Návštěva české delegace vedené prezidentem Zemanem v čele početné výpravy složené především z podnikatelů v Čínské lidové republice znovu nastolila otázku, které byla v posledních měsících nejen na stránkách DR věnována velká pozornost: Jaký je vztah levice, přesněji české politické levice dnešních dní, a lidských práv?

Otázka je to skutečně zásadní, protože napovídá mnohé o tom, jak levice (a nejen ona) chápe sebe sama, co považuje za důležité, jaké hodnoty jsou pro ni určující, zkrátka jaká skutečně je. Dalo by to shrnout i slovy: řekni mi, koho se zastáváš, a já ti řeknu, jaký jsi.

Vlastně je pro mě těžké pochopit, proč se tato diskuse vůbec vede. Politická levice jako taková vznikla přece proto, že se proti konzervativnímu starému pořádku pokoušela prosadit víc lidských práv — politických i sociálních — pro všechny, ne pouze pro elity vymezené rodem a majetkem, neměnným společenským postavením nebo místem v církevní hierarchii.

Sociální znamená univerzální

Požadovat občanská a politická práva bylo proto od počátku stejně „levicové“ jako usilovat o spravedlivou mzdu a důstojné životní podmínky. Redukovat lidská, dokonce i sociální práva jen na materiální rovinu je přitom jejich oslabením, které v konečném důsledku nepřináší prospěch ani po hmotné stránce, protože lidský život je jednota mnoha složek a všechny se navzájem ovlivňují.

K sociálním právům, jimiž — a právem — se na levici tak často argumentuje, patří i právo na sociální interakce, na svobodu sdílení názorů a blízkost s druhými. Je-li někdo nespravedlivě vězněn nebo držen v izolaci, jsou poškozována jeho sociální práva stejně jako práva občanská. Z druhé strany samozřejmě platí, že při hrubém porušování základních sociálních práv, jehož důsledkem je fyzické i psychické strádání, nemá smysl mluvit o občanských či politických právech; na ta prostě ani nedojde.

↗

I kdyby Miloš Zeman při své návštěvě Číny o Tibetu a Tchaj-wanu neřekl ani slovo, zřejmě by šancím českého byznysu s ČLR nijak neuškodil.  Foto tea rose, Wikimedia Commons

Levice by udělala nejlépe, kdyby se pokoušela lidská práva chápat a prosazovat co nejuniverzálněji, jinak řečeno co nejsociálněji. Bylo by to vlastně zcela přirozené a odpovídalo by to jejím skutečným, nejlepším tradicím, ne jejím historickým pomýlením, vinám a zločinům, které se spojovaly právě se zúženým pochopením lidských práv. 

Na druhé straně je zcela pochopitelné, že právě důsledky všech těchto selhání a vin, autoritářských i totalitních způsobů vlády, spojování s vypjatým nacionalismem i antisemitismem a jinými démony si v sobě levice nese dodnes a vyrovnává se s nimi.

Silná agenda lidských práv, pojatých skutečně univerzálně jako práva sociální v širokém smyslu, může být přitom pomocí, jak se s démony minulosti vypořádat a vyvarovat se opakování někdejších omylů a zločinů. Levice by v oblasti lidských práv měla být velmi ambiciózní, neměla by ze svého zorného pole vynechávat některé oblasti lidských práv, ale naopak k nim přibírat další.

I obchod i lidská práva

Disidenti v zemích jako je Rusko či Bělorusko, které jistě nejsou (jak se v českých diskusích porůznu objevuje) totalitní, ale bezpochyby jsou autoritářské a v mnoha ohledech omezují a potlačují svobodu, a tím i sociální práva člověka, si zaslouží podporu a pomoc i ze strany české levice. Totéž platí o různých kriticích a oponentech čínského režimu, který se zase v českých médiích vytrvale označuje jako komunistický, ačkoli jde dnes již o režim kapitalisticko-komunistický.

Pozornost a zastání ze strany levice si ovšem stejně tak zaslouží jiní pronásledovaní dnešní doby, jako jsou oběti globálních korporací a jejich touhy po zisku, lidé utlačovaní pro svou národnost, vyznání své víry či nevíry, sexuální orientaci a barvu pleti. Je jich dost a dost ve všech zemích světa a zdaleka ne všichni se u nás těší stejné míře mediální pozornosti.

Bylo by krásné mít takové státníky a diplomaty, kteří by při návštěvě Ruska mluvili o šikaně nevládních organizací a nepřiměřených trestech pro protirežimní aktivisty, ve Spojených státech o důsledcích „vývozu demokracie“ v některých blízkovýchodních zemích, v Číně o právech Tibeťanů a Ujgurů i o dětské práci za hrozných podmínek, v Saúdské Arábii o diskriminaci věřících jiných náboženství, či v Ugandě a dalších afrických zemích, ale také v Íránu, se kterým se Česká republika rovněž chystá posilovat hospodářské vztahy, o nepřijatelnosti trestu smrti či věznění za homosexualitu.

Zatím jsme takové lídry neměli. Ani v Havlově éře, kdy byla ČR přinejmenším částí světové veřejnosti vnímána jako jakýsi specialista na lidská práva. A nemáme je ani dnes. Prezident Zeman na návštěvě ČLR, aniž o to byl žádán, jen ochotně a poněkud servilně zopakoval dlouhodobý oficiální český postoj k územní celistvosti Číny. I kdyby ale o Tibetu a Tchaj-wanu neřekl ani slovo, zřejmě by šancím českého byznysu s Čínou nijak neuškodil.

Všechny kontrakty si čeští byznysmeni budou muset sami tvrdě vydobýt, Číňané se nakonec nebudou rozhodovat podle prohlášení českého prezidenta, ale jen podle ekonomické výhodnosti.

Obchod je nade všechna lidská práva, zní zkrátka z dnešní české politické reprezentace, a vlastně tomu tak bylo, přinejmenším ve vztahu k určité části světa, i za všech vlád předchozích. Za změnu tohoto neprozíravého postoje by se levice měla zasazovat především. Je přece možné úspěšně obchodovat a zároveň si pevně stát za vlastními hodnotami a postoji. K tomu je ovšem třeba tyto hodnoty znát a snažit se podle nich jednat.

Úplně nejlepší by proto bylo, kdyby pozornost k porušování sociálních práv v širokém smyslu ve světě byla provázena jejich důsledným obhajováním a zastáváním i na domácí půdě. V tomto smyslu nejvíc záleží na všech občanech, nakolik k tomu budou své představitele, různého politického zabarvení, vést a nutit. Bez široké občanské angažovanosti nakonec nemůže být ani prosazování široce pojatých sociálních práv člověka.