Úvahy z Černína

Patrik Eichler

Ministerstvo zahraničních věcí řízené sociálním demokratem musí nutně formulovat novou vizi zahraniční politiky. Jakákoli relevantní oponentura tu bude ku prospěchu.

Nejvýraznější postavou dnešního ministerstva zahraničních věcí je první náměstek Petr Drulák. Zatímco Lubomír Zaorálek coby ministr je na cestách. Drulák politiku ministerstva formuluje a v debatách i v tisku opakovaně veřejně hájí.

Od svého ministra Drulák kritiku nesklízí, takže to berme jako dohodnutou dělbu rolí. Že v ní hraje roli i náměstkova intelektuální síla a s ní spojená chuť vystupovat a polemizovat, bude součástí popisu dnešního ministerstva.

Poslední sociálně demokratický ministr zahraničních věcí odešel z Černína před dvanácti lety. Od té doby mohla ČSSD svou zahraniční politiku formulovat jen v kontaktu s širším okruhem akademiků, čehož je výsledkem i angažmá Petra Druláka, a ve světě odborných komisí Lidového domu.

Nelze předpokládat, že by Zaorálek s Drulákem na ministerstvu objevili profesionální aparát připravený plnit politické zadání levicového ministra. Jako východisko tak zřejmě zvolili cestu prosazovat a vysvětlovat svou zahraniční politiku i mimo Černínský palác.

Nedělají to proti vládnímu, ani stranickému programu. Větší výzvou než hledat směr zahraniční politiky pro ně je, aby jejich aktivita neměla svůj výraz jen v soukromých kontaktech a veřejných vystoupeních. Ale aby se jejich kroky staly obsahem a cílem politiky vlády.

Zda se jim to daří, uvidíme zejména ve chvíli, kdy dojde na předložení nové koncepce vládní evropské politiky. První krok, zříci se kopírování britských stanovisek k evropským otázkám, byl nesporný. Druhý krok, čím a zda tento notně pasivní program v naší evropské politice nahrazovat, bude předmětem debat nejen v Černínském paláci. A jistě bude vítána i rozmanitá věcná oponentura z kruhů nespojených se současnou vládní koalicí.

Drulák říká, že ministerstvo zahraničí bude hledat způsob, jak rozšířit Visegrádskou spolupráci o postjugoslávské republiky a Rakousko. Podobně na počátku devadesátých let uvažoval i Jiří Dienstbier, když chtěl tehdy ještě tříčlenný Visegrád rozšířit o Jugoslávii a Itálii.

Veřejná debata o české zahraniční politice by bez Petra Druláka neprobíhala. Rozhodování o jednotlivých krocích ale bez ohledu na otevřenost debaty zůstává v rukou politického vedení úřadu, resp. vlády a prezidenta. Foto archiv MZV

Položit důraz na spolupráci se státy střední a jihovýchodní Evropy je cesta, jak může ministerstvo zahraničních věcí naplnit vládní zadání a dát obsah našim vztahům s Rakouskem. Součástí úvahy je i snaha oživit středoevropskou spolupráci ve chvíli, kdy se Maďarsko skrze podporu jaderné energetiky hospodářsky svazuje s Ruskem. A izolacionismus donedávna vlastní vládám české pravice, vede do role spojence Davida Camerona na evropském poli Viktora Orbána.

V úvaze, kterou Petr Drulák provádí, problém není. Otázkou zůstává, jak na ni budou ostatní státy reagovat. Zda například Rakousko bude mít zájem uvolňovat prostor pro spolupráci s postjugoslávskými republikami České republice, když ji dnes provádí samo. Banky, které rakouská Erste Bank stejně jako Českou spořitelnu koupila v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Srbsku, jsou jen jedním příkladem.

K debatě také zůstává, jakým obsahem předpokládanou multilaterální spolupráci naplnit. Ve společném zájmu zemí střední a východní Evropy jistě je usilovat o sbližování životní úrovně se starými členskými státy Evropské unie. Tématem může být unijní minimální mzda a minimální výše daní, aby Evropská unie jako celek bránila daňovému závodu ke dnu a mzdovému dumpingu.

Kulturní výměnu nebo kvalitní dopravní spojení lze rozvíjet vždy. Zájem o spolupráci nakonec můžeme posoudit podle toho, kolik dalších lidí se objeví v jednotlivých kulturních Českých centrech v této oblasti. Kolik nových Českých center v preferovaných postjugoslávských republikách vznikne. A jak se zlepší dopravní spojení směrem na jihovýchod.

Černínským palácem nastiňované teze si zaslouží věcnou kritiku i rozpracování. Akademické zázemí Petra Druláka je zárukou, že všechny relevantní hlasy budou zaznamenány a vyhodnoceny. Rozhodování ale tak jako tak nebude v rukou „jedné skupinky radikálních antiamerických intelektuálů“, jak se bojí Jan Macháček, ale politického vedení úřadu.