Jiří Přibáň se nedávno ve svém textu pustil do současného vedení ministerstva zahraničních věcí, především pak do náměstka Petra Druláka. S jeho polemikou se pak Drulák vypořádal v úterním Právu.

Na tom by nebylo nic divného, ministerstvo mění koncepci, odpůrci ji kritizují. Je věcí obou stran sporu, do jaké míry se s tím vypořádají. Problém nastává tam, kde jedna strana využívá nesmyslných, nepravdivých či zavádějících argumentů. Toho se bohužel Jiří Přibáň dopustil. Buď z neznalosti, nebo záměrně.

Ve svém textu sice argumentuje na jedné straně Všeobecnou deklarací lidských práv, na druhé straně však vytváří jakési dvě, ne-li více, kategorie lidských práv, když píše: „To však neznamená, že by sociální práva měla mít stejnou ochranu jako základní práva, a že by před nimi dokonce mohla mít přednost.“

Jeho pojetí „základních práv“ je přinejmenším podivné. V souladu s neokonzervativním výkladem řadí mezi tato práva svobodu projevu, právo na řádný soudní proces a garantování majetkových práv. Naproti tomu česká Listina základních práv a svobod takové rozdělení nezná, stejně jako je nezná ani Všeobecná deklarace lidských práv OSN.

V Listině jsou „Přibáňova základní práva“ dokonce obsažena v různých kapitolách.

Zjednodušení, kterého se Přibáň dopouští, je nebezpečné i argumentací, tedy tím, že vychází jen a pouze ze zkušenosti Západu nebo jinak globálního Severu. A i tam jen z pohledu velmi omezených společenských skupin. Zcela opomíjí tvorbu idejí lidských práv v kontextu marginalizovaných skupin, společností s jinou strukturou vzájemných vazeb atd.

Selektivní pojetí lidských práv je nahrává především ekonomickým a některým politickým elitám, jak jsme viděli v minulosti. Dnes je takovým příkladem nová rozvojová agenda, kterou na půdě OSN tvoří zatím přípravná skupina složená především ze zástupců nadnárodních firem.

Není tedy divu, že se v prvním návrhu tzv. Udržitelných rozvojových cílů objevují jen některá práva, a ta co se nehodí, jsou označována pouze jako potřeby. Ovšem i první výstupy návrhové komise SDGs jsou konzistentnější, byť stejně protilidskoprávní, jako Přibáňovy myšlenky.

↗

„Kdyby některá země mohla říci, mí chudí jsou šťastní, není mezi nimi nevědomosti ani úzkosti, naše věznice jsou prázdné, ulice bez žebráků, staří lidé nemají nouzi, daně nejsou represivní, rozum a štěstí jsou přátelé. Kdyby toto mohla některá země říci, pak může být hrdá na svou ústavu i vládu.“ Thomas Paine, Práva člověka, 1791

Podíváme-li se na ochranu majetkových práv, sám Příbáň její dnešní extrémní pojetí zpochybňuje, když uvádí jako pozitivní příklad vítězství Jihoafrických aktivistů nad nadnárodními firmami v otázce vlastnictví patentů. Tady došlo k omezení vlastnických práv farmaceutických firem ve prospěch zdraví velké části planetární populace — dlužno dodat, že v případě JAR a dalších rozvíjejících se ekonomik jen dočasnému.

I toto rozhodnutí bylo ovšem podloženo pravidly Světové obchodní organizace (WTO), která podobná omezení umožňuje, ačkoli jsou realizovaná jen velmi zřídka a přes veliký odpor nejbohatších zemí. Zástupce Vatikánu ve WTO v této souvislosti uvedl, že podle sociálního učení katolické církve jsou majetková práva akceptovatelná pouze tehdy, jsou-li ku prospěchu společnosti.

Je tedy vidět, že i toto „Přibáňovo základní právo“ není ničím univerzálně prospěšným a akceptovaným. Pro ilustraci můžeme uvést ještě příklad osobního či korporátního vlastnictví půdy, které je i v současnosti v mnoha kulturách světa považováno za problematické a jeho zavádění vede k velkým sociálním otřesům.

Přibáň, který často argumentuje historickými právními postupy v USA, by v této souvislosti mohl uvést třeba znárodňování půdy a její přerozdělování od Andrewa Jacksona či Abrahama Lincolna, které vedlo ke století indiánských válek, genocidě i vyhánění mnoha tisíc usazených indiánských farmářů a nakonec i k dalšímu znárodňováním indiánské země za vlády Theodora Roosevelta přes uzavřené dohody a s podporou justice i „svobodných médií“.

Vážím si toho, že Přibáň mluví o potřebě lidských práv a pohledu na ně skrze rozvíjení lidské důstojnosti — to mi vyplývá z jeho textu, on sám to nazývá pragmatismem, což je ovšem v našem kontextu slovo o příliš mnoha významech. Podle Přibáně je totiž důležitější „…sledovat, co se díky nim může pragmaticky získat a čemu se naopak podaří zabránit v naší zemi či kdekoli na světě“.

Jenže právě proto je třeba základní lidská práva pojímat v celé šíři definované u nás Listinou a v mezinárodním kontextu na ideové úrovni Všeobecnou deklarací. Na rovině diplomacie a mezinárodního práva je třeba si pak především soustředit na mezinárodní úmluvy. Redukce lidských práv podle Přibáně ničemu nepomůže, protože zbídačeným a utlačovaným lidem bez vzdělání, zdravotní péče a pracujících v otrockých podmínkách jsou jeho práva k ničemu.

K široké definici fundamentálních práv nás dovedla tato zkušenost, která spojuje globální Sever s globálním Jihem.

Sdílím s Přibáněm jeho obdiv k radikálnímu demokratovi Thomasu Painovi, kterého rád cituje a domnívám, se, že jeho dílo by se mělo více objevovat v učebnicích. Nicméně je třeba si uvědomit, že nás dělí několik set let společenského i právního vývoje. Přibáň, minimálně jako učitel vyššího vzdělání, by si měl uvědomit, že od dob jeho milovaných autorů již uplynulo v Delaware mnoho vody a v mrakodrapu nad East River leží v trezorech OSN mnoho dokumentů o právech lidí na této planetě, pod nimiž je podepsána i naše země.

Čeští publicisté běžně fabulují fakta a přetvářejí realitu, ať již vymýšleli reálný socialismus v Rudém právu nebo dnes oslavují kapitalismus v mainstramových redakcích. Smutné ale je, když se takového mlžení dopouští profesor prestižní vzdělávací instituce. I bezpochyby potřebná snaha o nápravu lidských poměrů, kterou nelze profesoru Přibáňovi upřít, musí být totiž vedena s jistou erudicí a základními znalostmi.