Common sense, zaklínadlo našich dnů
Markéta HrbkováProfesor Jiří Přibáň si ve svém článku „Ušpiněná lidská práva“ při definování lidských práv vypomáhá common sensem, tedy obecně sdíleným hlediskem rozumu. To se ale neobejde bez společně sdíleného hodnotového systému.
Bez mravního základu, bez přesvědčení, které není věcí oportunity, okolností a očekávaných výhod, žádná sebelépe technicky vybavená společnost nemůže fungovat. Morálka však zde není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž prostě k tomu, aby člověk byl člověkem. Nedefinuje ji člověk podle libovůle svých potřeb, přání, tendencí a tužeb, nýbrž ona to je, která vymezuje člověka.
Prof. Jan Patočka, Čím je a čím není Charta 77
Profesor Jiří Přibáň ve svém článku „Ušpiněná lidská práva“ zastává názor, že lidská práva by měla být daná common sensem, tedy obecně sdíleným hlediskem rozumu, vědomou dohodou. Tento názor doprovodil poněkud odtažitým vztahem k jejich filosofickému či náboženskému základu, kterým vytýká hledání příliš „čisté“ logiky a etiky a malé porozumění světu ve všech jeho „špinavostech“.
Myslím, že common sense (sensus communis) by se mohl stát tajuplným zaklínadlem našich dnů. Jak jej docílit a kde ho vlastně vzít? Který zdravý rozum z tuctů, které při letmém bloudění internetem potkávám, je ten obecně sdílený?
Nechci zde zbytečně přispívat k relativizaci pojmů a hodnot, postmodernímu chaosu všech našich názorů na názory, ale postavit se doprostřed těchto vzdouvajících se neuchopených představ a vyhlásit „common sense“ mně přijde přece jen trochu nabubřelé. Holt „špinavost“, jíž je zapotřebí vyjít vstříc v nás samých, abychom se zbavili své „příliš čisté“ logiky a etiky, která nám brání vidět věci tak, jak jsou, a podle toho s nimi nakládat, vidím jinde.
Tam, kde podrýváme důvěru ve vlastní slovo tím, že už dávno má jen stranickou platnost, známe jen vítězství „někoho“, nikoliv smyslu. V říši utilitární logiky, která vždy musí najít jednu stranu, která chybovala, ono „common“ jakoby ztrácelo půdu pod nohama. Kde se principy stávají prostředky, společné se hroutí.
Má to však jednu výhodu. Tímto nechtěným procesem se dobře vymezuje prostor, v němž se bez filosofického či náboženského základu, který si drze osobuje ono nezřízené právo být jaksi „nad stranami“, „čistý“, zdá se, neobejdeme. „Špinavost“, potřebnou pro to, aby se nadstranické ideály sterilně nezacyklily v sobě samých, bych v této koncepci spatřovala v sebereflexi vlastní stranickosti. Dalším krokem je dát této v jádru nebezpečné slepé skvrně hranice.
Nemají-li lidská práva být jen „právně kodifikované katalogy a nároky občanů, ale samotná podmínka legitimity demokratického státu, bez které se svrchovanost lidu kdykoli může zvrhnout v despotickou vládu“, musí se znovu a znovu s bolestmi rodit ze současné situace, živě a otevřeně reagovat na to, co nejvíc a nejpalčivěji ohrožuje bezpečnost a demokratičnost našeho soužití, stát se jakýmsi vahadlem, jehož přirozený pohyb z jedné strany na druhou vyvažuje setrvačnost vznikajících trendů.
Bez této flexibility, umožňující plynně přenášet „čistotu“ ideálu do „špinavé“ reality světa tak, aby poskytovala důvěryhodné hodnotové sjednocení, tuto roli plnit nemohou. Potřebujeme obé.
Zdá se, že jedny z nejpalčivějších otázek kolem lidských práv se dnes týkají práv sociálních. Profesor Jiří Přibáň si v tomto tématu vypomohl dnes velmi oblibovanou metodou „vytvoř kategorie a to, co by se rozporovalo, se nesetká“ a vytvořil „historicky odlišné kategorie základních, politických a sociálních práv“ s neúplně jasným původem. Jenže žijeme v době, kdy se možná nejvíc ze všeho ukazuje, že tato metoda neprospívá právě common sensu.
Common sensu, který, ač rozumně zdravý, se neobejde bez společně sdíleného hodnotového systému, něčeho tak nechutně vágního jako je obraz či pocit, že žijeme ve světě, který hledí na naše bezpečí a důstojnost a míří do budoucnosti směrem, který považujeme za smysluplný.
Ani rozumu přílišná „čistota“ neprospívá, a výsledkem jeho neušpiněnosti bývá právě to, co nás čím dál více trápí - změť názorů, které i přes všechnu svou erudovanost nevytvářejí to, co nejvíc potřebují — common sense.
Kde vzít "společně sdílený hodnotový systém", když společnost je vždycky názorově hluboce rozštěpena na pravici a na levici, na pokrokáře a konzervativce; v současné době konkrétně na zastánce a na protivníky kapitalismu. Na této půdě vzájemného nedorozumění a podezřívání jsou v podstatě jenom dvě možnosti:
Buďto vytvořit konsens na základě nejmenšího společného jmenovatele: to je v podstatě současný liberální stát, který alespoň formálně poskytuje všechny občanské svobody, a nepožaduje od svých občanů nic, s výjimkou jenom těch nejzákladnějších povinností.
Anebo se pokusit tuto dichotomii, toto rozštěpení společnosti pozitivně překonat, syntetizovat; ale to za prvé asi nepůjde bez té filozofie, která jediná může ukázat co a jak; a za druhé, bez zásadního přestavění celé naší sociální skutečnosti, tak aby ona sama nás přiváděla dohromady, namísto aby nás navzájem rozdělovala.
Takže, jednoduše řečeno, rozdíl mezi Přibáněm a Bělohradským spočívá v tom, že Přibáň se tak řečeno "spokojí s málem", zatímco Bělohradský žádá a požaduje maximum.
Přibáň ví, že současný svět (a to i ten západní) není nikterak ideální; ale celý ten koncept "lidských práv" vnímá jako něco, co v tomto nedokonalém světě poskytuje alespoň n ě j a k o u základnu pro to, postupně zlepšovat, humanizovat charakter tohoto světa.
Oproti tomu Bělohradský vytýká těm "lidským právům", že jsou v současném - unipolárním - světě fakticky už zcela instrumentalizována především Spojenými státy, že slouží už jenom jako zástěrka pro jejich velmocenské ambice. Zkrátka, podle Bělohradského nelze s takto pojímanými respektive zneužívanými "lidskými právy" dosahovat ani toho mírného a relativního pokroku, s kterým se spokojuje Přibáň, nýbrž že se jedná o proces zásadně regresivní, který už dosažený stupeň humanizace společnosti vrhá na dřívější, nižší stupně.
Kdo z těch dvou tedy má vlastně pravdu? - Tady je odpověď opravdu krajně nesnadná; o jak kontroverzní se jedná záležitost, se ukázalo například v nedávných diskusích o rusko-ukrajinském konfliktu. Totiž jmenovitě o tom, jestli Západ má morální právo uplatňovat proti ruským aktivitám sankce, když - krátce řečeno - má také sám mnohdy máslo na hlavě.
Odpověď v této otázce bude vždycky taková, jestli my sami zaujmeme "realistický", anebo radikální postoj. Při realistickém postoji je nepochybné, že i ta - principiálně formální - lidská práva představují v mnoha částech tohoto světa stále ještě velký pokrok oproti stavu, který tam vládne v současné době. A že západní svět - to se nedá nic dělat - v tomto srovnání obecně dosahuje přece jenom daleko lepších hodnot; z tohoto hlediska tedy nelze upírat mu právo požadovat od jiných, aby dodržovali a l e s p o ň tyto zcela základní normy slušnosti ve vzájemném chování.
Na straně druhé, ten radikální pohled má ale také svou pravdu; a to dokonce pravdy daleko víc, než sám Bělohradský je schopen si uvědomit.
Jde o to, že celá ta koncepce tzv. "občanských a lidských práv" je - nikoli pouze aktuálně, jak věří Bělohradský - nýbrž p r i n c i p i á l n ě, ze samotné své definice omezená, redukcionistická, deficitní.
Za všemi těmito "lidskými právy" totiž stojí - sice nevyslovené, ale zcela jednoznačné - sdělení: My vám dáme několik těch vašich "základních práv" - a tak nás už s ničím dál neotravujte! Právo osobní svobody, právo hlasovat podle vlastní libosti, právo vymluvit se a vybouřit se podle chuti - to všechno jsou věci které jsou v plném souladu s naším systémem liberálního kapitalismu.
Ale ptát se dále na to, jaká je vlastně podstata celého tohoto systému, zdali vposledku má či nemá humánní charakter - tak něco takového se do všech těch "občanských práv" už prostě nevejde, a tak vy také nemáte sebemenší nárok na to, na nás vznášet jakékoli požadavky v tomto směru.
Zkrátka: celá ta "základní lidská práva" vposledku zcela vytěsňují nárok lidské bytosti žít svůj život za podmínek všeobecné humanity a společně sdíleného smyslu vlastní existence.
Za prvé, jako vztah (státní) moci k občanům, k lidem. Fakt je: je to už v povaze každé moci, že má tendenci dívat se tak trochu svrchu na ty, kteří stojí v hierarchii níže. A že tato moc nechce být obtěžována - hlavně ne něčím, co přesahuje okruh jejích schopností. Protože pak by se tím nahlodávala legitimita právě její moci, jejího nadřazeného postavení.
Proto, jestliže tu představujeme tu státní moc v situaci, kdy říká svým občanům: "tady máte těch svých pár občanských práv, a s ničím dalším už nás neotravujte" - snad se ani nedá přímo tvrdit, že by tato státní moc své občany vysloveně "neměla ráda" (ve smyslu: měla nerada); ale je v tom bezpochyby vyjádřen odstup, nedůvěra.
Státní moc (liberálního státu) si je naprosto vědoma, že případné požadavky a touhy lidu překračující právě jenom ty strnulé paragrafy "občanských práv" naprosto překračují možnosti toho, co ona je schopna svým občanům poskytnout. Což, jak řečeno, by pak nahlodalo její legitimitu. A proto to odmítavé gesto: "S tím nás neobtěžujte!"
Zcela konkrétně je možno - v podobné rovině - si připomenout výroky V. Klause, když svého času lid český žádal novou politickou kulturu, osvobozenou od diktátu partají: "Chcete nestranickou politiku? - Tak si založte vlastní s t r a n u !" Zkrátka, státní a političtí činitelé jsou zvyklí uvažovat jenom v určitých kategoriích, a co se do těchto kategorií nevejde, to pro ně neexistuje.
Na straně druhé ale celá ta věc s těmi "lidskými právy" má ještě jeden aspekt. V tomto ohledu neleží vina za jejich deficitní pojímání nejenom na straně moci, nýbrž na straně všech. Ta ideologie "občanských práv" je totiž velice pohodlná i pro ten samotný "dolní lid". Je v ní z totiž ztělesněn celý sebeklam novodobého člověka od dob Francouzské revoluce: my si vydupeme ta naše práva, která nám náš stát musí poskytnout - a tím pádem jsme sami z obliga. Už se nemusíme o nic dalšího starat, o nic dalšího usilovat, nic dalšího vytvářet; my máme naše práva, a je to povinností s t á t u, nám tato práva garantovat.
Čili: člověk sám, jakožto tvůrce svého světa a svého osudu, zde veškerou odpovědnost za stav světa svaluje na někoho jiného - totiž na stát. V. Bělohradský tvrdí (podrobněji o tom píšu v mém textu který by měl vyjít v příštích dnech), že základní antagonismus dnešní doby není v třídním boji, ale v konfliktu mezi těmi, kteří všechno podřizují logice ryze ekonomického zájmu, a mezi těmi, kteří kladou otázku po smyslu toho všeho.
Svým způsobem Bělohradský nemá nepravdu; jde ale o to, že v podmínkách liberálního (tedy: "občanskoprávního") státu neexistuje vůbec žádná objektivní půda pro toto "ptaní se po smyslu"; a že tedy všechny tyto aktivity proti té ryze ekonomické logice mají nakonec jenom charakter antikapitalistického akcionismu, který se vybouří, a zase opadne.
V podstatě se člověk musí rozhodnout: buďto svět naplněný smyslem existence, anebo svět suchých, zkostnatělých paragrafů "občanských práv".
Přemýšlím totiž, v čem spočívá vaše polemika s článkem pana Přibáně? Tedy, jak vlastně chápat onen "common sense"?
Porozuměl jsem tomu totiž tak, že pan Přibáň ho chápe pragmaticky. A co se týče lidských práv, jejich "užitečnost" spočívá v tom, že s globalizací práva lze tento pojem použít například k obraně před expanzi státní či korporátní moci. Nejde tedy o to, jak přesně lidská práva definujeme, ani v jakém politickém či hodnotovém systému tak činíme, ale o to, že tento pojem PŮSOBÍ na konkrétní materiální vztahy a ted i "mění realitu".
Vy však váš komentář uzavíráte s tím, že common sense "se neobejde bez společně sdíleného hodnotového systému, něčeho tak nechutně vágního jako je obraz či pocit, že žijeme ve světě, který hledí na naše bezpečí a důstojnost a míří do budoucnosti směrem, který považujeme za smysluplný."
Mám proto dvě otázky. Za prvé, co pro vás tedy znamená onen tajuplný common sense? A je to něco jiného, než to, "co doopravdy funguje a přitom to pochopí i Pepa z Horní-Dolní"?
A za druhé, opravdu je pro účinnost pojmu lidských práv potřeba společně sdíleného hodnotového systému? Argumentem pana Přibáně, odkazujícího na pana Painea, se mi totiž jeví to, že účinnost práva a tedy i právně vymahatelného pojmu lidská práva, je na hodnotovém systému nezávislá.
Common sense se překládá jako "zdravý rozum", ale v angličtině to má silný přídech sdíleného, veřejného,obecně uznávaného. A zdá se mi, že celá tato diskuse vzniká právě proto, že se těžce hledá něco "co doopravdy funguje a přitom to pochopí i Pepa z Horní-Dolní". A u těch lidských práv není zas tak divu. Chtít na Pepovi, aby chápal třeba genderové problémy, když mu kručí v břiše, a uznal, že to je "jiná kategorie" to tomu obecně sdílenému moc neprospívá.
Jiná věc je ovšem to, že pokud mají mít pojmy, s jejichž pomocí něčemu rozumíme, nějaký reálný význam, vést k nějaké akci, vždy se nutně realitou "ušpiní". A tohle, myslím, velice dobře chápe právě ten zdravý rozum, totiž že podle čistých principů, kdyby se měly dovést do důsledků, se prostě žít nedá, že jsou to spíše vodítka. Ale chápe taky to, že bez těch vodítek bychom žili v úplné temnotě - že bez nich bychom zase přestali být lidmi.
No a k tomu Pepovi, já po něm přeci nechci, aby chápal genderové problémy, ale v prvé řadě to, že právo na důstojný život má prostě KAŽDÝ a to bez jakýchkoli podmínek.
Já jsem dokonce čím dál více přesvědčen, že právě tohle ten Pepa chápe velice dobře, ale mnozí študovaní pánové a dámy k tomu potřebují bandy právníků, aby jim vysvětlili, že to platí opravdu pro všechny - i pro ty co smrdí, co jim nerozumíme, kteří nás děsí, provokují anebo kterým bychom se raději obloukem vyhnuli.
Leč študované lidi, a dokonce i ty bandy právníků, potřebujeme i k tomu, abychom tento jednoduchý princip byli schopni zapracovat do toho, jak reálně fungují různé složité organizace, sociální i technické systémy. Zkušenost nás přeci učí, že když se například dostanete do spárů zdravotního systému, tak někdy můžete být rádi, když vyváznete živí, anebo že právní systém může mít i brutálně kafkovské rysy.
To, čemu říkáme "zdravý rozum" je docela složitý pojem, který v tom původním významu zdaleka není prostý příměsi emocí stejně jako anglické "common sense", které má v anglické etymologii silný přídech "obecně sdíleného smyslu". Není to rozum ve významu, který evokuje určitou stoickou logiku. Je to rozum, který je "zdravý" tím, že nepostrádá určitý spíše intuitivní smysl pro celek, který umožní i započítání oné zmíněné "špinavosti". Jenže tuto dost základní složku možnosti vzájemného porozumění v dnešní postmoderní ( a nejsem proti postmodernismu, naopak!) době ztrácíme.
Pepa stěží může pochopit, "že právo na důstojný život má prostě KAŽDÝ a to bez jakýchkoli podmínek", dokud sám žije bez něj - bylo by to proti zdravému rozumu :), ač logikou kategorií se na chvíli může zdát, že je to "pochopitelné".
Ne malá část filosofů (zvlášť těch postmoderních) zkoumá právě to, že slova a jejich významy postrádají svou neměnnost v závislosti na okolnostech. Zdá se mi, že doba dozrála do bodu, kdy ono intuitivní vědomí celku, které dodá hledisko, které si podrobí i tyto odlišnosti a naopak je ukotví, mizí .
Chceme-li těm slovům vrátit onu bohulibou vlastnost, aby spěla k porozumění - a to už je čistě můj osobní pohled na věc - budeme muset objevit a pojmově uchopit celek, který je spojuje po jiné linii než jsme zvyklí -celek organický, kde se vše se vším vzájemně ovlivňuje.
Na to mu jedna paní z publika položila opravdu pamětihodnou otázku: "A čím tedy nahradit slova?"
Bohužel, V. Cílek pak svou odpověď přesměroval na nějakou jinou linii, takže na tuto otázku přímo neodpověděl.
Zkusil bych tedy odpovědět na jeho místě: jde o to, na místo oněch prázdných skořápek nicneříkajících slov a frází, především ze světa politiky, reklamy a televizních seriálů, na toto místo vrátit zase v ý z n a m o v o s t. Aby už nebylo možno schovávat se za ty j a k o b y významové skořápky slov, za jejich pouze povrchní dojmy, ale aby bylo nutno - a možno - zase hovořit v pravých významech věcí.
Ovšem, jak k tomu dospět - asi jako první krok by k tomu bylo zapotřebí zakázat, nebo přinejmenším zásadně zreformovat právě ten svět politiky, reklam a televizních seriálů.
Anebo - že bychom jako první krok měli změnit sami sebe?...
Já si zřejmě kladu podobné otázky, jako leckteří postmoderní filosofové. Na rozdíl od vás paní Hrbková bych to ale nekladl jako problém celku, nýbrž jako problém složitosti. Teorie komplexních systémů mě totiž přesvědčila, že pojem celku je již spíše zavádějící - že s jeho pomocí si složitost světa jen stěží vhodně zjednodušíme.
Co mě přijde jako jedno z vodítek je hovořit na místo celku a jeho částech o prostředí, systémech a perspektivách. Možná by to tedy stálo za to namísto "obecně sdíleného smyslu" mluvit o "všeobecně sdílených perspektivách". A tím myslím, zejména, perspektivu lidských práv - a tedy i pohled lidské bytosti - a dále perspektivu Země, čímž myslím perpektivy ostatních živých bytostí.