Rozpad Československa měl mnoho vrstev a mnoho událostí. Jako celek je je tématem knih, dokumentárních filmů a souborů archivních dokumentů. Dějiny velké jsou ale složeny z dějin menších, ba docela malých. Epizodní pohledy a události umožní nahlédnout do atmosféry tehdejší situace a zároveň neopomíjet ten jeden velký důvod, proč se to všechno událo. Nechce se mi spekulovat, co všechno by bylo jinak, kdyby tehdy k rozpadu nedošlo. Dnes s větším odstupem vidíme, že dějiny mají hlubší logiku a že si tato logika své řešení nakonec zpravidla vynutí. Tehdy v krátkém období došlo k rozpadu Sovětského svazu i Jugoslávie, otřes zejména z rozpadu balkánského mnohonárodního státu byl mimořádně silný.

Rozpad Československa se uskutečňoval o půldruhého roku později, o pár set kilometrů jižněji probíhala válka, ale samotný fakt, že se státy mohou rozpadat a dělit, od první války alespoň v Evropě už téměř zapomenutý, nebyl pro mezinárodní společenství v tehdejší atmosféře ničím nemyslitelným. Poklid, s jakým k rozpadu Československa došlo, byl tak vnímán s nadějí i úlevou. Bylo v něm cosi technokraticky chladného. Na ty, kteří v různých oblastech stát spravovali, tak kromě smutku či nadějí zbylo dost práce. A také spousta nečekaných, nikdy nevyzkoušených situací k řešení.

Diplomacie není totéž, co zahraniční politika, i když s ní úzce souvisí, i když ji diplomaté vykonávají. Kromě toho ale vykonávají také řadu jiných činností. Kromě lecčeho jiného rozvíjejí kulturní, hospodářské a různé jiné oborové styky, pomáhají okradeným turistům, udržují styky s krajany, zajišťují povolení pro přelety letadel, vykonávají rozsáhlou konzulární a tudíž i notářskou agendu a hlavně získávají informace. Toto všechno je dobré mít na mysli, zvláště nad vzpomínkami diplomata.

1992/1993

Je tomu právě dvacet let, co jsem odjížděl do bulharské Sofie, pouhých deset dní po svatbě. A pouhé dva dny před rozpadem Československa. Po dva pracovní dny jsem tedy vedl zastupitelský úřad federace, se silvestrovskou půlnocí se pak dělilo Československo a v důsledku toho i majetek velvyslanectví.

Mně osobně vyhovují mnohem spíše situace netypické a složité, než situace obyčejné, takže jsem byl na lecjaké složitosti související s dělením majetku připraven. Nakonec to ale bylo velmi složité, ostatně dělení diplomacie po rozpadu Československa by mohlo být dobrým námětem na knihu.

Diplomatickým úředníkům, kteří tehdy ještě před koncem prosince ve společné federální komisi připravovali dělení majetku v zahraničí, a po začátku ledna zasedali ve společné česko-slovenské komisi, se podařilo způsobit několik pozoruhodných absurdit. V jedné ostrovní zemi připadlo velvyslanectví české straně, zatímco služební automobily straně slovenské. Ale i přes různé veselé či neveselé absurdity si myslím, že nejrafinovanější situaci  při dělení majetku v zahraničí připravila společná komise nám v Sofii, přičemž už tehdy bylo zřejmé, že by to šlo udělat i úplně jinak, tedy jednodušeji.

Zkuste si to představit: Budovu velvyslanectví získalo Slovensko. Na celkem rozsáhlém pozemku mise v centru Sofie stála také nevzhledná obytná budova, pětipatrový panelový dům s balkónovým průčelím a rezidence velvyslance. Celý pozemek získalo rovněž Slovensko, stejně jako rezidenci. Ke skutečnému dělení tak zůstala obytná budova. První dvě nadzemní podlaží získalo Slovensko, zatímco třetí až páté podlaží připadlo České republice. Přízemí budovy bylo rozděleno v ideálním poměru, tedy bez přesného půdorysného určení, a to 1,14 ku 1 ve prospěch České republiky, místnosti jsme si museli podělit dodatečně. Podzemní garáž pak byla rozdělena v poměru 1 ku 1, rovněž bez přesného půdorysného vymezení. Vnitřní vybavení náleželo k prostorám, v nichž bylo uloženo, takže umělecké a vybavovací předměty zůstaly slovenské misi. Služební automobily byly rozděleny víceméně spravedlivě, rád čtenáře ujistím, že mezi nimi nebyla žádná z očekávaných luxusních značek, mým služebním vozidlem s vlajkou byl po celých následujících pět let Renault 25.

V budově definované takovým rozdělením se nedalo rozumně dělat vůbec nic - opravit výtah nebo instalace bylo naprosto nemožné. Plot a vstupní branka okolo pozemku patřily Slovensku, které nám, tedy diplomatické misi České republiky po dlouhé měsíce nedovolilo umístit ke vstupní brance ceduli s označením velvyslanectví, ačkoliv podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích je mise povinna označení mít; ostatně nebylo kam umístit ani vlajku - aby vlála z balkónu ze čtvrtého poschodí, to se nám nezdálo úplně vhodné. Každé jiné umístění bylo blokováno nesouhlasem slovenských kolegů. Tehdy mě občas napadalo, že i já bych se rád tu a tam dopustil nějaké drobné schválnosti vůči slovenským kolegům. Ale konstelace byla milosrdná, žádnou schválnost mi opravdu neumožňovala, byli jsme po dlouhé měsíce v naprostém provizoriu a neměli jsme ani základní zázemí pro diplomatickou činnost. Přitom bylo třeba někde držet a chránit archívy, byli jsme povinni mít přísně střeženou šifrovací místnost, museli jsme vykonávat běžnou konzulární činnost. Bez humoru a nadhledu by to opravdu moc nešlo.

Docela zábavné bylo dokonce i pokusit se získat adresu. Slovenskou jsme používat nemohli, vchod na jejich velvyslanectví byl za rohem z hlavní ulice a obytná budova do té doby samostatnou adresu neměla. První číslovanou budovou v naší ulici byl Národní statistický úřad s číslem dvě, a ten se přečíslovat nechtěl. Číslo 2a jsme také získat nemohli a jednička byla, jak je zvykem, na protější straně ulice. Na pozvánky jsem párkrát zkusil uvést adresu ulice Panayot Volov 0, ale kolegům se to zdálo poněkud nediplomatické, zřejmě neprošli školou jemného absurdního humoru. A tak jsme pak raději uváděli jen ulici bez čísla.