Revoluce se neptá na články staré ústavy; revoluce chce právě tuto ústavu odstranit a svrhnout, spolu s tím "ancien regime", který si tuto ústavu ve svůj prospěch sám vytvořil.

    3. Východní Ukrajina: zrovna v minulých dnech známý činitel onoho "lidového povstání" na východě Ukrajiny, známý pod jménem "Strelkov", neobyčejně otevřeně v interview pro jednu ruskou televizní stanici vylíčil, jak to ve skutečnosti bylo. Tento agent ruské tajné služby doslova konstatoval, že nežli oni (tj. ruští agenti) do oné oblasti vstoupili, nebylo tam prakticky nic: žádné relevantní skupiny, které by povstání proti ukrajinské centrální vládě prováděly. To všechno zorganizovali a vyprovokovali - budiž to řečeno ještě jednou - až jenom pouze a výhradně agenti ruské tajné služby!!

    4. Případ Timošenková: je skutečně velmi pravděpodobné, že i vláda Timošenkové byla zasažena korupcí. Ovšem, ten způsob, jakým se Janukovyčův režim prostřednictvím soudních procesů vypořádával s jeho politickou odpůrkyní, byl po všech stránkách výsměchem jakémukoli právu na spravedlivý proces - a právě tohle vedlo k mezinárodní solidaritě s ní, a k tomu, že se nakonec (ať třeba jakkoli nezaslouženě) stala ikonou revoluce.

    A závěrem jen tak mimochodem: je skutečně až komické sledovat, jak bývalý příslušník československého disentu, který svou legitimitu do podstatné míry založil na závěrech Helsinské konference, najednou její ujednání zcela principiálně zpochybňuje, s tvrzením, že se jednalo o "pouhý protokol, ale o žádnou závaznou smlouvu"!! Lépe by proti Helsinským úmluvám nemohl argumentovat ani svého času Husák, takto čelný představitel totalitního režimu.

    P.S. Internovaní na Guanátámu jako "vězni svědomí"??? - Ale to snad doopravdy ne. Jakkoli je možno legitimitu jejich internace právem zpochybňovat, o jakém "svědomí" je tady řeč? Je sotva pochybné, že naprostá většina z nich jsou militantními islamisty - co má jejich fanatický boj proti Západu společného s nějakým "svědomím"?

    November 23, 2014 v 13.35
    Petru Jedličkovi
    svůj komentář jsem psal v textovém procesoru v době, kdy tam ten Váš ještě nebyl. Proto v něm neodkazuji na Váš bod 4) a může to vypadat, že jsem ho opsal, aniž bych Vám dal kredit.
    November 23, 2014 v 14.10
    Panu Poláčkovi
    Nepoužíval bych ten argument s údajným trockismem Petra Uhla. Svůj vztah k Trotskému a trockismu Petr Uhl podrobně vysvětlil ve své autobiografické knize: hlásil se dříve k revolučnímu marxismu, ne k trockismu. Nálepka trockismu se u nás používá k diskreditaci oponenta, ne s věcným obsahem, k diskreditaci například u Petrušky Šustrové zcela absurdně.

    S mnohým z Vašeho příspěvku souhlasím.
    November 23, 2014 v 15.29
    Jakmile se objeví někdo, kdo má jiný pohled na problémy, než předepisuje mainstream, začne tu být rušno. Kdopak nám to tu bourá zase náš klid? Všechno to bylo v pohodě, média nám ukázaly kdo je lump a kdo je hrdina a najednou nám někdo chce dokázat, že to, čemu jsme věřili, je jinak? To tedy ne, holenku!
    Co se vlastně stalo? Někdo přišel s jiným pohledem na věc. Vidí věci v jiných souvislostech. No a co? To je běžné, logické. Proč se nad jeho názory nezamyslet? Nejedná se matematickou disputaci, kde je možné tvrzení výpočtem ověřit, zde je vlastně každé tvrzení téměř reálné. Diskutujeme o problému, v němž obě strany lžou, až se hory zelenají. Přistoupit na mainstream znamená vzít za svůj pohled jedné strany. Proč by takto měli konat levičáci, je mi záhadou. I když na druhé straně při frekvenci toho, jak často se někteří z nich shodují s výstupy neoliberálních PR agentůr, to tak velká záhada nebude. Vlastní myšlení bolí.
    Petr Uhl nabídl něco jiného, než zde tvořili snaživí studenti. Jako člověk, který ví, že nic není černobílé, jako člověk, který se setkával s vrcholnými politiky a zřejmě dobře poznal, jaké morální vlastnosti mají, nepřejal oficiální propagandu, ale šel svou cestou.
    Místo poděkování za to, že rozšířil množství variant, nad kterými bychom měli přemýšlet, se zde, na prý levicovém serveru, dočkal až osobních ataků.
    Nedávno jsem v diskusi upozornil na článek Jana Petránka.V Parlamentních listech je více jeho článků o tomto tématu. Další zkušený zahraniční analytik, jehož těžko někdo rozumný může označit za agenta Putina. Jeho názory se od názorů Petra Uhla v tomto směru příliš neliší.
    Můžeme srovnávat. Na jedné straně mladí lidé, bez zkušeností s větší politikou, kteří kopírují mainstreamový názor, na druhé straně lidé, kteří mají zkušenosti, mají informace, které druhá strana nepublikuje.
    Nikoho nenutím, koho názor si má vybrat. Ideální by bylo vytvořit si ze všech těch pohledů názor svůj. To by ovšem diskutující museli nad názorem Petra Uhla přemýšlet, ne s ním od počátku bojovat. Vypichovat z textu jen to, co by se dalo napadnout.
    Chápu, že je to záhul. Oficiální propaganda to na nás valí ve velkém. Důvěřivější občané už nakupují kulomety a čekají, kdy kozáčtí koně budou pít z Vltavy. V této atmosféře strachu fungují pudy více než zdravý rozum. Ale pokud si nejsme schopni vytvořit ochranu proti oficiální propagandě, jsme ztraceni.
    VK
    November 23, 2014 v 16.8
    Navzdory účasti ruských tajných služeb a ozbrojených složek, se nedá popírat, že asociační dohoda tak jak ji EU navrhla, Janukovyč odmítl a pomajdanská vláda přijala, byla zejména pro východ Ukrajiny ekonomicky likvidační. Pro vzbouření bylo zaseto a pohnojeno.

    Rovněž tak nelze popírat, že jakkoli byl Majdan veden snahou odstranit vládu oligarchů, jejich moc ve svém výsledku - posílil. Jeden z nich byl zvolen prezidentem, zástupci dalších tvoří drtivou většinu v současném parlamentu.

    Nemohu s klidným svědomím odsoudit ruskou intervenci, trvá-li zároveň vnitroukrajinská agrese - byť většinové - západní Ukrajiny proti východu země. Ekonomická, zahraničně politická (zmíněná asociační dohoda s EU spolu s podmínkami MMF), teprv v posledku vojenská. Ekonomická agrese je rovněž agrese, likvidace průmyslu a živobytí většiny obyvatel dokáže být ve svém důsledku ničivější, než granáty a bomby.

    Dejme tomu, že Rusko nyní stáhne svou vojenskou - materiální i personální - pomoc vzbouřeneckým regionům, že ukončí intervenci. Kdo Kyjevu zabrání zmasakrovat nejprve prokazatelné vzbouřence, potom podezřelé ze spolupráce s nimi, posléze sympatizanty a konečně kohokoli nepohodlného? Kdo zabrání ožebračení z už tak zoufalé životní úrovně, v důsledku zpřetrhání ekonomických, zejména exportně-importních vztahů s Ruskem, na kterých stojí většina východoukrajinského hospodářství?
    JP
    November 23, 2014 v 20.4
    Trockismus, marxismus, legalita a revoluce
    Pane Kubičko, označení "trockista" v mých očích opravdu není apriori dehonestující (ostatně, právě Trockého "Zrazená revoluce" byla pro mě jedna z klíčových analýz odhalující pravý charakter bolševicko-stalinistického režimu). Jestli se v dané souvislosti používá označení "trockista" nebo "radikální revolucionář", je opravdu irelevantní.

    Každý, kdo vůbec v zásadní míře zastává nějaká marxistická stanoviska, musí nutně vědět, že jsou hodnoty vyšší nežli jenom psaná ústava; a žádné revoluce tohoto světa se nikdy legitimitou ústav starého režimu nikdy nenechaly zdržovat.

    Tohle je ovšem fenomén, který lze u určité části levice pozorovat mnohem častěji: jedná se právě o tu radikální levici, která chce revoluční cestou svrhnout kapitalismus, tedy odhodit a zničit všechny dosavadní právní normy a nahradit je kompletně novými, revolučními - ale když pak dojde k událostem o kterých se domnívají že směřují proti nějaké "socialistické" zemi, pak se náhle ohánějí právě touto formální legalitou, jako nejvyšším argumentem. To prostě nepasuje dohromady.
    JP
    November 23, 2014 v 20.10
    Ekonická likvidace Donbasu Západem?
    Pane Klusáčku, můžete nějakým způsobem doložit to opravdu podivuhodné tvrzení, že přiblížení se Ukrajiny k Západu by vedlo ke - zlovolnému - ekonomickému devastování východní Ukrajiny, jmenovitě Donbasu? Jaký by na tom měl mít Západ vlastně zájem? - Jisté bylo od samotného počátku jedno: ať Ukrajinu "získá" Rusko nebo Západ, bude ho to stát obrovské prostředky, kterými bude muset sanovat chronicky zaostalou ukrajinskou ekonomiku. Jaký pak by měl mít Západ zájem si tyto své finanční výdaje ještě zmnohonásobovat tím, že bude cíleně torpédovat ukrajinskou ekonomiku? - To je naprosto zcestná představa.

    - Ovšem, jedno zcela reálné nebezpečí pro ekonomiku Donbasu tu skutečně existuje, a sám jste to v podstatě zcela přesně trefil: že totiž Rusko, rozzuřené "ztrátou" Ukrajiny, s v é v o l n ě přetrhá své ekonomické vztahy s touto oblastí, která je s ruskou ekonomikou skutečně velice úzce svázaná.
    VK
    November 23, 2014 v 22.41
    Je to asi tak zcestné, jako že západ, resp. jádrové země EU, torpéduje ekonomiky vlastního jihu, zejm. Řecka, Portugalska, Španělska. Přesto je to tvrdá skutečnost a děje se tak koneckonců velmi podobnými mechanismy. Neděje se jen to co je logické, rozumné, nezcestné. Historie je plná vynucených rozhodnutí a nezamýšlených důsledků. A na druhé straně tu stále existují zvláštní zájmy. Minimálně (pro západ) užitečný vedlejší efekt překotné liberalizace obchodu v transformujících se ekonomikách východního bloku po revoluci, zároveň rozpadem odbytových cest na východ, bylo vyčištění trhu od podstatné části konkurence v těchto ekonomikách, kdy podniky, ze dne na den pozbyvše celní ochranu na jedné straně, odbytiště na straně druhé, logicky hromadně zavíraly. Překotná a úplná liberalizace podle Washingtonského konsensu, byla ostatně velmi tvrdě ze západu tlačena, jak dokládal Miloš Pick a Ilona Švihlíková.

    Asociační dohoda s EU byla psána podle téhož mustru, další kolo tohotéž. Na jedné straně pád celních bariér na západ - což gró zejména východoukrajinského průmyslu těžce poškodí. Toto odbourání celních bariér v navržené asociační dohodě nebylo mimochodem nijak kompenzováno ani žádným uvolněním vízového režimu, ve směru volného pohybu osob, aby náhodou Ukrajinci pozbyvší zaměstnání doma nezaplavovali evropský domácí trh práce. Dohoda v navržené podobě byla výrazně asymetrická.

    Následná cla z ruské strany - jakkoli se často prezentují jakožto nátlakový argument - jsou daleko více vynucený, než svévolný krok, plynoucí z existence cel mezi EU a Ruskem. Zrušení cel Ukrajiny vůči EU a zároveň nezavedení cel Ruska vůči Ukrajině znamená díru v celní ochraně Rusko-EU pomocí tranzitu evropského zboží přes Ukrajinu, kterou si nemůže Rusko dovolit, ani kdyby vůbec žádné odvetné kroky vůči Ukrajině nemělo v úmyslu. Dokud existují cla mezi EU a Ruskem, nemůže být Ukrajina v bezcelním režimu s oběma celky. Přičemž odbourání cel směrem na západ příliš nepomůže, zavedení cel na východ výrazně poškodí. A to zejména východní regiony.

    Pro malý příklad, konstrukční kancelář a letecká výroba Antonov má hlavní odbytiště v Rusku, podstatnou částí v ruské armádě. I kdyby se nakrásně Ukrajina orientovala západně, nelze se domnívat, že by Antonov na západním trhu dávno obsazeném a přesyceném evropskými a americkými výrobci letounů, nějak výrazně uspěl. Odstřižení od Ruska bude znamenat jeho konec - a jisté potíže ruské armádě. Ostatně i výrazně protiruský Karel Dolejší na Britských listech už někdy zjara psal, že zaznívá z evropské strany důrazné doporučení ukrajinské vládě, Antonova utlumit.

    K bližšímu čtení třeba Ilona Švihlíková

    http://www.blisty.cz/art/72707.html
    + Další komentáře