Vojtěch Srnka ve svém komentáři v DR vytýká české levici, že podporuje Kreml: „Je s podivem sledovat vychvalování Ruska ze strany české levice.“ Je tak „nekritické, že by se k němu odhodlal jen málokterý Rus“, napsal Vojtěch Srnka. Vychvalování Ruska jsem příliš v českých médiích nezaznamenal, ale k levici řadí Vojtěch Srnka zřejmě i poslance Úsvitu Milana Šarapatku a hlavně provokatéra z pražského Hradu Miloše Zemana.

Miloš Zeman se zapsal do mé paměti výrokem z roku 1999, že skinheady musíme postavit mimo zákon. Z literatury o divokém západě jsem pochopil, že je buď chce střílet jako psy, případně aspoň bez soudu zavírat, bez ohledu na zákon, nebo neví, co říká.

Základní potíž při hodnocení ukrajinské krize respektive tamní občanské války je v neprávním, sportovním pohledu na svět a život: Kdo má pravdu? Kyjev, nebo separatisti? Fašisti, nebo teroristi? Proevropští Ukrajinci, nebo lidé z východu a jihu Ukrajiny? Z toho se dát vybruslit novinářským návodem — „pět minut pro pana Žida a pět minut pro pana Hitlera“. Tak se nám ten „třídní boj“ táhne od dob husitské revoluce, přes české národní obrození, poválečné vyhnání německého civilního obyvatelstva, Únor 1948 a přes boj o zrno a boj proti americkému broukovi — mandelince bramborové až k boji proti „Putinovu Rusku“ a „komunismu“ všeho druhu. Ani ukrajinská občanská válka není svárem dobra a zla, nebo, jak se dnes říká pravdy a lásky se lží a nenávistí.

Lidé v ČR — a kvůli relativní geografické blízkosti českých zemí k Ukrajině a kvůli naší společné historii je jich tu procentuálně více než v západní Evropě, o Americe nemluvě — ale odmítají čím dál tím častěji prozápadní ukrajinskou propagandu, a hlavně ukrajinskou krajní pravici, která má na tamní poměry mnohonásobně větší vliv než mezi občany a voliči. Odmítají i „protiteroristickou“ kampaň a válečné operace, které proti civilnímu obyvatelstvu vede Jaceňukova vláda a prezident Porošenko pomocí Národní (v originále „nacionální“) gardy a zvláštních praporů, jejichž příslušníci, nejen z Pravého sektoru, se hlásí ke krajní pravici, ke Stěpanu Banderovi a někdy přímo k nacistickým symbolům. I Porošenko, který je považován ve vnitroukrajinském konfliktu za umírněného, stále mluví o „teroristech“. Vládnoucí činitelé v Kyjevě prostě staví „teroristy“ mimo zákon. Občas to odnesou nějací školáci, kteří v Doněcku hrajou fotbal.

Lidé se v ČR nesmiřují s tím, jak zůstaly nevyšetřeny zvlášť závažné zločiny, jako bylo únorové ostřelování a házení Molotovových koktejlů a v poslední dny i střílení z Majdanu na vládní elitní jednotky Berkut, který tam prokazatelně střelné zbraně neměl. Podle generálního prokurátora Ukrajiny 90 procent důkazů „zmizelo“. Nevyšetřena zůstala i oděská tragédie, kdy nejméně 46 osob, odpůrců kyjevské vlády, letos 2. května uhořelo v Domě odborů a kdy na 70 proruských aktivistů vysvobodil druhý den dav zhruba 2000 lidí z vězení. Neobjasněno zůstalo i sestřelení malajsijského dopravního letadla, i když by zjevně pro bezpečností služby USA nebyl problém vnést do tohoto zločinu světlo.

To občany, nejen levicové, dost štve, proto také ony emoce. Že na straně separatistů bojují také vrazi z čečenských válek, kteří chtějí pod praporem islámu řezat protivníkům hlavy? To jistě, ale oni bojují, stejně jako Srbové, Češi a další „dobrovoľci“, za vládní síly i za povstalce. Vždycky se dají uvést příklady, na obou stranách, barbarství a zločinů.

Kritika z úst amerického občanského spolku Human Rights Watch, který sponzoruje českou organizaci Člověk v tísni, hájící lidská práva ve světě velmi selektivně, je hodnověrná tou měrou, jak HRW vystupuje proti mnohaletému věznění stovek osob (aktuálně asi 140) na americké základně Guantánamo na Kubě pro neurčité, právně nepodložené podezření z „terorismu“, a to nejen bez obvinění, ale od roku 2008 i v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu USA. To třeba už Amnesty International kritizuje toto věznění častěji a silněji.

Protiputinovská politická pravice nyní často volá po propuštění ruských politických vězňů na svobodu, aniž je jmenuje. Vězni na Guantánamu jsou však skuteční vězni svědomí, léta žalářovaní bez soudní či policejní procedury.

V ČR byl v posledních letech případ „tykadlového“ řidiče olomouckých autobusů Romana Smetany, který byl klasickým případem politického vězně. Jak se tu přesně podle zákona „vyrábějí“ vězni svědomí, předvádění na policejní služebnu poté, kdy jim policie nařídila sundat při demonstraci kukly a oni poslechli, ukázal komentář Martina Marka v DR.

To, že v USA, ČR i jinde na západě jsou vězni svědomí a nespravedlivě stíhané osoby, ovšem neznamená, že se zřekneme solidarity s ruskými vězni svědomí, žalářovanými, obvykle v souladu s ruskými zákony, ale často jen proto, že jsou státní moci nepříjemní.

Vina je na straně „Putinova“ Ruska

Jistě, za vznik „novoruských“ republik, Luhanské a Doněcké, mohou podle kritiků Putina Rusové, může za to „Putinovo“ Rusko. Vojtěch Srnka jde dokonce tak daleko, že přítomnost ruských vojáků na východní Ukrajině přirovnává k izraelské správě východního břehu v Palestině, který v rozporu s mezinárodním právem okupuje — podle OSN a celého světa — izraelská armáda. Byl jsem v době operace „Lité olovo“ před osmi lety v Palestině na západním břehu, a vím, že okupační správa vypadá hodně jinak než ruská přítomnost na východní Ukrajině.

Nechci se přít o to, zda vojenská náborová střediska v Rostově na Donu, ve Voroněži a jinde organizují dostatečný počet ruských vojáků (mimo aktivní službu v armádě) pro posílení jednotek ukrajinských povstalců. Také nemohu diskutovat o podílu zbraní (včetně tanků) vyvezených z Ruska pro jejich boj, podílu zbraní ukradených ukrajinské armádě, ukořistěných nebo protiprávně nakoupených, třeba i v Rusku. Vlastně všechny tyto informace o ruském podílu na bojích na Ukrajině a na vyzbrojování povstalců pocházejí od zpravodajských služeb západních zemí, zvláště USA.

Jsou to tytéž služby, které dodaly vládám — hlavně americké a britské, ale též české — „přesvědčující“ informace o tom, že režim Saddáma Husajna disponuje zbraněmi hromadného ničení, a to těsně před protiprávní americko-britskou vojenskou invazí do Iráku v roce 2003. „Kde jsou ty zbraně hromadného ničení?,“ volali pak Britové na masových demonstracích na Tonyho Blaira, čímž ho donutili k odchodu z funkce ministerského předsedy. To v ČR nikdo ani nepřipomněl ministru zahraničí Cyrilu Svobodovi (KDU-ČSL), že se před invazí v Iráku veřejně dušoval, že Irák má nejen biologické, ale dokonce i bakteriologické zbraně. I on to měl od tajných služeb.

Zdá se, že v ČR, za stavu rozhořčení nad politikou kyjevské vlády, která se dostala k moci letos v únoru v důsledku několikanásobného porušení ukrajinské ústavy, tedy protiústavním převratem, dokážou lidé Putinovi a ruské vládě mnohé odpustit. Pokud jsou ale mezi kritiky Jaceňuka a Pravého sektoru lidé hlásící se k levici, měli by si dát pozor, a zároveň a hodně nahlas kritizovat i poměry v Ruské federaci, aby neupadli v podezření Vojtěcha Srnky, že se Putina zastávají a nadržují mu.

Tendence ke státnímu nacionalismu, xenofobii, oslavování šlechty a církve, šíření panslavismu a k autoritářství (vládě pevné ruky) existovaly v Rusku i za Borise Jelcina, ale příchodem Vladimíra Putina v roce 2000 se všechny tyto negativní rysy ruské společnosti posílily. Západní Evropu už méně zajímá, že za Putinovy vlády se Rusko vymanilo z 15 let trvající hospodářské krize, a to na rozdíl od Ukrajiny. I proto váhám označit Putina za diktátora, stejně jako mnohé latinskoamerické prezidenty nebo jestřábí prezidenty USA.

Ruský hospodářský vzestup ovšem úzce souvisí se stoupajícími cenami plynu a ropy. Putinova vláda je zároveň svázána omezováním svobody tisku a médií, mocensky motivovaným bojem proti oligarchům, kteří se k bohatství a vlivu dostali v 90. letech, a dědictvím dvou válek v Čečensku.

Občanské sdružení Memorial, založené za perestrojky hlavně potomky vězňů svědomí, jehož jsem byl od roku 1988 členem (byli jsme v ČSSR nejméně tři, ještě Jan Urban a Jaroslav Šabata), které vykonalo ohromnou práci při odhalování zločinů stalinismu a státního socialismu a při rehabilitaci obětí perzekucí, je už léta omezováno a přímo ohroženo ve své existenci, jak jsem se přesvědčil v Moskvě při návštěvě Memorialu koncem roku 2012.

Ctěni jsou naopak kozáci, střeží dnes Kreml a Putin je jejich vrchním velitelem. Sentimentální nacionalismus má zelenou, lidé kavkazského a někdy i židovského vzezření se necítí na ulicích ruských měst bezpečně. Kozácká homofobie, mužská nadřazenost (v ČR známé chlapáctví) a sepjatost s náboženstvím, ba dokonce latentní antisemitismus pomalu nikomu nevadí. Ruská společnost jako celek je, ve srovnání se západní Evropou, dost zaostalá. Kozáci — to je kus ruské historie a historie Ruska na Ukrajině. Kozákem, jak známo, může být každý, kdo je muž, mluví rusky a je pravoslavný.

Objektivně je třeba uznat, že ukrajinská ústava je jedna z nejdemokratičtějších na světě, avšak nikdo ji nedodržuje. Rovněž svoboda slova byla na Ukrajině podstatně větší než v Rusku, v nových poměrech je však drasticky omezována. Celkově i v mnohých jednotlivostech jsou ukrajinské poměry výrazně horší než ruské — poměry sociální, hospodářské i politické. Výrazně nižší je na Ukrajině životní úroveň, a to byl mocný důvod, proč lidé na Krymu masově přijali odtržení od Ukrajiny.

Před rokem 1990 žila československá a česká společnost hodně izolovaně, přičemž nepropustnost informací a lidí směrem východním byla, málokdo si to uvědomuje, ještě vyšší než západním, tedy s výjimkou černomořských pláží v Bulharsku. To se v posledních 25 letech ještě prohloubilo, a tak se při hodnocení ukrajinské krize uplatňuje neznalost reálií života lidí na Ukrajině a v Ruské federaci.

Pohled na „vinu“ Putinova Ruska z druhé strany

Společnosti v západní Evropě, které se tam po léta postupně propojovaly, jsou od východní Evropy stále oddělovány nedostatkem společné historie a odlišnými tradicemi. S neznalostmi, pokud jde o Ukrajinu a Rusko, musíme počítat více než dosud.

Na Ukrajině i v Rusku všude převládá nostalgie po sovětských dobách, ne ovšem po nesvobodách, zákazech a příkazech a po autoritářství a bezzákonnosti, které v SSSR v posledních desetiletích ve všech oblastech společenského života stále převládaly, ale po sociálních jistotách a sociálním systému vůbec. Stejně jako v Rusku se i na Ukrajině ze ztráty někdejších životních podmínek viní — podle mne neprávem — Gorbačovova perestrojka.

Viní se ale i Jelcin i pozdější politické vedení země, tedy Putin. Oni nás prodali — zradili nás, to je všeobecné mínění. Jenže Budapešťským memorandem z roku 1994 se Ukrajina vzdala jaderných zbraní (což letos snížilo riziko vypuknutí jaderné války), a Rusko získalo většinu černomořské flotily a jako exklávu — federální město — i Sevastopol a navíc dohodu o přítomnosti ruských vojsk v počtu 24 tisíc vojáků na Krymu.

Jsou lidé, v Rusku i jinde, kteří Putinovi vyčítají, že začátkem srpna 2008 čekal celé dva dny, než dal příkaz ruské armádě, aby obsadila Jižní Osetii. Za ty dva dny podle ruských zdrojů pobili gruzínští vojáci, kteří v rozporu s mezinárodní smlouvou o vojenské přítomnosti ruských a gruzínských vojsk v Jižní Osetii, jež se už za sovětských dob od Gruzie odtrhla, na dva tisíce civilistů v hlavním městě jižní Osetie Cchinvali. Podle osobního svědectví z Cchivali chodili jeho ulicemi, osetínsky volali na lidi, ukryté ve sklepích, aby vylezli, a pak je na ulici stříleli. Čekání na to, aby svět pochopil, že agresorem byla Gruzie, a ne Rusko, stálo stovky lidských životů. A stejně to nepomohlo, v dnešní Wikipedii se dočteme, že konflikt vyvolalo Rusko.

Mnoho Ukrajinců z východu a jihu země, odmítajících kyjevskou vládu (vidí v ní banderovce a fašisty, a ti tam opravdu také jsou), vyčítá vládě Ruské federace, že nevyhověla žádosti dvou novoruských lidových republik o přijetí do Ruské federace. Považují to přímo za zradu.

Český a západoevropský odpor vůči Putinovi a „jeho“ Rusku, čerpající z antikomunismu a xenofobie, přitom částečně zastírá nedemokratické a autoritářské rysy společnosti v Ruské federaci. Emancipační, liberální a pacifistická povaha ruských revolucí v roce 1917 málokoho v Rusku i na Ukrajině zajímá, už od Jelcina se v Rusku oslavuje šlechta, carská rodina a feudální poměry.

Kdo je Ukrajincem

Politickým hendikepem ukrajinských politiků je neznalost ukrajinštiny, případně pouze její chatrná znalost. Dnešní starosta Kyjeva Vitalij Kličko, jenž vyrůstal jako důstojnický synek v sovětské vojenské posádce v českých Milovicích, ukrajinsky neumí, ani Julie Tymošenková z rusky mluvícího Dněpropetrovsku. Stojí zato pozorovat v přímém přenosu poslance kyjevského parlamentu, jak se trápí a před kamerami se usilovně snaží mluvit ukrajinsky. Jinak se tam v parlamentu mluví většinou rusky, stejně jako na kyjevských ulicích. Jaceňuk je z Černovic a mluví slušně ukrajinsky (a navíc i anglicky a pochopitelně rusky), což je jeho velká výhoda.

Nejsilnější „ruský“ zážitek jsem měl, když jsem poslouchal mnohým západním a českým (protiputinovským) politikům tak drahou Julii Tymošenkovou poté, co ji majdanský státní převrat vysvobodil z charkovského vězení, kde byla jako odsouzená za hospodářskou trestnou činnost — podle mého názoru právem a oprávněně. Na Majdanu po převozu z letiště rusky hystericky křičela, ještě z invalidního vozíku, že na Rusy se mají házet atomové bomby. Sláva Ukrajině!

V ten okamžik jsem musel v duchu přece jenom trochu rehabilitovat Jelcina, že nepřipustil, aby Ukrajina disponovala atomovými zbraněmi, i když místo pokračování v demokratizaci perestrojkového typu nastolil nebo si nechal vnutit prezidentský a gubernátorský systém korupčního a autoritářského typu. Až Putinovi se podařilo omezit moc oligarchů. V ČR a na Západě se přitom našlo dost lidí, kteří vydávali Chodorkovského, jenž rozkradl Rusko, za politického vězně, stejně jako Tymošenkovou. A velmi křičeli, když Putinova vláda znemožnila přímou volbu gubernátorů bez možnosti zásahu z Kremlu.

Často se zapomíná, že Ukrajina nebyla před rokem 1991 nikdy samostatná, a s částečnou výjimkou kozáků ani polozávislá, ani v době Zlaté hordy, chanátů či později polských pánů. Ukrajinské národní obrození bylo slabé. Zapomíná se, že za cara bylo zakázáno tisknout ukrajinské knihy a noviny a že ukrajinština nebyla ve škole ani jako předmět, natož pak jako vyučovací jazyk. S výjimkou území v rakouském mocnářství, tedy v Haliči a Bukovině, a pak částečně i v čs. Zakarpatí, už téměř neexistovala.

To až bolševici ve 20. letech uměle a neumětelsky pěstovali ukrajinštinu, úředníci ji měli nařízenou, a přitom ji neuměli. Od konce 20. let, a hlavně koncem 30. let Stalin cílevědomě likvidoval obě „rizika“, která ohrožovala jeho moc, ukrajinštinu i bolševiky. S těmi bolševiky se mu to pomocí kulek do týlu a gulagu povedlo, s ukrajinštinou skoro taky.

Na rozdíl od ruštiny, která odlišuje slova rossiskij a Rossjaně tedy ruský a Rusové v zemském či státoobčanském smyslu od slov russkij a Russkije ve smyslu etnickém a jazykovém, ukrajinština po právní stránce podobně jako čeština žádnou národnost (nacionaľnosť) nezná. I na Ukrajině je jen občanství, ve smyslu státní příslušnosti. Ani tam, stejně jako v ČR, nelze národnost (etnickou příslušnost) na rozdíl od státní příslušnosti u nikoho evidovat či uvádět, tedy podle práva chránícího citlivé osobní údaje.

Ukrajincem je ten, kdo se na Ukrajině narodil, pokud výslovně nepřijal jiné státní občanství. Čtvrt století úřady Ruské federace a její politická moc ukrajinské Rusy přehlížely, Ruská federace o ně neprojevovala žádný zájem. Na Ukrajině není nijak výhodné mít ruské státní občanství nebo o ně usilovat. Lidé se přizpůsobili. Ruskojazyční, a dokonce etničtí Rusové, kteří přišli z Ruska, chtějí být úspěšnými, a snaží se splynout. „Všichni“ jsou Ukrajinci. Srovnání vztahu Ukrajinců a Rusů s napětím česko-německým před druhou světovou válkou kulhá na všechny čtyři.

Za 22 let odešlo z Ukrajiny natrvalo nebo za prací mnoho lidí, ještě v roce 1993 měla Ukrajina 52 milionů obyvatel, dnes se uvádí něco přes 45 milionů, ale přesnější evidence neexistuje. Miliony Ukrajinců žijí nebo pracují v Ruské federaci bez jazykové bariéry. Statisíce lidí pracují (často nelegálně) v Polsku, České republice, v Portugalsku a jinde. Vykonávají nejčastěji nekvalifikovanou práci a posílají domů na ukrajinské poměry velké objemy peněz. Zejména na západní Ukrajině je počet rodin, jejichž otec pracuje v zahraničí, velmi vysoký. I v ČR vykonávají podřadné práce často i vysokoškolsky vzdělaní Ukrajinci, někdy i ilegálně.

Výše úmrtnosti na Ukrajině se pohybuje na úrovni afrických zemí a je vůbec nejvyšší v Evropě. Ukrajina patří mezi státy s nejvyšším počtem sebevražd v poměru k počtu obyvatel. Rychle roste počet lidí s pozitivním HIV, jichž je více než v Rusku a dokonce nejvíce v Evropě (zjištěných 15,5 promile, tedy sedmkrát více než v ČR!).

Korupce je v zemi podle Transparency International rozšířena nejvíce ze všech evropských zemí, více než v Rusku, kde je však také silná. I v takových ukazatelích jako kriminalita, alkoholismus, narkomanie, hazardní hry nebo šikanování v armádě a ve školách zaujímá Ukrajina podle dostupných statistik vždy jedno z předních míst.

O hospodářském úpadku svědčí i inflace. Za sovětský rubl zavedla Ukrajina novou dočasnou měnu, karbovanec, jehož devalvace byla taková, že při měnové reformě v roce 1996 se jedna hřivna měnila za sto tisíc karbovanců. Kurs dnešní hřivny k euru stále klesá.

Ukrajina do nedávna neměla funkční armádu, čímž se také odlišuje od Ruska. I v Rusku vedli Čečenci dvě války převážně ukradenými či ukořistěnými zbraněmi, často i koupenými „pod rukou“ od ruských vojáků či důstojníků.

Za posledních 22 let přestal stát na Ukrajině existovat. Lidé to vidí, emigrují, prodávají své hlasy ve volbách, snaží se podporovat menší zlo, své naděje upínají k osobnostem, ne k demokracii, neb to je v kraji zvykem. Vojtěch Srnka přesto píše: „Hlavním motorem nespokojenosti Ukrajinců se svou životní situací přitom byl především nedostatek levicových myšlenek, které by v tamním parlamentu byly uváděny v praxi.“

Ne až Krym, už Majdan všechno změnil

Krym se totiž odtrhl až po lednovém převratu na Majdanu. Pro mne jakož i pro mnoho lidí v Evropě, včetně Ukrajiny a Ruska, je klíčovou otázkou pro jejich postoj v dnešní ukrajinské krizi připojení Krymu k Rusku. Porušení mezinárodního práva je vždy závažné. Podle prohlášení českého ministra zahraničí Luboše Zaorálka anexí Krymu porušila Ruská federace vedle ukrajinské ústavy i tři mezinárodní smlouvy — evropskou Úmluvu o ochraně základních práv a lidských svobod z roku 1950 (založení Rady Evropy), dále závěrečný akt z helsinské konference z roku 1976 a konečně budapešťské memorandum z roku 1994.

Jenže jen první z těchto textů je mezinárodní smlouvou, ratifikovanou členskými státy, v případě Ukrajiny až v 90. letech. Na právní rozbor tohoto porušení evropské Úmluvy stále čekám. Závěrečný akt byl pouhým protokolem, ne smlouvou, a po rozpadu tří federací, ovládaných Slovany (tak to vážně napsala AFP) a jugoslávských válkách 90. let je komické se jeho „platnosti“ dovolávat. Z budapešťského memoranda sice některé dvoustranné smlouvy vzešly, opět čekám na výklad, kdo a v čem jakou smlouvu porušil.

Obecně se však soudí, že pět dnů, jež uplynuly od letošního 16. března, kdy bylo na Krymu referendum, dost přesvědčivě potvrzující vůli krymského obyvatelstva nechat ostrov připojit k Ruské federaci, do 21. března, kdy Ruská duma žádosti krymského parlamentu o připojení vyhověla, byla doba příliš krátká, než aby se na proces připojení Krymu k Rusku dalo pohlížet jako na důvěryhodný ve smyslu Charty OSN.

Anexe Krymu je asi právně neobhajitelná, obhajitelná je však z hlediska takzvané reálpolitiky, protože (podle analytika Jana Petránka) měla ruská tajná služba důkazy o tom, že si na poloostrově chtějí udělat základnu Američané, kteří by tak získali nástupiště proti Rusku z jihu.

Zapomíná se, že podle platné smlouvy bylo na Krymu na 25 tisíc ruských vojáků, žádná invaze nebyla zapotřebí. Neměli se jistě zbavit ruských označení na uniformách, ale pokud vím, nepadl jediný výstřel. I ti, kteří se na Krymu považovali za Ukrajince, ruský zábor Krymu většinou uvítali. Historicky byl Krym vždy ruský (součástí Ruska), Chruščovův „dar“ Ukrajině v podobě Krymu lze dnes považovat za žert. Potvrdilo ho ale právě to budapešťské memorandum a následné smlouvy.

Porušení Charty OSN je ovšem pravděpodobné. Tuto Chartu ratifikoval i Sovětský svaz a poté i Ruská federace. Rozhodnout o tom, zda ji anexí Krymu Ruská federace porušila, by mohl na návrh některého státu Mezinárodní soudní dvůr v Haagu (OSN). Proč vlastně Ukrajina u tohoto soudu Rusko nežaluje?

Česká pravice, pomalu se sunoucí k pravici krajní, volá po nových majdanech, všude v Evropě, tedy v její východní části. Chce za každou cenu, pochopitelně i za cenu nové studené války, Rusko definitivně zničit, nyní už i pomocí EU a NATO. Rozklad SSSR k ovládnutí světa jedinou legitimní supervelmocí — USA — nestačí. To je asi největší poučení z ukrajinské občanské války.

A pokud jde o příspěvek Vojtěcha Srnky, myslím, že Rusko nepotřebuje kritiku české levice, která tu ostatně ani moc neexistuje, ovšem, říkám žertem, kromě Miloše Zemana a Milana Šarapatky, nýbrž demokratickou pomoc. I z České republiky.

Rusko především potřebuje mít jistotu, že nebude mocensky (vojensky, hospodářsky) ohrožováno ze zahraničí. K tomu, aby se vyvíjelo demokraticky, je třeba s ním vést nepředpojatý dialog, nikoliv jej obkličovat, sankcionovat a vylučovat, protože to vede k vzájemné izolaci, prohlubování vzájemných obav a fatálnímu nepřátelství.