Rozpad Československa měl mnoho vrstev a mnoho událostí. Jako celek je je tématem knih, dokumentárních filmů a souborů archivních dokumentů. Dějiny velké jsou ale složeny z dějin menších, ba docela malých. Epizodní pohledy a události umožní nahlédnout do atmosféry tehdejší situace a zároveň neopomíjet ten jeden velký důvod, proč se to všechno událo. Nechce se mi spekulovat, co všechno by bylo jinak, kdyby tehdy k rozpadu nedošlo. Dnes s větším odstupem vidíme, že dějiny mají hlubší logiku a že si tato logika své řešení nakonec zpravidla vynutí. Tehdy v krátkém období došlo k rozpadu Sovětského svazu i Jugoslávie, otřes zejména z rozpadu balkánského mnohonárodního státu byl mimořádně silný.

Rozpad Československa se uskutečňoval o půldruhého roku později, o pár set kilometrů jižněji probíhala válka, ale samotný fakt, že se státy mohou rozpadat a dělit, od první války alespoň v Evropě už téměř zapomenutý, nebyl pro mezinárodní společenství v tehdejší atmosféře ničím nemyslitelným. Poklid, s jakým k rozpadu Československa došlo, byl tak vnímán s nadějí i úlevou. Bylo v něm cosi technokraticky chladného. Na ty, kteří v různých oblastech stát spravovali, tak kromě smutku či nadějí zbylo dost práce. A také spousta nečekaných, nikdy nevyzkoušených situací k řešení.

Diplomacie není totéž, co zahraniční politika, i když s ní úzce souvisí, i když ji diplomaté vykonávají. Kromě toho ale vykonávají také řadu jiných činností. Kromě lecčeho jiného rozvíjejí kulturní, hospodářské a různé jiné oborové styky, pomáhají okradeným turistům, udržují styky s krajany, zajišťují povolení pro přelety letadel, vykonávají rozsáhlou konzulární a tudíž i notářskou agendu a hlavně získávají informace. Toto všechno je dobré mít na mysli, zvláště nad vzpomínkami diplomata.

1992/1993

Je tomu právě dvacet let, co jsem odjížděl do bulharské Sofie, pouhých deset dní po svatbě. A pouhé dva dny před rozpadem Československa. Po dva pracovní dny jsem tedy vedl zastupitelský úřad federace, se silvestrovskou půlnocí se pak dělilo Československo a v důsledku toho i majetek velvyslanectví.

Mně osobně vyhovují mnohem spíše situace netypické a složité, než situace obyčejné, takže jsem byl na lecjaké složitosti související s dělením majetku připraven. Nakonec to ale bylo velmi složité, ostatně dělení diplomacie po rozpadu Československa by mohlo být dobrým námětem na knihu.

Diplomatickým úředníkům, kteří tehdy ještě před koncem prosince ve společné federální komisi připravovali dělení majetku v zahraničí, a po začátku ledna zasedali ve společné česko-slovenské komisi, se podařilo způsobit několik pozoruhodných absurdit. V jedné ostrovní zemi připadlo velvyslanectví české straně, zatímco služební automobily straně slovenské. Ale i přes různé veselé či neveselé absurdity si myslím, že nejrafinovanější situaci  při dělení majetku v zahraničí připravila společná komise nám v Sofii, přičemž už tehdy bylo zřejmé, že by to šlo udělat i úplně jinak, tedy jednodušeji.

Zkuste si to představit: Budovu velvyslanectví získalo Slovensko. Na celkem rozsáhlém pozemku mise v centru Sofie stála také nevzhledná obytná budova, pětipatrový panelový dům s balkónovým průčelím a rezidence velvyslance. Celý pozemek získalo rovněž Slovensko, stejně jako rezidenci. Ke skutečnému dělení tak zůstala obytná budova. První dvě nadzemní podlaží získalo Slovensko, zatímco třetí až páté podlaží připadlo České republice. Přízemí budovy bylo rozděleno v ideálním poměru, tedy bez přesného půdorysného určení, a to 1,14 ku 1 ve prospěch České republiky, místnosti jsme si museli podělit dodatečně. Podzemní garáž pak byla rozdělena v poměru 1 ku 1, rovněž bez přesného půdorysného vymezení. Vnitřní vybavení náleželo k prostorám, v nichž bylo uloženo, takže umělecké a vybavovací předměty zůstaly slovenské misi. Služební automobily byly rozděleny víceméně spravedlivě, rád čtenáře ujistím, že mezi nimi nebyla žádná z očekávaných luxusních značek, mým služebním vozidlem s vlajkou byl po celých následujících pět let Renault 25.

V budově definované takovým rozdělením se nedalo rozumně dělat vůbec nic - opravit výtah nebo instalace bylo naprosto nemožné. Plot a vstupní branka okolo pozemku patřily Slovensku, které nám, tedy diplomatické misi České republiky po dlouhé měsíce nedovolilo umístit ke vstupní brance ceduli s označením velvyslanectví, ačkoliv podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích je mise povinna označení mít; ostatně nebylo kam umístit ani vlajku - aby vlála z balkónu ze čtvrtého poschodí, to se nám nezdálo úplně vhodné. Každé jiné umístění bylo blokováno nesouhlasem slovenských kolegů. Tehdy mě občas napadalo, že i já bych se rád tu a tam dopustil nějaké drobné schválnosti vůči slovenským kolegům. Ale konstelace byla milosrdná, žádnou schválnost mi opravdu neumožňovala, byli jsme po dlouhé měsíce v naprostém provizoriu a neměli jsme ani základní zázemí pro diplomatickou činnost. Přitom bylo třeba někde držet a chránit archívy, byli jsme povinni mít přísně střeženou šifrovací místnost, museli jsme vykonávat běžnou konzulární činnost. Bez humoru a nadhledu by to opravdu moc nešlo.

Docela zábavné bylo dokonce i pokusit se získat adresu. Slovenskou jsme používat nemohli, vchod na jejich velvyslanectví byl za rohem z hlavní ulice a obytná budova do té doby samostatnou adresu neměla. První číslovanou budovou v naší ulici byl Národní statistický úřad s číslem dvě, a ten se přečíslovat nechtěl. Číslo 2a jsme také získat nemohli a jednička byla, jak je zvykem, na protější straně ulice. Na pozvánky jsem párkrát zkusil uvést adresu ulice Panayot Volov 0, ale kolegům se to zdálo poněkud nediplomatické, zřejmě neprošli školou jemného absurdního humoru. A tak jsme pak raději uváděli jen ulici bez čísla.

Budova nemá číslo dodnes. Zkusmo se teď dívám na podrobnou internetovou mapu, a na ní vidím budovu slovenského velvyslanectví mylně označenou jako velvyslanectví české, zatímco budova českého velvyslanectví označena není. Je tam jen obrys, jako by téměř ani nebyla.

Velvyslanectví jsme z mého rozhodnutí téměř partyzánsky zřizovali ve čtvrtém obytném poschodí namísto bytů, abychom byli obklopeni alespoň třetím a pátým poschodím, z nejrůznějších bezpečnostních důvodů. Sekretariát, salonek a vstupní prostor měl být ale v části, kterou obýval vojenský přidělenec. Ten však podléhal Ministerstvu obrany a odmítal se podřídit požadavku na přesun do jiného bytu. Teprve můj telefonát s jeho tehdejším nadřízeným v ústředí - byl to jistý Jaroslav Tvrdík, o kterém jsem tehdy slyšel poprvé - problém celkem rychle vyřešil.

Ústředí nám nebylo ochotno pomoci vůbec v ničem. Když už jsme občas mívali žádosti opravdu naléhavé, obvykle nám někdo sdělil, že mise v Sofii není tak důležitá. Ptával jsem se tedy, jestli je aspoň tak důležitá, aby vůbec existovala, ale mluvit v ústředí vážně o našich problémech bylo naprosto nemožné, natož tedy žertovně.

Nakonec jsme začali pracovat tak, jak diplomatická mise pracovat má. Pro nás všechny to byla ale dost zásadní životní zkušenost. Od té doby umím napsat požární řád, organizační řád i ostatní vnitřní předpisy, vytvářet technické popisy budovy, určit přehledný systém číslování místností v budově, vytvářet nejrůznější evidence, vniknout jsem musel i do elektroinstalačních norem, tím spíše, že bulharské normy byly jiné a my jsme se museli řídit českými. Předepsanou životnost nejrůznějších druhů zařizovacích předmětů znám dodnes nazpaměť. Průběžně konsolidované provizorium je ale docela pěkný stav, rozhodně víc motivuje, než plné zajištění v setrvale ideálních podmínkách.

Začátkem ledna tehdy vznikly dva nové státy, a to znamenalo kromě našich provozních obtíží také rozsáhlou notifikační agendu, kdekomu jsme museli oznamovat, že jsme jako stát právě vznikli. I samotné velvyslanectví ostatně toho dne právně vzniklo, jako by předtím žádné nebylo. Měl jsem docela štěstí v tom, že jsem ještě před příjezdem do Sofie osobně znal tehdejšího prezidenta Želju Želeva, on i jeho lidé mi pomáhali některé z obtížných situací zvládat alespoň radou nebo otevíráním dveří, a to bývala dost významná pomoc.

Dva státy namísto jednoho tehdy a dnes

Všechno se nakonec usadilo. Ve vztazích, v praktickém výkonu diplomacie, ve schopnosti nových států začlenit se do mezinárodních a mezistátních vztahů. Byl to komplikovaný proces zatížený zejména svojí vlastní originalitou. Slovensko potřebovalo získat sebevědomí, na rozdíl od České republiky, které tímto mentálním projevem poněkud překypovalo. Sebevědomí získávalo Slovensko nešikovně a s patetickou rétorikou, mělo jen málo zkušených diplomatů a pohybovalo se v evropském diplomatickém prostoru v oněch dobách především s jednou jedinou myšlenkou - upozornit na svoji existenci, na jeho odlišnost od zaniklého Československa i od České republiky a získat určitý respekt.

Pozice Slovenska nebyla snadná, zatímco Česká republika měla zkušené, standardní a profesionálně fungující Ministerstvo zahraničí, disponující všemi potřebnými pracovišti, archívy a také bohatým zastoupením zahraničních misí v Praze, Slovensko nemělo téměř nic - Ministerstvo zahraničí zřizovalo od základů, musely se zřizovat komunikační systémy pro utajenou i otevřenou komunikaci s vlastními zastupitelskými úřady. V Bratislavě bylo jen několik málo misí, které byly do té doby generálními konzuláty svých zemí, zahraničí se Slovenskem nijak zvláště nepočítalo a v tehdejším chaosu východoevropských rozpadů bylo vnímáno nejspíše s velkou nedůvěrou, ostražitostí a odstupem.

Pozici Slovenska v té době nepřispíval ani Vladimír Mečiar, a to zejména svým talentem k roztržkám. Ty jsou sice právě tím aspektem mezilidských i mezistátních vztahů, které diplomaty živí, ale diplomacie je především - dalo by se říct - společenskou projekcí zdrženlivosti. Každý takový roztržkář proto vyvolává v diplomatickém prostředí silnou nedůvěru.

Po prvotním usazení se klíčových slovenských institucí přišla zásadní a nikdy nenapravená Mečiarova roztržka s tehdejším prezidentem Michalem Kováčem. Tento konflikt mnohem spíše než vlastnosti, které na Mečiarovi vždy rád zdůrazňoval český tisk i česká politická scéna, oslabovala samostatné Slovensko. Zahraniční návštěvy do Bratislavy přijížděly beztak jen zřídkakdy a slovenští diplomaté reprezentující svůj stát v zahraničí měli opravdu komplikovaně rozštěpenou loajalitu k vrcholným představitelům svého státu.

Česká republika na tom byla mnohem lépe v řadě ohledů. S mezinárodní autoritou Václava Havla a především s premiantskou a věčně poučovatelskou rétorikou Václava Klause jsme nutně museli působit na své evropské diplomatické okolí jako ambiciózní vsjeznajky, tedy jako ti, kteří vědí i to, nač se jich nikdo neptá. Konflikty těchto dvou klíčových postav tehdejší české reality nebývaly tehdy v zahraničí vůbec viditelné a Klaus se hodně snažil, i přes svůj odpor ke společné zahraničněpolitické a diplomatické koordinaci zemí střední Evropy, působit v zahraničí konsensuálně.

Slovenská diplomacie si v prvních letech po svém vzniku prošla zajímavou cestou. Jedinými diplomaticky vzdělanými a zkušenými diplomaty byly desítky absolventů moskevské diplomatické akademie MGIMO, kteří přešli z federálního ministerstva zahraničí na nově zakládané slovenské ministerstvo. Důvěra jejich tehdejšího vedení k nim byla nízká, byli považováni spíše za jakési federální Slováky, čili osoby téměř podezřelé, ale diplomacii opravdu uměli a na Slovensku oněch let jim nikdo nevytýkal studium v Moskvě za minulého režimu. Do vedení ministerstva se ovšem dostali až o pár let později, až čas setřel z jedněch přílišný nános národovectví a ze vzdělaných diplomatů nános federální minulosti.

Dva z nejtalentovanějších slovenských diplomatů, Jána Kubiše a Miroslava Lajčiaka, jsem poznal hned v roce 1990 a ještě v období federace jsem s nimi úzce spolupracoval. Oba byli absolventy moskevské akademie a oba se postupně také stali ministry zahraničí, Lajčiak je jím i v současné době. Oba se ale také mezitím prosadili v diplomacii evropské i světové, a to dost výrazně, byť jsou jejich jména u nás málo známá.

Dokonce si myslím, že postupné získávání diplomatického kreditu Slovenska se opíralo především o schopnosti a výrazné působení Jána Kubiše, byť tehdy na pár let působil v OBSE ve Vídni. V rámci evropské diplomacie však byl velmi viditelný a respektovaný, uměl utlumovat přílišné emoce a myslel politicky, a také dokázal uvažovat v rozsáhlejším časovém rámci. Píšu o něm v minulém čase, ale všechny tyto schopnosti k němu patří i dnes. Opět se věnuje diplomacii v mezinárodních strukturách, politické ambice se u něj nikdy nevyvinuly.

Slovensko tedy diplomacii vybudovalo. Právě ta nutnost vykonat více než jiní zřejmě Slováky a Slovensko vždycky silně motivovala. Dnes je Slovensko vyzrálým státem, který obstojí nejen v diplomacii, ale i ve většině dalších aspektů státnosti.

Zůstaneme-li při pohledu na Českou republiku u diplomacie, na první pohled se může zdát, že po rozpadu federace a v průběhu doby až dosud pracuje standardně a profesionálně. Ano, v samotném výkonu svých činností to tak je. Dokonce se jí vyhýbaly i rozsáhlejší personální odsuny a přesuny stranických favoritů během politických změn. Tedy ne, že by k nim nedocházelo, ale s jistou shovívavostí je třeba říct, že jsme se mohli obávat daleko větších otřesů.

Ale také je třeba říct, že se česká diplomacie v průběhu posledních dvaceti let nevyhnula politickým kampaňovitým dobovým stereotypům a náladám. Za ministra Zieleniece to byla ekonomická diplomacie, čili jakási dobově podmíněná představa, že diplomaté zpravidla jen neužitečně postávají a plkají, zatímco by mohli sjednávat firmám kontrakty. Jistě, to by také mohli, říkal jsem tehdy všude, i na poradách velvyslanců v ústředí, ale to by ovšem nemohli věnovat čas té samotné diplomacii, kvůli které v cizích zemích jsou. Diplomacii, která je sama o sobě úctyhodnou a historicky hluboce zakotvenou profesí.

V posledních letech, zejména kvůli nevelkému politickému vlivu či nedostatku zaujetí několika posledních ministrů zahraničí, se ministerstvem a zastupitelskými úřady několikrát přehnalo tornádo šetřivé ideologie. Pokaždé šlo o částku měřitelnou v desítkách metrů tunelu Blanka, ba i v menších mírách. Ale po několikráte byla nepatrná částka ušetřena a pokaždé bylo zrušeno několik zastupitelských úřadů a propuštěny desítky diplomatů. Kdyby se sečetly také prosté účetní náklady tohoto šetření, snadno by se ukázalo, že šlo pokaždé o ztráty.

Škody rušení diplomatických misí jsou četné, jen ty vztahové se opravdu těžko vyčíslují. Prodat budovy v zahraničí, které po misi zbudou, je dost obtížné. Ale největší škody jsou jinde: Propustit diplomata z ministerstva zahraničí totiž nakonec vždycky znamená velký dar soukromému sektoru. Diplomat většinou bývá trpělivý a zkušený vyjednavač. Mluví některými cizími jazyky, přečasto i některým méně obvyklým. Bývá ochoten žít v cizí zemi a překonávat různé provozní i mezilidské obtíže a dokáže se pohybovat v cizím prostředí. Umí se zpravidla také přiměřeně chovat, bývá diskrétní a je zvyklý o své práci podávat pravidelně zprávy.

Jenže propuštěný diplomat znamená také ztrátu pro budoucnost ministerstva zahraničí. Vychovat nové je dlouhodobý proces a někdy k tomu nenajdete ty pravé. A propuštěné odborníky, kteří byli specialisty na jednotlivé vzdálené země, se znalostí prostředí a specifických jazyků, je někdy téměř nemožné nahradit. Jistěže je třeba také kriticky poznamenat, že mnohé jednotlivé případy by mohly být předchozími větami nepatřičně přechváleny.

Toto všechno také patří k celkovému součtu úspěchů i nezdarů české diplomacie posledních dvaceti let.

Petr Pospíchal byl v letech 1993 az 1998 českým velvyslancem v Bulharsku.