Pehe vs. Uhl. O potřebné polemice, která ještě nezačala
Filip OutrataJiří Pehe a Petr Uhl se v řadě podstatných věcí shodnou a jejich polemika by mohla být příkladem toho, že je možné diskutovat o podstatných otázkách na základě vzájemné úcty a s respektem k odlišnostem.
Diskuse mezi Jiřím Pehe a Petrem Uhlem, která se podle názvu článku prvního jmenovaného vedla o tom, zda je lepší mýlit se s USA než mít pravdu s Ruskem, je zajímavá tím, že se vedla v jistém duchu oboustranného uznání.
Jiří Pehe ocenil Petra Uhla jako člověka, s nímž má smysl polemizovat, protože jeho texty nejsou psány na objednávku. V kontextu názoru Jiřího Pehe, že postoje a texty řady jiných tzv. „Přátel Ruska“ na objednávku psány jsou, to zase není tak malá pochvala.
Petr Uhl na úvod svého textu vyjadřuje uznání pro svého oponenta jednoznačnějším způsobem. „Jiřího Pehe mám rád pro jeho kritiku českých pravicových vlád a pro jeho dobré a silné sociální postoje.“
Jiří Pehe a Petr Uhl se v řadě věcí názorově shodují. Jak ukazují i jejich texty ve vzájemné polemice, oba jsou kritiky globálního kapitalismu, a oba se také v různé míře kriticky dívají jak na americkou zahraniční politiku, tak na současný ruský režim.
Jejich polemika by tak mohla mít všechny předpoklady pro to, aby byla příkladem vzájemného vyjasňování pozic mezi dvěma představiteli demokratické levice v širokém smyslu. Polemiky vedené ve vzájemném respektu, kde odlišnost v určité dílčí otázce neznamená paušální odmítnutí druhého, protože zůstává vědomí společných východisek. Naplnila konkrétní výměna názorů Pehe-Uhl taková očekávání? Ne zcela.
Zařadit se do šiku
První slabina byla dána již samotným názvem, který Jiří Pehe pro svůj článek zvolil. „Raději se mýlit s někým než mít pravdu s někým jiným“ je řečnická figura vyhrocená na samý okraj sdělnosti.
Ve skutečnosti tomu je (nebo by mělo být tak), že je třeba hledat pravdu a usilovat o pravdivé poznání a jednání v souladu s ním bez ohledu na to, k jaké partě kdo právě patří. To je natolik elementární, že by se na tom měli shodnout nejen demokratičtí levičáci, ale vlastně všichni.
Podíváme-li se na konkrétní obsah polemiky, hlavní rozdíl mezi pozicí obou je v tom, že Jiří Pehe jednoduše srovnává Spojené státy a Rusko a z tohoto srovnání mu Rusko vychází jako ve všech směrech horší alternativa, zatímco Petr Uhl žádné takové srovnání neprovádí a namísto toho vyjmenovává negativa na všech stranách — tedy nejen na ruské a americké, ale třeba i na ukrajinské.
Při tak rozdílném pojetí je obtížné dospět ke shodě. Z perspektivy Jiřího Pehe je postoj, který zaujímá Petr Uhl — neprovést na začátku zásadní volbu, do jakého šiku se zařadím — jako takový nesprávný. Kdo takovou volbu jednoznačně neprovede, je v lepším případě pomýlený, v horším uplacený a někým řízený.
Pro Petra Uhla je takové vedení sporu z dost pochopitelných důvodů nepřijatelné a nechce se nechat do takové pozice vmanévrovat. Zachovává si svobodu kritizovat všechny strany a rozhodovat se pouze na základě jednotlivých argumentů, tak jak je schopen je vyhledat a zhodnotit.
Kudy dál v polemice
Kdyby polemika mezi Petrem Uhlem a Jiřím Pehe pokračovala dál — a je možné, že bude — mohla by se ubírat zhruba následujícím směrem:
Jiří Pehe by mohl uznat, že pozice Petra Uhla odmítající černo-bílé vidění světa není sama o sobě ohrožující, ale je naopak potřebná pro zachování schopnosti kritického pohledu nejen na druhé, ale i na sebe sama. A to i přesto, že v některých konkrétních otázkách má jiný pohled než oponent.
Petr Uhl by zase mohl ocenit, že Jiří Pehe se navzdory názvu svého článku nedomnívá, že mýlit se je něco dobrého, ale pokouší se argumentovat, proč omyly na jedné straně jsou méně fatální a nebezpečné, než na straně druhé. To je totiž jádro věci a tímto způsobem je možné se v diskusi posunout dál.
Pokud by tato diskuse pokračovala, byl by to přinejmenším nadějný náznak toho, že otevřená polemika o podstatných věcech, která je ostrá co do svého věcného obsahu, ale velkorysá a vstřícná v osobní rovině, je možná.
To by v dnešní atmosféře, kdy je zastávání odlišného názoru často z obou stran považováno za projev nepřátelství, nebylo vůbec málo.
Působili v něm kromě nás dvou ještě dva chartisté, novinář a bezpečnostní odborník Jan Schneider a evangelický farář Zdeněk Bárta, a pátým členem byl konzervativní politolog Rudolf Kučera. Nějak nebyl čas si o tom povídat (Marcele Urbanové, svědkyni v trestní věci proti Jiřímu Čunkovi, nespravedlivě hrozilo až deset let vězení, takže jsme měli plné ruce a počítače práce), ale já jsem si sám pro sebe řadil Schneidra, Bártu a pochopitelně i sebe politické levici, zatímco Kučeru a Pehe k politické pravici. Silná vůle po spravedlnosti a sociální cítění obou posledně jmenovaných je ovšem znakem demokratické pravice, u Kučery konzervativního typu, nikoliv znakem levice.
Možná, že to Jiří Pehe bude chtít vysvětlit, ale já si na rozdíl od Filipa Outraty nemyslím, že Pehe je levicový ve smyslu la sinistra, la gauche, la izquierda, the left, a už vůbec ne ve smyslu Die Linke (s velkým D). V tom se lišíme, považuju kapitalismus na zlo, byť nutné a reformovatelné do demokratičtějších (švýcarských, švédských) poměrů. Ideálu beztřídní společnosti jsem se ale nevzdal úplně, jen ho hodně odložil. Hospodářská samospráva a participativní demokracie (pokud nemá anarchistické rysy) jsou pro mne stále inspirací. Jiří Pehe, ale jistě se k tomu vyjádří on sám, nikdy neuvažuje o jiném společenském základě, než je kapitalistický, a navíc se snad ve všem se staví za zahraniční politiku USA, kterou naopak já už od poloviny 60. let považuju za ohrožení míru a demokratických práv a svobod ve světě, a to mnohem více než světovou politiku SSSR. I na dnešním Rusku mi nejvíce vadí kapitalismus (částečně stále oligarchický, i když Putin oligarchy dost ukočíroval), státní velkoruský nacionalismus s určitým expanzivním charakterem, byť ne příliš silným, dále kozáci, uctívání církve a staré šlechty, a také krajně pravicové jevy jako xenofobie, homofobie a antisemitismus, a asi až na konec omezování demokratických svobod, často podle vzoru USA. Já vím, na Ukrajině je to všechno mnohem horší než v Rusku, ale to nesmí být útěchou ani omluvou.
Česká politická krajina není popsatelná na ose pravice-levice. Na jiném místě se nyní v DR (http://denikreferendum.cz/clanek/20150-simulant-ve-vapne) diskutuje o postojích Stanislava Křečka. Kromě populistů a provinciálních politiků snad nikoho nenapadne, poměřovat jeho názory pravo-levou škálou, jak to v kuloárech činili poslanci ČSSD loni v únoru ve Sněmovně, když mu v tajné volbě veřejného ochránce práv dávali své hlasy. Je totiž stejně tak levicový jako Miloš Zeman. Totiž vůbec ne.
Pane Outrato, oslovte, prosím, Jiřího Pehe, možná, že dokonce ani DR nečte!
Oproti procesu pendlu mezi mezi státním a liberálním kapitalismem, preferuje pendl mezi asociálními a sociálními fázemi liberálního kapitalismu,
Jeho vyjádřená averze vůči fázi neoliberalismu dokládá jeho pozici na pravolevé škále........bych řekl.
V té polemice by bylo dobré rozvinout témata: co znamená levice a levicovost dnes, co k ní patří a co ne, jaký je postoj ke kapitalismu, demokracii... dále co znamená být kritický k politice USA a obecně vlastního tábora. Mám dojem, že Jiří Pehe se domnívá, že on je kritický tím správným - napsal bych konstruktivním, kdyby to neznělo zprofanovaně - způsobem.
Jistě by se našlo mnohem víc témat hodných většího rozvinutí.
Pane Outrato, pan Uhl už takovou zásadní volbu, například pokud jde o ukrajinský konflikt, dávno provedl. Je opravdu těžké to nevidět. Nevím, co si mám o této Vaší větě myslet. Věříte tomu, co jste napsal?
Shrnout dvě pozice v dialogu tak, aby se v nich obě strany poznaly, je velmi obtížná intelekuální discliplína, kterou Filip Outrata neovládá. To mu nijak nezazlívám, protože to umí málokdo. Nepodezírám ho z toho, že nevěří tomu, co píše.