Od nástupu vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL se řada věcí na poli zahraniční politiky vyostřila způsobem, jaký jsme si neuměli představit. Nikdo z nás asi neočekával, že bude anektován Krym a že konflikt na Východní Ukrajině nabude podoby, kterou dnes bohužel má.

Málokdo si představoval, že na území severu Iráku vznikne jakýsi zárodek protoislámského státu, nějakého chalifátu, myšlenka sto let stará, skoro zapomenutá. A pravděpodobně jsme nepředpokládali nové krveprolití v Gaze; v konfliktu bez snadného vyústění a řešení.

Před půlrokem jsem slýchal, že nastoupit na ministerstvo zahraničních věcí v okamžiku, kdy se poměry v bezprostřední blízkosti Evropy tak dramaticky vyostřují, je tak trochu neštěstí. Nesouhlasím. Naopak!

Myslím si, že právě my, politici a diplomaté, si nemůžeme stěžovat, v jak obtížné situaci se ocitáme. Představuje chvíli pro zahraniční politiku, chvíli pro diplomacii. Toto je „hodina diplomacie“.

Kdy jindy by měla fungovat zahraniční politika než v čase nejistoty a turbulencí, kdy můžeme ukázat, jaká je naše role a jaké jsou naše cíle? Je to otázka bezpečnosti země, její prosperity a ochrany hodnot, ke kterým se kulturně a tradičně hlásíme.

Nyní by se měla ukázat naše schopnost analyzovat dění kolem nás a dokázat dělat politiku, která bude víc než reaktivní — bude skutečně aktivní. Teď je doba, kdy je třeba přicházet s přesnými popisy situací, snahou pochopit je a navrhovat řešení.

S čistě morálními postoji nevystačíme, potřebujeme přesnou analýzu

V posledních letech jsme často opakovali, že díky členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci jsme bezpečni způsobem, který neměl v dohlédnutelné historii obdoby. To je pravda i dnes.

Na druhé straně všichni dobře víme, že nežijeme zrovna v bezpečném světě. Když sleduji reakce na konflikty, ať jde o Ukrajinu, dlouhotrvající občanskou válku v Sýrii nebo vážný sektářsko-etnický konflikt v Iráku či krveprolití v Gaze, vnímám, že se proměňuje slovník.

Znovu zaznívají zcela pochopitelně velmi silné morální odsudky toho, co se odehrává. Máme například v živé paměti popravu amerického novináře v přímém přenosu. Jsme svědky dlouhotrvající neschopnosti humanitárně pomáhat Sýrii. To musí každý, kdo má svědomí, těžce snášet. Jsme svědky nesmírného utrpení lidí na severu Iráku.

Jenže s čistě morálními odsudky a postoji si nevystačíme. Před několika lety se také vytvářely velice silné slovníky. Mluvilo se o ose zla, mluvilo se o čistém zlu.

Ale nejsem si jist, jestli tento slovník i jasný morální odsudek, který je v něčem komfortní, nám zároveň pomáhá najít dobrá politická řešení. Dovolím si tvrdit, že minulost ukázala, že tomu tak úplně není.

Můžeme mít najednou jasno o tom, kdo je naším nepřítelem a proti komu máme napnout síly. Po letech se ale ukazuje, že jsme v jasném morálním postoji nedokázali najít také odpovídající politickou odpověď, která by pak v čase přinesla výsledky.

Role zahraniční politiky a diplomacie je kromě toho, že máme svědomí a svůj morální postoj, také v přesné analýze toho, co se kolem nás vlastně odehrává. To je naše role, role diplomatů, přesně pochopit příčiny, být vybaveni k tomu, abychom hledali skutečná řešení s šancí na výsledek a úspěch. A podle toho budeme také hodnoceni.

Naše účast ve vojenských i civilních operacích by neměla být samoúčelná. Musí být podtržena jasným politickým cílem. U některých operací, jichž jsme se v minulosti účastnili, ale takový politický cíl zřejmý nebyl.

Pro mě je až překvapující, kolik akcí se v posledních letech ve světě dělo a jaké byly jejich politické cíle — buď nejasné, nebo najednou dva až tři, a dokonce se v průběhu měnily. To platí o celé řadě zahraničně-politických projektů našich i evropských.

Je těžké potom dělat bilanci a ptát se po odpovědnosti, když není jednoznačný rozhodovací proces, ve kterém bychom si řekli, o co nám jde a proč o něco usilujeme. A až pak měřit, jestli se nám to povedlo, nebo jestli akce splnila svůj účel.

Netvrdím, že jsme země, která všechno změní. Přál bych si ale, abychom byli těmi, kteří se klidným, střízlivým způsobem po tomhle ptají. Právě i proto, že v českém parlamentu budeme muset naše rozhodnutí hájit před našimi občany.

Je třeba věnovat pozornost příčinám výbuchů násilí

Neobejdeme se bez schopností vojensky zasahovat a odstrašovat bez používání vojenských nebo polovojenských hrozeb. Nicméně pokud chceme žít v bezpečnějším světě, tak musíme věnovat také přiměřeně velkou pozornost příčinám, které se skrývají za výbuchy násilí.

Často zjistíme, že jde o problémy ekonomické, sociální, spojené s ničením životního prostředí či s kulturou. Musíme jim porozumět. Teprve pak se můžeme pokoušet o nějakou nápravu.

Nepřijímám argument, že jsme malá země. Jsme součástí Evropské unie, která se těmto otázkám věnuje dlouho a seriózně, upozorňuje na ně na různých mezinárodních fórech a za kterou mluví i činy — Evropská unie je největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci v globálním měřítku.

Jako Česká republika máme co nabídnout díky lidské dimenzi české zahraniční politiky, která se stala přirozenou součástí naší diplomacie. To je samozřejmě díky Václavu Havlovi i díky mému významnému předchůdci Jiřímu Dienstbierovi.

↗

I díky mému významnému předchůdci. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Lidská dimenze zahraniční politiky čerpá z myšlenky univerzální solidarity, a z přesvědčení, že násilí a nestabilita se rodí v podmínkách soustavného popírání lidské důstojnosti. Když se člověk ptá po příčinách konfliktů kolem nás, tak zjistí, že za nimi často stojí problémy hlubokého pocitu zneuznání.

Netvrdím, že jde o příčiny snadno odstranitelné, ale jedná se o klíč k porozumění. Byl bych rád, kdyby globální obrana důstojného života byla pilířem a cílem naší politiky.

Tam, kde je lidská důstojnost ohrožována konflikty, represemi či přírodními katastrofami, budeme přispívat humanitární pomocí. Tam, kde je poptávka po našem modelu správy věcí veřejných a po našich zkušenostech z přechodu od systému „reálného socialismu“ k sociálně-tržnímu, tam bychom měli být připraveni přispět transformační spoluprací. Měli bychom sdílet nejenom úspěchy, ale i poučení z neúspěchů.

Česká republika patří v této oblasti k zemím velmi zdatným. V loňském roce jsme byli přijati do klubu nejvyspělejších dárců v rámci OECD — tzv. Development Assistance Committee — jako první země střední a východní Evropy. V rámci OSN se chceme aktivně podílet na formulaci nových rozvojových cílů po roce 2015. ¨

Vím, že objem prostředků na rozvojovou pomoc v minulých letech stagnoval. I proto ještě stále zaostáváme za našimi evropskými závazky přijatými v rámci Evropského konsensu o rozvoji v roce 2005. Nejde jenom říci, že budeme něco zlepšovat nebo zvyšovat. Musíme především přesvědčit veřejnost a vysvětlovat, proč je toto pro Českou republiku, pro Evropu důležité.

Naše směřování k obraně důstojného života by mělo brát v potaz to, že jde o dialog, který v různých částech světa není jednoduchý. V našem kulturně civilizačním okruhu by měl být pro nás jakousi povinností.

Máme tady země, které mají podobné kulturní kořeny, naše historie je s nimi propletena. Principy důstojného života bychom měli být schopni a dokonce povinni sdělovat jasně a jednoznačně.

Nepochybuji, že lidství je univerzální a univerzální jsou i základní práva, o něž se opírají různé představy důstojného života. Pokud ale mluvíme o univerzalismu, který není pouze deklarován, ale také praktikován a chce se stát součástí života vztahů mezi státy, tak mluvíme spíš o úkolu, který před námi, před mezinárodním společenstvím, stojí.

K universalismu se musíme dopracovat cestou dialogu. Třeba i na kontinentech, které mají za sebou jiné příběhy, jiné dějiny. Nejde o to něco deklarovat, ale umět to interpretovat. A najít způsob, jak takový dialog vést — i na půdě EU a OSN.

Naše humanistická tradice je silná. Proto se nebojme náš hlas zvednout. Zvlášť když právě absolvujeme „hodinu diplomacie“.

Text je redakčně kráceným a upraveným projevem ministra zharničních věcí k českým velvyslancům.