Přemýšleje nad články Jiřího Přibáně, Petra Druláka, Václava Bělohradského a Markéty Hrbkové, stejně jako nad upoutávkami nad novou knihou Naomi Kleinové mě napadlo, že vztah velmocí k lidským právům je jako vztah ČEZu k obnovitelným zdrojům energie. Velmoci totiž lidská práva potřebují stále více, podobně jako ústup od fosilních paliv se již jeví jen jako otázka času. Leč ať už jsou „pravé úmysly a pohnutky“ velmocí a velkých energetických korporací jakékoli, axiomatika globálního kapitalismu tyto entity, které její axiomy realizují, k určitému jednání prostě nutí.

Například, strategickým zájmem těchto entit s globální rolí bývá nezveřejňovat své strategické záměry. Veřejná prezentace vlastních úmyslů je již totiž důležitou součástí jejich manifestace, a ta jako taková ovlivňuje průběh této manifestace. Jinak řečeno, když hráči na globální šachovnici odkrývají své karty, vždy bychom se měli ptát, co tím asi sledují?

Je to ovšem ještě složitější a s dichotomií otevřenost vs. uzavřenost, se kterou svého času operoval třeba Karl Popper, zde prostě nevystačíme. Všechny komplexní auto-referenční systémy, mezi něž lze podle Niklase Luhmanna zajisté započítat velké státní i soukromé organizace, si totiž samy (leč v závislosti na prostředí) vytyčují onu systémovou hranici mezi uvnitř a vně.

A právě tato hranice zároveň uzavírá i otevírá: uzavírá proto, že definuje systém jako takový a tímto určuje, které procesy mají zůstat uvnitř a být plně pod kontrolou systému; otevírá proto, že všechny takovéto systémy se ustavují ve vztahu k prostředí, vůči kterému si potřebují udržovat selektivní otevřenost.

Ukázat tvář

Zveřejnění záměrů organizace znamená něco jako „ukázat druhému tvář“. Rozhodně však nelze zaměňovat výraz něčí tváře, za jeho skutečné pohnutky. A stejně naivní by bylo považovat například programové prohlášení vlády za její skutečné záměry. Ani vztah člověka a jeho tváře přeci nelze nějak jednoznačně vymezit. Upřímný výraz přeci může znamenat jak upřímného člověka, tak dobrého herce, tak roky dřiny a velkou sebekontrolu. Zároveň, ať chceme či nikoli, vždy se nějak tváříme a vždy lze z našeho výrazu něco vyčíst.

Tvář je zkrátka komunikačním rozhraním mezi vnitřním a vnějším světem. Je to plátno, na kterém lze pozorovat jak některé vnitřní pochody, tak na něj mohou být promítány záměry jeho nositele, tak může jít o specifické zrcadlo těch, kdo se na toto plátno dívají. Tyto tři aspekty je mnohdy obtížné odlišit.

Je tu však ještě další aspekt, který je mnohem zřetelnější na příkladu programového prohlášení vlády nežli na příkladu lidské tváře. Vládní prohlášení je totiž výsledkem jednání několika stran vládní koalice, souvisí s předvolebními sliby i s různými dohodami za zavřenými dveřmi, je výsledkem úsilí o tvorbu určitého obrazu vlády na veřejnosti, ale předjímá i témata a úkoly, z jejichž plnění se bude vláda muset časem zodpovídat.

Takováto dlouhá řada vlivů a příčin je sice patrná u takovéhoto typu veřejného dokumentu, ale schválně, jak často si uvědomujete, že obdobně složité procesy a vlivy probíhají i za výrazem tváře člověka, se kterým právě hovoříte či jehož tvář sledujete?

Axiomatika globálního kapitalismu

Deleuze a Guattari v 1000 plošinách píší: „Kapitalismus je opravdu axiomatika, protože nemá jiné než imanentní zákony. Chtěl by, abychom uvěřili, že naráží na hranice Světa, na krajní hranici zdrojů a energií. Ale naráží pouze na své vlastní hranice (...), oddaluje a přesouvá pouze své vlastní hranice (...) celek či jednota axiomatiky jsou definovány kapitálem jakožto „právem“ nebo výrobním vztahem (pro trh).“

Axiomy jsou tedy pravidla, které axiomatika sama sobě stanovuje, a s jejichž pomocí se reprodukuje, jsou to jakési „fatální zákony druhé přírody“, které jsou o to nevyhnutelnější, oč jsou nahodilejší.

Jelikož jedněmi ze základních axiomů kapitalismu jsou monopol, konkurence a zisk, gigantické energetické korporace, mezi než ČEZ zajisté patří, se těmto axiomům musí podřídit, protože jinak půjdou z kola ven. Pokud tedy monopolistickému výrobci elektrické energie z fosilních paliv začíná růst konkurence výrobců z obnovitelných zdrojů, je jen logické, že jeho první snahou bude zničit konkurenci dříve, nežli se na příslušném trhu vůbec uchytí, a tedy si zachovat svůj monopol a své zisky.