↗

Petr Uhl v roce 2014 při výročí proslulé snídaně Francoise Mitterranda s českými disidenty. Zde v rozhovoru s Manuelem Vallsem, tehdejším francouzským premiérem. Foto AFP

Včera zesnulý Petr Uhl byl velkou postavou v řadě ohledů, v očích levicových intelektuálů dokonce jednou z největších z jeho generace u nás. Mnoho povolanějších teď jistě skvěle napíše, v čem všem byl zasloužilý, v čem všem inspiroval. Já jenom, mohu-li, prosím, nedopusťme, aby se z něj udělala ta bronzová busta, kterou je vhodno jen leštit, jak se to v některých kruzích stalo Václavu Havlovi. Sám za sebe tu mám pár vzpomínek.

Kdo by chtěl návod, jak mluvit s justicí v nesvobodném státě při loutkovém procesu, má-li být pojmenována, jak si pro dějiny zaslouží, nechť se seznámí s výstupy Petra Uhla v soudní síni na jaře 1979, na začátku jeho druhého věznění. „Vás já za žádný soud vůbec nepovažuju (…) Vy tu jen tlumočíte, co za vás rozhodli jiní,“ pamatuji si ze záznamu jako dnes.

Pro mne to bylo jedno z prvních setkání s osobou Petra Uhla vůbec a první imprese — jak může člověk v situaci, kdy se určuje výše jeho trestu, najít odvahu se ani nezkoušet hájit, ale naopak útočit?

Kdo by pak hledal, jak i nejskalnějšímu mladému levičákovi ukázat, že byl normalizační režim co do spravedlnosti opravdu úplně jinde než jakýkoliv pozdější, nechť se seznámí také s Uhlovým prvním uvězněním — s procesem s Hnutím revoluční mládeže.

Dodnes vzpomínám, jak jsem si dohledával, zda je skutečně pravda, co řekl Petr Uhl pro Paměť národa — že se šel 15. prosince 1969 zeptat, co se stalo s jeho tehdejší snoubenkou, kterou vytáhli z vlaku a někam odvezli, pro což byl v odpověď zadržen rovněž a v cele zůstal až do konce roku bez jakéhokoliv zdůvodnění.

Petr Uhl seděl celkově od prosince 1969 do prosince 1973 za pobuřování s Revoluční mládeží, a pak od května 1979 do května 1984 za rozvracení s Chartou. U prvního trestu vzpomínal na dotrestávání snižováním přídělu jídla až na hranici lidské výdrže, u druhého na minimální styk se ženou, Pavlem a Sašou, tehdy úplně malými — prý jednu hodinu za půl roku. „Revolucionáři a bojovníci za lidská práva by neměli mít děti,“ řekl v této souvislosti v roce 2007 v České televizi.

A rovněž tam pak ještě uvedl: „Vzalo mi to (míněn kriminál) nějaká léta života, ale vzhledem k tomu, že to tady nebyla nějaká nacistická ani polpotovská nebo stalinská mučírna, tak příliš neutrpělo ani mé zdraví, ba naopak. Vykládá se totiž, že kriminál konzervuje, tam se nestárne — člověk má pravidelnou životosprávu.“ I toto jsem si od něj zapamatoval.

Devadesátá a nultá léta plus Petr Uhl, Romové, Němci, snahy o obrodu levice i Strana zelených — to vše bude připomínáno určitě opět jinde se všemi detaily. Já si však vzpomínám na jinou zajímavou věc. Na jaře 2009 se tu rozšířilo krátké protiparoubkovské hnutí, jehož sympatizanti navštěvovali houfně mítinky ČSSD a zasypávali její představitele vajíčky. Mají na to právo?, ptali se tehdy mnozí.

„Jde o střet dvou svobod projevu, a případně i svobody shromažďování,“ vysvětloval onoho roku právě Petr Uhl Lídě Rakušanové v dnes již neexistujícím Českém rozhlase 6. „ČSSD má právo na svůj projev a nerušené shromáždění. Protestující snažící se jí to narušit by byli v právu, jen kdyby aktivity ČSSD ohrožovaly demokracii, zákonnost, základní práva. A takové spory pak rozsuzují třeba až ústavní soudy,“ shrnul polopatě.

V poslední dekádě se Petr Uhl demonstrativně zřekl kulturního češství, protože se mu hnusily přibývající projevy štvavého nacionalismu, a prohlašoval se za Čecha už jen občansky. Mluvil kvůli tomu i o ztrátě levicového charakteru našich tradičních levicových stran: ČSSD a KSČM, podle něj prolezlých tímto úkorným národovectvím.

Na jaře 2019 se pak přiznal, že v druhé prezidentské volbě hlasoval pro bafuňářského manažera Vratislava Kulhánka kandidujícího za oživovanou ODA — prý proto, že si dal do profilu jako jediný podporu přijetí eura, což je pro ukotvení budoucnosti České republiky zásadní. Bylo to tehdy na debatě před volbami do Evropského parlamentu a to jsme se viděli naposledy.

Články Petra Uhla psané pro Deník Referendum je možné číst zde.