Hodina diplomacie

Lubomír Zaorálek

Ministr zahraničních věcí definuje svou koncepci zahraniční politiky: hlásí se explicitně k dědictví Havla a Dienstbiera, před konstrukcí nepřátel preferuje analýzu, chce se věnovat překonávání příčin mezinárodního napětí.

Od nástupu vlády ČSSD, ANO a KDU-ČSL se řada věcí na poli zahraniční politiky vyostřila způsobem, jaký jsme si neuměli představit. Nikdo z nás asi neočekával, že bude anektován Krym a že konflikt na Východní Ukrajině nabude podoby, kterou dnes bohužel má.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Málokdo si představoval, že na území severu Iráku vznikne jakýsi zárodek protoislámského státu, nějakého chalifátu, myšlenka sto let stará, skoro zapomenutá. A pravděpodobně jsme nepředpokládali nové krveprolití v Gaze; v konfliktu bez snadného vyústění a řešení.

Před půlrokem jsem slýchal, že nastoupit na ministerstvo zahraničních věcí v okamžiku, kdy se poměry v bezprostřední blízkosti Evropy tak dramaticky vyostřují, je tak trochu neštěstí. Nesouhlasím. Naopak!

Myslím si, že právě my, politici a diplomaté, si nemůžeme stěžovat, v jak obtížné situaci se ocitáme. Představuje chvíli pro zahraniční politiku, chvíli pro diplomacii. Toto je „hodina diplomacie“.

Kdy jindy by měla fungovat zahraniční politika než v čase nejistoty a turbulencí, kdy můžeme ukázat, jaká je naše role a jaké jsou naše cíle? Je to otázka bezpečnosti země, její prosperity a ochrany hodnot, ke kterým se kulturně a tradičně hlásíme.

Nyní by se měla ukázat naše schopnost analyzovat dění kolem nás a dokázat dělat politiku, která bude víc než reaktivní — bude skutečně aktivní. Teď je doba, kdy je třeba přicházet s přesnými popisy situací, snahou pochopit je a navrhovat řešení.

S čistě morálními postoji nevystačíme, potřebujeme přesnou analýzu

V posledních letech jsme často opakovali, že díky členství v Evropské unii a v Severoatlantické alianci jsme bezpečni způsobem, který neměl v dohlédnutelné historii obdoby. To je pravda i dnes.

Na druhé straně všichni dobře víme, že nežijeme zrovna v bezpečném světě. Když sleduji reakce na konflikty, ať jde o Ukrajinu, dlouhotrvající občanskou válku v Sýrii nebo vážný sektářsko-etnický konflikt v Iráku či krveprolití v Gaze, vnímám, že se proměňuje slovník.

Znovu zaznívají zcela pochopitelně velmi silné morální odsudky toho, co se odehrává. Máme například v živé paměti popravu amerického novináře v přímém přenosu. Jsme svědky dlouhotrvající neschopnosti humanitárně pomáhat Sýrii. To musí každý, kdo má svědomí, těžce snášet. Jsme svědky nesmírného utrpení lidí na severu Iráku.

Jenže s čistě morálními odsudky a postoji si nevystačíme. Před několika lety se také vytvářely velice silné slovníky. Mluvilo se o ose zla, mluvilo se o čistém zlu.

Ale nejsem si jist, jestli tento slovník i jasný morální odsudek, který je v něčem komfortní, nám zároveň pomáhá najít dobrá politická řešení. Dovolím si tvrdit, že minulost ukázala, že tomu tak úplně není.

Můžeme mít najednou jasno o tom, kdo je naším nepřítelem a proti komu máme napnout síly. Po letech se ale ukazuje, že jsme v jasném morálním postoji nedokázali najít také odpovídající politickou odpověď, která by pak v čase přinesla výsledky.

Role zahraniční politiky a diplomacie je kromě toho, že máme svědomí a svůj morální postoj, také v přesné analýze toho, co se kolem nás vlastně odehrává. To je naše role, role diplomatů, přesně pochopit příčiny, být vybaveni k tomu, abychom hledali skutečná řešení s šancí na výsledek a úspěch. A podle toho budeme také hodnoceni.

Naše účast ve vojenských i civilních operacích by neměla být samoúčelná. Musí být podtržena jasným politickým cílem. U některých operací, jichž jsme se v minulosti účastnili, ale takový politický cíl zřejmý nebyl.

Pro mě je až překvapující, kolik akcí se v posledních letech ve světě dělo a jaké byly jejich politické cíle — buď nejasné, nebo najednou dva až tři, a dokonce se v průběhu měnily. To platí o celé řadě zahraničně-politických projektů našich i evropských.

Je těžké potom dělat bilanci a ptát se po odpovědnosti, když není jednoznačný rozhodovací proces, ve kterém bychom si řekli, o co nám jde a proč o něco usilujeme. A až pak měřit, jestli se nám to povedlo, nebo jestli akce splnila svůj účel.

Netvrdím, že jsme země, která všechno změní. Přál bych si ale, abychom byli těmi, kteří se klidným, střízlivým způsobem po tomhle ptají. Právě i proto, že v českém parlamentu budeme muset naše rozhodnutí hájit před našimi občany.

Je třeba věnovat pozornost příčinám výbuchů násilí

Neobejdeme se bez schopností vojensky zasahovat a odstrašovat bez používání vojenských nebo polovojenských hrozeb. Nicméně pokud chceme žít v bezpečnějším světě, tak musíme věnovat také přiměřeně velkou pozornost příčinám, které se skrývají za výbuchy násilí.

Často zjistíme, že jde o problémy ekonomické, sociální, spojené s ničením životního prostředí či s kulturou. Musíme jim porozumět. Teprve pak se můžeme pokoušet o nějakou nápravu.

Nepřijímám argument, že jsme malá země. Jsme součástí Evropské unie, která se těmto otázkám věnuje dlouho a seriózně, upozorňuje na ně na různých mezinárodních fórech a za kterou mluví i činy — Evropská unie je největším poskytovatelem rozvojové a humanitární pomoci v globálním měřítku.

Jako Česká republika máme co nabídnout díky lidské dimenzi české zahraniční politiky, která se stala přirozenou součástí naší diplomacie. To je samozřejmě díky Václavu Havlovi i díky mému významnému předchůdci Jiřímu Dienstbierovi.

I díky mému významnému předchůdci. Foto Mikuláš Křepelka, Mediafax

Lidská dimenze zahraniční politiky čerpá z myšlenky univerzální solidarity, a z přesvědčení, že násilí a nestabilita se rodí v podmínkách soustavného popírání lidské důstojnosti. Když se člověk ptá po příčinách konfliktů kolem nás, tak zjistí, že za nimi často stojí problémy hlubokého pocitu zneuznání.

Netvrdím, že jde o příčiny snadno odstranitelné, ale jedná se o klíč k porozumění. Byl bych rád, kdyby globální obrana důstojného života byla pilířem a cílem naší politiky.

Tam, kde je lidská důstojnost ohrožována konflikty, represemi či přírodními katastrofami, budeme přispívat humanitární pomocí. Tam, kde je poptávka po našem modelu správy věcí veřejných a po našich zkušenostech z přechodu od systému „reálného socialismu“ k sociálně-tržnímu, tam bychom měli být připraveni přispět transformační spoluprací. Měli bychom sdílet nejenom úspěchy, ale i poučení z neúspěchů.

Česká republika patří v této oblasti k zemím velmi zdatným. V loňském roce jsme byli přijati do klubu nejvyspělejších dárců v rámci OECD — tzv. Development Assistance Committee — jako první země střední a východní Evropy. V rámci OSN se chceme aktivně podílet na formulaci nových rozvojových cílů po roce 2015. ¨

Vím, že objem prostředků na rozvojovou pomoc v minulých letech stagnoval. I proto ještě stále zaostáváme za našimi evropskými závazky přijatými v rámci Evropského konsensu o rozvoji v roce 2005. Nejde jenom říci, že budeme něco zlepšovat nebo zvyšovat. Musíme především přesvědčit veřejnost a vysvětlovat, proč je toto pro Českou republiku, pro Evropu důležité.

Naše směřování k obraně důstojného života by mělo brát v potaz to, že jde o dialog, který v různých částech světa není jednoduchý. V našem kulturně civilizačním okruhu by měl být pro nás jakousi povinností.

Máme tady země, které mají podobné kulturní kořeny, naše historie je s nimi propletena. Principy důstojného života bychom měli být schopni a dokonce povinni sdělovat jasně a jednoznačně.

Nepochybuji, že lidství je univerzální a univerzální jsou i základní práva, o něž se opírají různé představy důstojného života. Pokud ale mluvíme o univerzalismu, který není pouze deklarován, ale také praktikován a chce se stát součástí života vztahů mezi státy, tak mluvíme spíš o úkolu, který před námi, před mezinárodním společenstvím, stojí.

K universalismu se musíme dopracovat cestou dialogu. Třeba i na kontinentech, které mají za sebou jiné příběhy, jiné dějiny. Nejde o to něco deklarovat, ale umět to interpretovat. A najít způsob, jak takový dialog vést — i na půdě EU a OSN.

Naše humanistická tradice je silná. Proto se nebojme náš hlas zvednout. Zvlášť když právě absolvujeme „hodinu diplomacie“.

Text je redakčně kráceným a upraveným projevem ministra zharničních věcí k českým velvyslancům.

    Diskuse
    MP
    August 29, 2014 v 18.3
    Pane ministře,
    ste pro mě největším zklamáním, které z ČSSD za posledních deset let vzešlo.

    Vaše zahraniční politika vypadá tak, jako by ji dělal K. Schwarzenberg (výjimkou je Čína, ale tu nechme nyní stranou). Zpočátku jste vy i první náměstek Drulák zastávali k "ukrajinské krizi" umírněná a vyvážená stanoviska, ale pak jste sklapl podpadky před Washingtonem a Bruselem - a stal se poslušným sluhou amerických (a částečně dalších západních) zájmů. Máte tedy plnou spoluzodpovědnost za vyhrocování krize, které Západ provádí. Ba stal jste se dokonce jedním z hlavních českých protiruských jestřábů, mnohem tvrdších, než je třeba premiér.

    Současná krize má jen dvě řešení: buď válku s Ruskem, nebo vyjednávání s Rusem a kompromis. Sociální demokrat nesmí být válečným štváčem.
    A je už jen trpkou dohrou toho všeho, že vaším "přičiněním" dál padají preference socdem, protože levicoví a sociálnědemokratičtí voliči jsou (právem) na propagandu USA a NATO alergičtí. Čest socdem musí zachraňovat J. Keller a jen díky němu nedopadla ČSSD v eurovolbách ještě hůře.
    MP
    August 30, 2014 v 8.1
    P. Kolaříku,
    takže vy chcete válku s Ruskem?
    Kolik lidí na Ukrajině nebo v Rusku bude muset zemřít, než se konečně za západní politiky začnete stydět?
    A jak se to srovnává s vaším katolickým svědomím?
    Papež František, který vyhlašuje modlitby za mír, by vás jistě nepochválil.
    ??
    August 30, 2014 v 11.57
    Pro jeste lepsi informovanost p. Kolarika.
    Pan informatik z Mnichova je evidentne informacemi dotcen. Jen informace o lidske prirozenosti a dejinach se jej zjevne nedotkli. Pan Obama i Rasmussen, jiste mohou slibovat, ze nepujdou do valky a patrne se tomu da i verit. Rusko neni Libye. Jenze nerozhoduje jen jedna strana konfliktu. Pokud bude Rusko volit mezi moznosti "pomalu vykrvacet" a moznosti "upozornit" ,praktickym zpusobem na to, ze je jadernou velmoci, ktery zpusob si zvoli ? Zjevil vam to Buh p. Kolariku ? Takze se treba muzeme pripravit na to, ze behem vsech tech tanecku z manevry a proti manevry a posunovanim vojacku sem tam Rusko vymaze Kijev z mapy. Neni Kijev neni problem. Bude Obama riskovat zniceni New yorku ci Washingtonu pri odplate Rusku za zniceni jakehosi muzickeho zapadakova nekde kde to nikdo nezna ? Ukrajina neni clenem NATO, tak proc si palit prsty. Jake dalsi sankce pak zavedeme ? Tedy az vylezeme z hajzliku a poradne si utreme zadek.
    ??
    August 30, 2014 v 13.19
    Mnichov je patrne na ruskem seznamu cilu vhodnych pro jaderny utok.
    Vase hystericka reakce na muj nazor, mne prevedcuje, ze jste pripraven bojovat proti Putinovi az do vitezneho konce. S prominutim hubou. Pripadny fakt, ze muzeme dostat od Putina na prdel (zase ten vulgarismus) jste se rozhodl ze sveho vedomi vtesnit. Na realite to bohuzel nic nezmeni. Rusko atomove i jine zbrane ma. O tom zda je pouzije nebude rozhodovat p. Kolarik z Mnichova ani Obama, o Rasmussenovi ani nemluve. Mozna ze ani ten Putin. Jestlize upozorneni na realitu berete jako vyhrozovani, je vas psychicky stav vazny, mozna i zoufaly.
    JP
    August 30, 2014 v 14.0
    Naše hodnoty a pocit zneuznání
    V první části textu u mě převládal pocit, že pan ministr Zaorálek celou záležitost krizových ohnisek v současném světě pojímá prostě tak, jak to odpovídá jeho pozici politického aktéra - totiž čistě politicky. Tedy v tom smyslu, že je prostě tyto konflikty řešit nějakým - pokud možno samozřejmě mírovým - řešením či opatřením.

    Nicméně, v druhé části textu se ukázalo, že jeho - dejme tomu - ideová platforma zasahuje přece jenom poněkud hlouběji. A to ani tak ne jeho odvoláváním se na "naše hodnoty" (to patří k standardnímu vokabuláru euroamerických politiků), nýbrž poukazem na to, že příčiny těchto konfliktů je možno nalézat především v neuspokojivé, deformované, frustrující životní situaci oněch národů a oněch skupin, ze kterých pak ony násilné, až přímo barbarské formy jednání pramení. Pan Zaorálek tu jmenovitě hovoří o "pocitu zneuznání".

    Shodou okolností zrovna v dnešním velkém německém deníku "Süddeutsche Zeitung" byla celá jedna (velká) stránka věnována jednomu jedinému tématu - co vede třeba i ty příslušníky euroamerické civilizace, kteří se sem přistěhovali dejme tomu z nějaké země Blízkého Východu, a zdáli se být plně integrovaní do této společnosti - co je vede k tomu, že náhle odhodí celou svou občanskou existenci, obléknou se do černého hávu "bojovníka za Alláha", a stanou se fanatickými teroristy. Jmenovitě zde byl zmíněn onen muž, který nedávno zavraždil před běžící kamerou amerického novináře - to byl dříve v Anglii docela úspěšný zpěvák, raper, kterému byla předpovídána velká budoucnost.

    Klíčem k vysvětlení by mohly být samozřejmě už jeho rapersky-násilnické texty, kterými reaguje na zatčení svého otce anglickou policií (pro účast na teroristických aktivitách proti USA); ale možná ještě více by z jeho nitra odhalil ten moment, kde zpívá o "nesnesitelné prázdnotě". Nesnesitelné prázdnotě, kterou zřejmě pociťoval ve svém celém životě v Anglii.

    Myslím, že právě tady jsme u nejvlastnějšího jádra věci - a to nejen co se týká tohoto jednoho mladého arabského muže, který v cizí zemi nedokázal zapustit kořeny. Ten "pocit zneuznání", o kterém hovoří L. Zaorálek - před časem jsem četl analýzu vývoje arabského světa a islámu, a v ní stála jedna zcela klíčová věta: v novodobé historii se arabský svět otevřel Západu a jeho kultuře - aby pak zjistil, že mu to nic nepomohlo, že stejně tak zůstává jenom v pozadí, dominantním Západem přehlížen a nerespektován.

    Zkrátka: jedná se vlastně o problém modernity. Arabský svět (ale nejen ten, do nemalé míry se to týká třeba i ruského prostředí) touží "dohnat a předehnat" Západ, s jeho dominujícím moderním způsobem života - ale jeho vlastní společenské struktury mu to neumožňují. Z toho rezultuje trvalý pocit hluboké existenciální frustrace - která se pak u mnohých vybíjí tím, že právě ten obdivovaný Západ se stane objektem nejhlubší nenávisti. Koho nemohu dohonit na cestě vlastního sebevzdělávání, vlastní sebekultivace, ekonomického výkonu a z toho vyplývajícího respektu, toho srazím z výšin jeho sebevědomí tím, že mu ukážu svou sílu. Tento změkčilý svět Západu se zatřese hrůzou z mé vlastní síly, z mé odvahy, z mého bojového ducha.

    ---------------------------------------------

    Pokud jsou naše dosavadní úvahy správné, pak by se zdálo, že to vede k jedinému logickému závěru: jestliže hlavní příčinou aktuálních konfliktů především ve středovýchodním regionu je pocit existenciální frustrace ze zmeškané modernity, pak je za prvé naším plným právem požadovat od těch, kterých se to týká, aby po své cestě k moderní, civilizované společnosti pokračovali ne válečnými, ne teroristickými, nýbrž výhradně mírovými prostředky. Obecné vzdělání, kultivace společnosti, řádně fungující státní struktury - toho se prostě nedá dosáhnout terorem. Za druhé by ovšem bylo naší povinností - jak z morálních, tak i pragmatických důvodů - být jim na této cestě k moderní společnosti nápomocni, jak je to jen možno.

    Jenže, nedá se nic dělat, ale celá věc je ještě o jednu dimenzi složitější. Ty "naše hodnoty", o kterých hovoří pan Zaorálek, a které se mají stát obecně platným měřítkem pro celý svět - c o je to vlastně skutečně za hodnoty? Jsou opravdu natolik nezpochybnitelné, že můžeme mít právo prosazovat je jako normu pro celý svět? A proč tedy - pokud jsou tak dokonalé - proč mají evidentně tak malou přitažlivost v jiných regionech světa, než jsou ty naše?

    Co je to vlastně ten náš "euroamerický způsob života"? Je to skutečný humanismus? Skutečná empatie pro způsob života těch ostatních? Nejsou všechny tyto "naše hodnoty" nakonec jenom pouze f o r m a l i z o v a n o u civilizovaností, jenom sumou určitých nakonec pouze negativních práv, zamezujících státní moci utlačovat otevřeně své občany - ale bez jakéhokoli p o z i t i v n í h o obsahu? A ten pocit "nesnesitelné prázdnoty", který pociťoval onen mladý arabský raper v Anglii - nebyla to nakonec ta nejpřesnější diagnóza, kterou je naší "moderní civilizaci" vůbec jenom možno vystavit? Jenom s tím rozdílem, že my jsme se tento pocit existenciální prázdnoty daleko lépe naučili potlačovat a ukrývat, především jeho zaplňováním hromadami věcí našeho ze řetězu utrženého konzumu?

    Jestliže se tedy nacházíme v situaci, kdy je náš svět a naše civilizace v zásadním konfliktu se světy a hodnotami jinými, pak je nutno vidět nejen - v mnohém ohledu nepochybnou - nevyspělost a necivilizovanost těch druhých, ale stejně tak by bylo zapotřebí se hluboce zamyslet nad námi samými, nad našemi vlastními hodnotami, respektive pahodnotami.

    Kdybychom totiž byli tak vyspělí a dominantní, jak jsme po stránce ekonomické a vojenské, i po stránce mravně-humánní, pak by se dalo právem vycházet z toho, že i naše životní hodnoty by ve "zbytkovém" světě nacházely daleko vyšší rezonanci a respekt, než jak je tomu v současnosti.
    ??
    August 31, 2014 v 10.53
    Jedna a jedna jsou dve p. Kolarik.
    Naruseni psychickoho stavu, se da konstatovat, pokud nekdo informovany (informatik) vytesni znama fakta ze sve mysli, nebo si vytvori fakta vlastni.

    Tedy k tem faktum. Rusko ma jaderne zbrane a nedavno Putin v telefonickem rozhovoru na tento fakt upozornil Barossa.
    http://edition.cnn.com/2014/08/30/world/europe/ukraine-crisis/index.html?hpt=hp_t1

    Moskva nema zajem na rozsahlem konfliktu (Putin).
    http://www.blisty.cz/art/74499.html

    Ruska vojenska doktrina jiz od roku 2010 pocita s preventivnim jadernym uderem, pri ohrozeni existence Ruska.
    http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/80221-nova-ruska-vojenska-doktrina-nato-jako-hrozba-a-prvni-jaderny-uder/

    Logicky nejrychlejsim resenim konfliktu na Ukrajine z hlediska uvedenych faktu je jaderny uder na Kijev. Konflikt se zkrati (viz. Putinuv vyrok) a Evropa konecne zacne premyslet o svych vlastnich a nikoliv americkych zajmech.

    Rovnez precedens tady mame, stejne jako v pripade (Kosovo-Krym) muze vzniknout precedens (Hirosima -Kijev). Bombardovani Hirosimi, bylo podle nazoru mnoha historiku signalem Stalinovi a zajistilo Evrope dlouhodoby mir. Podobnou situaci by mohlo vytvorit jaderne zniceni Kijeva. Zapad by pochopil, ze Rusko je treba brat vazne a to by mohlo situaci na dlouhou dobu opet stabilizovat.

    Mimochodem, ze p. Kolarik snad ani nevi o nove Ruske vojenske doktrine neni az tak zle. Ze to nevi komediant, ktery v Cechistanu hraje roli proamerickeho kaspara, pardon, min. obrany je ovsem spatne. Viz 4 az 5 minuta rozhovoru.
    http://www.ceskatelevize.cz/porady/10095426857-interview-ct24/214411058040723/video/










    MP
    August 31, 2014 v 14.38
    P. Kolaříku,
    o existuje politika - a mezinárodní zvláště - jsou v zásadě jen dvě možnosti řešení konfliktů: buď válka, nebo kompromisní vyjednávání.

    Zamyslete se nad tím, co tedy vlastně chcete a jak si vy - a vámi tak chválení západní politikové - představujete vyřešení tohoto konfliktu. Už se těšíte na další zpřísňování sankcí, ale k čemu povedou? Srazily snad ty dosavadní Putina na kolena? Takže kam až je budete šoubovat, kam až budete zpřísňovat? A tohle přece je forma války, která navíc poškozuje i nás.
    Navíc čím více se bude zvyšovat napětí z jedné strany, tím tvrdší a bezohlednější budou reakce té druhé a tak dále, spirálu nepřátelství, násilí a nenávisti pak už nemusíte zastavit. A může vyústit i ve velmi horkou válku a může mít katastrofální důsledky.

    Anebo je druhá možnost: vyjednávání a hledání oboustranně přijatelného kompromisu. Proč jste proti této variantě? A proč Západ se žádnými seriózními rozhovory nezačal a nic zatím Rusku nenabídl? Rusko si přímo říká (a často dost zoufale) o to, aby je konečně západní partneři začali brát vážně a přizvali je k jednacímu stolu.

    Vaše hodnocení celé situace totiž vychází ze zcela mylné výchozí premisy, že za rozpoutání krize a války může jednoznačně Rusko. A tady dovolte, abych vás informoval já.
    1. Je to NATO, kdo se rozšiřuje směrem k ruským hranicím, nikoli opačně. Přitom při sjednocení Německa Západ Gorbačovovi slíbil, že se NATO rozšiřovat nebude. Rusko 90. let se smířilo nejen se ztrátou svých satelitů ve střední a východní Evropě, nejen s rozpadem SSSR, ale dokonce i s tím, že tito jeho bývalí satelité se stali součástí NATO - a pokud jde o pobaltské země, že se NATO již přímo dotklo ruských hranic. Jistě, SSSR prohrál studenou válku, ale i tak byla tato moskevská velkorysost něčím nebývalým. Jen si představte, jak by reagovaly USA, kdyby Rusko zakládalo vojenský pakt s Mexikem, Kubou a Kanadou...

    2. Ne dosti na tom. Američané dost neomaleně pronikli na Balkán (obrovská vojenská základna v Kosovu) a začali podporovat protiruské barevné revoluce, velmi úzce začali vojensky spolupracovat se Saakašviliho Gruzií i středoasijskými diktaturami a dokoce začaly (již dávno před nynějším konfliktem) mluvit o připojení právě Gruzie, Ukrajiny a dnes i Moldavska k NATO. To snad není projev jednoznačného nepřátelství?

    3. Jak známo, Bushova administrativa chtěla umístit radar do ČR. Tomu, že nešlo o protiruský krok, snad dnes už nemůže věřit nikdo.

    4. Pokud jde o současnou krizi, Západ postavil Ukrajinu před tvrdou volbu: buď my, nebo Rusko, pak podporoval zcela nekriticky opozici a Majdan (a nevadilo mu, že součástí opoziční koalice jsou i jednoznační fašisté! a že "protesty" mají mimořádně násilný charakter), následně toleroval porušení dohody uzavřené s Janukovyčem a Ruskem a přislíbil opět zcela nekriticky podporu nové kyjevské vládě.

    Buď budeme věřit tomu, že Západ si vyostření krize a válku nepřál, pak ovšem je potřeba jeho počínání hodnotit jako sérii hrubých chyb a západní politiky považovat za pitomce, anebo si Západ nynější eskalaci přál a vědomě k ní směřoval, a pak je západní politika neméně stejně tak odsouzeníhodná jako ruská a západní politikové jsou přinejmenším stejní "parchanti" jako Putin.
    ??
    August 31, 2014 v 15.38
    Mily pane Plevo.
    S panem Kolarikem je tezke diskutovat,on totiz nepochybuje. Jakozto skalni katolik, ktery o cirkevnich svatcich exhibuje s nejakym drevenym posvecenym pajdulakem je vycvicen v nepochybovani. A jako si nedovoli ani stin pochybnosti o Hospodinovi, nedovoli si pochybovat o posvatnem ukolu zapadu prinest vychodnim barbarum (opilym ruskym muzikum) svetlo poznani kultury a praveho Boha. I pokud by se tak delo ohnem, mecem a lsti, jak nam veli nase krestanska minulost. V takto vnimanem svete nehraji fakta roli a pokud se nehodi "tim hure pro fakta".


    DU
    August 31, 2014 v 16.6
    Tradiční rusofilství
    Poslední dny čím dál více přemýšlím, kde se pořád ta morální obhajoba ruské agrese bere. Zatím jsem se však paradoxně nesetkal s tím, že jakýkoli dnešní zastánce Putina měl problém s vyhnáním našich Němců po válce. Nějaké panslavisticko-nacionalistické kořeny těchto postojů můžeme tedy hypotetizovat.

    Přitom pokud srovnáme ruskou agresi na Krymu a na jihovýchodní Ukrajině s obsazením československého pohraničí v r. 1938, zjistíme, že to před 76 lety bylo více košer než dnes. Obsazení čs. pohraničí byla reakce za dlouhodobé neplnění slibů československé reprezentace na autonomii a legitimizaci německy mluvících občanů Československa (Ukrajina se vůči ruské menšině nijak neprovinila) a vše bylo narozdíl od Putinovy plíživé invaze schváleno alespoň klíčovými velmocemi. Rusové se však tradičně nikoho neptají.

    Pan Pleva samozřejmě bude napadat nepatřičné historické srovnávání. Samozřejmě že historický kontext je jiný, ale některé procesy lze zobecnit a ilustrativně srovnat. Pomocí tohoto srovnání můžeme lépe porozumět tomu, proč se některé jevy opakují a co je naopak jinak.

    Jestli však obhajoba Ruska také nefunguje jako potřeba být v odporu vůči establishmentu, s nímž někteří levicoví diskutující spojují NATO. Nezapomínejme, že i ruští oligarchové a ti proruští na Ukrajině jsou také součástí establishmentu. Podobně jako KSČM není v našem parlamentu skutečná alternativa a opozice, ale jen hra na ni.
    MP
    August 31, 2014 v 16.11
    P. Kolaříku,
    když se vám nechce se poctivě vypořádávat s mými protiargumenty, nedá se nic dělal, každý si o vašem přístupu k diskusi udělá obrázek sám.

    Takže jen jediná otázka: A nejste náhodou vy v zajetí amerického imperiálního myšlení? Pokud by se vztahy s Ruskem nezhoršily, nebylo by přece potřeba se chránit před ruskou hrozbou radarem...:)
    + Další komentáře