Na začátek své úvahy o naší zahraniční politice ve vztahu k Číně považuji za nutné zmínit dvě věci. Předně je to skandální vliv soukromých (a dodejme českému státu nijak prospěšných) firem na konkrétní kroky představitelů ČR v Číně. Nezapomínejme, že návštěva ministra Zaorálka v Pekingu, při které rituálně odčinil přátelství bývalého českého prezidenta Václava Havla s dalajlámou i jeho cesty na Taiwan, a následná návštěva prezidenta Zemana, kdy chválu čínského způsobu udržování společenské stability ozdobilo ostudné prohlášení krtka za český národní symbol, vyústily v souhlas čínské vlády s celostátní licencí na provozování bankovních služeb pro PPF. Té samé firmy, která si prezidenta Zemana odvezla letadlem do Prahy. To se stalo v situaci, kdy zastoupení Evropské obchodní komory v Číně kritizuje ochranářská opatření čínské vlády a v jednáních s čínskými představiteli usiluje o otevření čínského trhu pro evropské subjekty, včetně bankovního sektoru.

Druhou poznámku, kterou je zde třeba vytknout před závorku, je hodnota lidských práv a jejich vztah k české identitě. Jsem přesvědčená, že rezignace na všechny hodnoty přesahující okamžitý praktický prospěch, jak se už nějakou dobu děje nejen v naší zahraniční politice, destruuje naši společnost a mrzačí naše lidství. Mým cílem však není rozvinout úvahu na toto téma, a už vůbec nemíním přemýšlet o tom, zda „lidská práva, nebo obchod“, což je ostatně od počátku zcela falešně postavená otázka. Pokusím se přiblížit složitost čínského prostředí, jehož fatální neznalost projevují čeští politici, kteří v Číně působí nekompetentně a ničí naše dobré jméno.

↗

Krtek Číňany baví, jméno ČR však zrovna nevylepšuje. Repro z vysílání CCTV

Naši v Číně

Není asi nijak originální domnívat se, že smyslem naší zahraniční politiky je šířit dobré jméno České republiky ve světě a hájit naše zájmy. Také u nás (mimochodem zhruba dvacet let poté, co tento americký koncept zakořenil v ČLR) se už hovoří o soft power a kulturní diplomacii jako o prostředcích, jak získávat pozice v mezinárodních vyjednáváních a dosahovat cílů prospívajících naší zemi. Našim politikům ve vztahu k ČLR však chybí elementární znalost toho, co Číňanům na České republice imponuje a v čem naše soft power spočívá. Zbytečně se podbízejí, aniž by tušili, jak skutečně vypadá čínská společnost, jaké hodnoty Číňané vyznávají, o co usilují a co jim můžeme nabídnout my.

Čeští politici se odvolávají jen na „šedesát pět let“ přátelství a na toho zpropadeného krtka. Není pochyb o tom, že krtečkovy příběhy jsou v ČLR už desítky let populární, kdoví, s jakým copyrightem. Číňany krtek baví, v jejich očích však České republice dodávají vážnost jiné věci, v kulturní oblasti jsou to jména jako Hašek, Kafka, Kundera a Havel. Také Jaroslav Seifert jako nositel Nobelovy ceny, na kterou se v Číně dá víc než u nás, je jméno budící obdiv. Kundera se svou schopností psát o politice a sexu v režimu pod vládou komunistické strany (právě tak ho Číňané čtou) pro naši pozici v Číně udělal víc, než všechna prohlášení politiků o tom, jak obdivujeme čínský model vládnutí.

Ale nejde jen o literaturu. V očích čínských partnerů nám vážnost dodává především naše sounáležitost s vyspělými evropskými státy, skutečnost, že jsme již od 19. století industrializovanou zemí a před sto lety u nás již existovala téměř úplná gramotnost mužů a žen. O takovém ekonomickém rozvoji a kulturní úrovni Číňané posledních sto let pouze sní, avšak stále k němu mají na celostátní úrovni velmi daleko.

Náš evropský původ také znamená, že jsme dnes zemí ve srovnání s Čínou s nesrovnatelně vyšší životní úrovní. Číňany u nás fascinuje malý rozdíl v životní úrovni mezi městem a venkovem, stejně jako to, že u nás nedochází k násilným sociálním bouřím. Předmětem závisti Číňanů napříč společností je také náš (stále ještě) funkční systém zdravotního a sociálního zabezpečení, standardy pracovních podmínek kontrolované odbory, bezplatné školství, kvalita ochrany životního prostředí nebo třeba dozor nad kvalitou potravin. Nemíním zde idealizovat naši situaci a jsem si vědoma problémů, s nimiž se potýkáme. Z perspektivy toho, s čím se musí vyrovnávat Číňané, se však naše situace jeví idylicky, a našim představitelům dává právo jednat s čínskými partnery sebevědomě a s hrdostí na vlastní zemi.

Znakem „civilizovanosti“ (ano, Číňané sami užívají přesně tento výraz kritizovaný postkoloniální teorií jako projev západní imperialismu), jíž jsme dosáhli, avšak Čína k ní teprve směřuje, jsou také občanské a politické svobody. Nenechme se zmást blouzněním o konfuciánských tradicích ani „osobní zkušeností“ na úrovni naivního zjištění dávno vysílaného v ČT, kde reportérka na tržišti v Pekingu oslovila stánkaře a on jí řekl, že Číňané demokracii nepotřebují, hlavně, když jim jdou dobře obchody. Co jiného mohla čekat, snad že stánkař se nadšeně přihlásí k myšlence demokratických reforem — a přijde o živnost, na kterou má povolení od místního stranického výboru?

Česká republika má dobré jméno, nejen proto, že před šedesáti pěti lety jako jeden z prvních států světa uznala nově založenou ČLR a společně s ní budovala v 50. letech společnost stalinského typu. V ČLR máme respekt především kvůli svým zkušenostem s demokratizací komunistického systému. V myslích čínských intelektuálů dodnes rezonuje příklad Pražského jara a ne náhodou lidové hnutí za demokracii v ČLR z přelomu let 1978 a 1979 samo sebe označilo jako Pekingské jaro. Pražské jaro od počátku zajímalo špičky KS Číny natolik, že „pro interní potřebu“ nechávaly překládat dokumenty o vývoji v Československu. Při té příležitosti, jako ohlas na proslulou Kafkovskou konferenci v Liblicích roku 1963, vnikly i překlady děl Franze Kafky, které během Kulturní revoluce různými cestami doputovaly k absolventům středních škol vysídlených na venkov, zásadně poznamenaly první vlnu čínského undergroundu a otiskly se do dnešní čínské literatury.