Ve skutečnosti je veškerá kampaň proti čínské okupaci Tibetu vedená stoupenci pravice jen zástěrkou pro geopolitické zájmy. USA by rády vybudovaly své radary a vojenské základny na Tibetské náhorní plošině, odkud je dobře vidět do Číny, toť vše.

Levice nemůže čínkou okupaci Tibetu schvalovat, protože s Tibeťany čínská správa zachází jako s občany druhé kategorie. Není nutné požadovat samostatnost Tibetu, zvlášť když i dalajláma žádá pouze autonomii, ale je nutné trvat na rovnoprávnosti Tibeťanů.

Oproti tomu pravice nemívá námitek proti nerovnosti, naopak ji považuje za správnou a blahodárnou, za motor pokroku. Nesmíme trestat úspěšné, říká pravice, nesmíme sahat bohatým na jejich bohatství a omezovat jejich výsady, musíme jim umožnit, aby nadále bohatli, protože bohatství prosakuje shora dolů, když bohatnou nejbohatší, bohatne celá společnost, a nakonec se dostane i na ty nejchudší. Jedině úspěšní mohou společnost řídit dobře, ne neschopná lúza. Když se rozhlédneme kolem sebe, nezdá se, že by pravicové teorie úplně fungovaly, nicméně je jedno místo na světě, kde bohatství opravdu prosakuje, kde je raketový růst nerovností skutečně provázen i bohatnutím nejchudších, výrazným poklesem chudoby, a to místo je Čína. V Číně skutečně bohatnou i chudí Číňané, a bohatnou i okupovaní Tibeťané. Rovná práva sice nemají, ale co na tom? Nerovnost je přece podle pravice nutná, bez ní by tibetské hospodářství stagnovalo a Tibeťané by zůstávali chudí.

Ivanu Štampachovi jsem vděčný za poučný komentář k tak odlišným společenským fenoménům jako je tibetský buddhismus a Martin Bursík. Tändzina Gjamcchu – tak zní dalajlámovo občasné jméno – znám málo, hlavně z jeho projevů, a mluvil jsem s ním déle jen asi třikrát. Sám patřím do malého houfce českých marxistů a vždy jsem ho za marxistu pokládal, nejen proto, že to sám často naznačoval. Přesvědčující byl hlavně jeho vztah k vedení Číny a tamní komunistické strany, kritizoval je vždy jako socialista a hodně zleva. Až od něho jsem se dozvěděl, že žádat pro Tibet nezávislost na lidové Číně by bylo nemoudré, a to nejen proto, že je to neuskutečnitelné. Na rozsahu tibetské autonomie se musí domluvit Lhasa a Peking. Tibetská exilová vláda samostatnost nikdy nepožadovala, to jen Peking slyší trávu růst a klame svět a hlavně vlastní obyvatelstvo stejně, jako podvodným setrváváním na slovech „komunistický“ a „socialismus“. S touto tradicí nemá tamní politický systém nic společného a Tändzin Gjamccho ho oprávněně odhaluje jako tvrdý kapitalismus, a to přes značné ekonomické i sociální úspěchy posledních dvaceti let.

Čínskému lidu a lidským právům v Číně, nejen sociálním, hospodářským a kulturním, nýbrž i občanským a politickým, mohou evropští a s nimi i čeští socialisté (sociální demokraté) pomoci nejen intenzivnější obchodní, technickou a kulturní výměnou, ale také pravdou a kritikou, kterou je možno vyslovovat tak, aby neurážela. Údajný požadavek nezávislosti Tibetu je nepravdivý a čínské vedení musí v tomto ohledu přestat mluvit nepravdu. Marxisté by snad měli vycházet z devizy Tändzina Gjamcchu a devizy Antionia Gramsciho – „Jen pravda je revoluční“. Tändzin Gjamccho je nejen veselý a vtipný chlapík, ale také přesvědčivý a silný právě svou pravdivostí.