Nejvýraznější postavou dnešního ministerstva zahraničních věcí je první náměstek Petr Drulák. Zatímco Lubomír Zaorálek coby ministr je na cestách. Drulák politiku ministerstva formuluje a v debatách i v tisku opakovaně veřejně hájí.

Od svého ministra Drulák kritiku nesklízí, takže to berme jako dohodnutou dělbu rolí. Že v ní hraje roli i náměstkova intelektuální síla a s ní spojená chuť vystupovat a polemizovat, bude součástí popisu dnešního ministerstva.

Poslední sociálně demokratický ministr zahraničních věcí odešel z Černína před dvanácti lety. Od té doby mohla ČSSD svou zahraniční politiku formulovat jen v kontaktu s širším okruhem akademiků, čehož je výsledkem i angažmá Petra Druláka, a ve světě odborných komisí Lidového domu.

Nelze předpokládat, že by Zaorálek s Drulákem na ministerstvu objevili profesionální aparát připravený plnit politické zadání levicového ministra. Jako východisko tak zřejmě zvolili cestu prosazovat a vysvětlovat svou zahraniční politiku i mimo Černínský palác.

Nedělají to proti vládnímu, ani stranickému programu. Větší výzvou než hledat směr zahraniční politiky pro ně je, aby jejich aktivita neměla svůj výraz jen v soukromých kontaktech a veřejných vystoupeních. Ale aby se jejich kroky staly obsahem a cílem politiky vlády.

Zda se jim to daří, uvidíme zejména ve chvíli, kdy dojde na předložení nové koncepce vládní evropské politiky. První krok, zříci se kopírování britských stanovisek k evropským otázkám, byl nesporný. Druhý krok, čím a zda tento notně pasivní program v naší evropské politice nahrazovat, bude předmětem debat nejen v Černínském paláci. A jistě bude vítána i rozmanitá věcná oponentura z kruhů nespojených se současnou vládní koalicí.

Drulák říká, že ministerstvo zahraničí bude hledat způsob, jak rozšířit Visegrádskou spolupráci o postjugoslávské republiky a Rakousko. Podobně na počátku devadesátých let uvažoval i Jiří Dienstbier, když chtěl tehdy ještě tříčlenný Visegrád rozšířit o Jugoslávii a Itálii.

Položit důraz na spolupráci se státy střední a jihovýchodní Evropy je cesta, jak může ministerstvo zahraničních věcí naplnit vládní zadání a dát obsah našim vztahům s Rakouskem. Součástí úvahy je i snaha oživit středoevropskou spolupráci ve chvíli, kdy se Maďarsko skrze podporu jaderné energetiky hospodářsky svazuje s Ruskem. A izolacionismus donedávna vlastní vládám české pravice, vede do role spojence Davida Camerona na evropském poli Viktora Orbána.

V úvaze, kterou Petr Drulák provádí, problém není. Otázkou zůstává, jak na ni budou ostatní státy reagovat. Zda například Rakousko bude mít zájem uvolňovat prostor pro spolupráci s postjugoslávskými republikami České republice, když ji dnes provádí samo. Banky, které rakouská Erste Bank stejně jako Českou spořitelnu koupila v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a Srbsku, jsou jen jedním příkladem.

K debatě také zůstává, jakým obsahem předpokládanou multilaterální spolupráci naplnit. Ve společném zájmu zemí střední a východní Evropy jistě je usilovat o sbližování životní úrovně se starými členskými státy Evropské unie. Tématem může být unijní minimální mzda a minimální výše daní, aby Evropská unie jako celek bránila daňovému závodu ke dnu a mzdovému dumpingu.

Kulturní výměnu nebo kvalitní dopravní spojení lze rozvíjet vždy. Zájem o spolupráci nakonec můžeme posoudit podle toho, kolik dalších lidí se objeví v jednotlivých kulturních Českých centrech v této oblasti. Kolik nových Českých center v preferovaných postjugoslávských republikách vznikne. A jak se zlepší dopravní spojení směrem na jihovýchod.

Černínským palácem nastiňované teze si zaslouží věcnou kritiku i rozpracování. Akademické zázemí Petra Druláka je zárukou, že všechny relevantní hlasy budou zaznamenány a vyhodnoceny. Rozhodování ale tak jako tak nebude v rukou „jedné skupinky radikálních antiamerických intelektuálů“, jak se bojí Jan Macháček, ale politického vedení úřadu.