Západ jako úkol a příležitost: Výzvy pro českou zahraniční politiku
Filip OutrataPatřit na Západ neznamená jen příslušnost k určitému bloku a hodnotám, ale i předpoklad kritické angažovanosti v situacích, kdy se hodnoty a jednání bloku dostávají do rozporu. V esejistické debatě Ideály a možnosti české zahraniční politiky pokračuje Filip Outrata.
Už čtvrtstoletí je Česká republika součástí Západu, patří do euroatlantického prostoru. Vstup do NATO (1999) a Evropské unie (2004) byl přitom pouze završením směřování daného od listopadu 1989 na základě jednoznačné shody relevantních politických aktérů polistopadové doby i většiny veřejného mínění.
Dnes se paradoxně může zdát, že ačkoli je ČR na rozdíl od doby před pětadvaceti lety v obou hlavních západních strukturách reálně ukotvená, názor veřejnosti je méně jednotný a dochází k jistému zpochybňování naší „západní příslušnosti“. To zase u jiné části české veřejnosti vyvolává silné a emotivní reakce a strach o bezpečnost a demokracii.
Podobně nejednotným, jakoby tápavým dojmem působí i česká zahraniční politika.
Západ jako mocenský blok, Západ jako komplex hodnot
K pochopení, oč v dnešní debatě jde, může pomoci položit si otázku, co vlastně znamená pojem „Západ“. Dají se rozlišit dvě základní roviny. Na jedné straně jsou to politické a vojenské instituce s jasně vymezeným počtem členů a hranicemi. V tomto smyslu je Česká republika plně součástí Západu. Ani zde však není situace tak jednoduchá, protože obě nejdůležitější západní instituce, NATO a EU, se navzájem bezezbytku nepřekrývají ani co do počtu členů, ani z hlediska názorů a postojů.
Druhá rovina je méně konkrétní a obtížněji uchopitelná, přesto právě o ní se asi nejčastěji diskutuje. Je to určitý komplex idejí, hodnot a společenského uspořádání, obecně chápaných jako určující pro západní svět. Patří mezi ně svoboda jednotlivce, demokracie jako politické uspořádání, právní stát, lidská práva, svoboda projevu a médií, převážně sekulární charakter státu, v různé míře rozvinutý sociální stát.
Mezi mocenskou a hodnotovou rovinou nutně dochází k napětí a obě roviny se nezřídka dostávají až do vzájemného protikladu. Konkrétně řečeno, politický a vojenský blok „Západ“ a jeho jednotliví členové nezastávali a nezastávají vždy v praxi hodnoty považované za západní, a někdy jednají dokonce v rozporu s nimi.
Toto napětí je z principu neřešitelné a neodstranitelné a není vlastní jen západnímu bloku — vzpomeňme jen na protiklad mezi paletou oficiálně deklarovaných socialistických hodnot a mnoha aspekty životní reality v sovětském mocenském prostoru.
Napětí a protiklad mezi realitou mocenské politiky a idejemi a hodnotami, které jí poskytují oprávněnost a jsou také využívány k jejímu ospravedlňování, má ovšem jediné čestné a logické východisko: nesmířit se snadno s tímto rozporem, ale upozorňovat na něj a stavět se do pozice vnitřního kritika vlastního mocenského bloku všude tam, kde se to zdá být opodstatněné. Tato schopnost kritického pohledu na sebe sama a odůvodněné kritiky vlastního systému, spojená se svobodou zůstat stejně kritický i k systémům jiným, je ostatně jednou ze základních západních hodnot.
Jen bych Havla neztotožňoval s celým disentem, i když byl nesporně jeho nejviditelnějším reprezentantem. V zahraniční politice to platí dvojnásob.
Na invazi do Iráku vidím jako zásadně špatné tři věci: 1.vyfabulovanou záminku; 2.roli západních firem často spojených s politiky USA (např. Cheneyho Halliburton) v poválečném dění v Iráku, popisuje velmi plasticky Naomi Klein v Šokové doktríně; 3.celkový efekt zásahu v Iráku, který spolu s vyzbrojováním islamistických protiasadovských rebelů v Sýrii způsobil dnešní úspěch Islámského státu.
Podle mě to stačí k jednoznačnému odsouzení invaze. A to přesto, že někteří (ne např. Cheney a Rumsfeld) měli při jejím prosazování dobré úmysly. Ty nevedou vždy na to správné místo.
Že je Obama za něco kritizován, neznamená, že jeho kritici mají pravdu. Dodal bych, že zvláště ne v USA, kde veřejné mínění stále víc formuje např. Fox News.
V. Bělohradského nepřijímám nekriticky. Naopak mi při hodnocení jeho dnešních názorů vůbec nevadí, že před dvaceti lety měl názory takové či onaké.
Irácká invaze byla špatným činem také kvůli tomu, že nebyla posvěcena OSN, byla přímo nelegální. Tady někde se neokonzervativci, opilí tím, že padl socialismus, utrhli z řetězu. V tomto období, více než jindy, chyběla protiváha, chyběly hlasy proti nelegálnímu jednání USA.
Vlády východoevropských států se ukázaly příliš lokajské. Ke škodě všech. Přítel není ten, kdo jen leze druhým do zadku.
Směšně jsme také museli vypadat pro tzv.Starou Evropu. Pro penízky jsme k nim běhali ale pak jsme se patolízalsky proti nim postavili, Bushovi po boku.
Tohle konání je tak trochu záhadou. Náš obchod s USA je řádově mnohem menší, než s jinými státy EU, je dokonce o dost nížší, než například s Rakouskem.Tak proč jim pořád tak podlézáme? Budí to dojem, že někomu voní 30 stříbrných.....
Podepisuji každou větu, i když sám se vyjadřuji zpravidla ještě ostřeji...