Jedním z největších prohřešků předlistopadového režimu bylo matení pojmů, naplňování slov jiným významem, než jak byla doposud chápána, a vyprazdňování smyslu řečeného. Slovem „mír“ byla ve skutečnosti myšlena studená válka, přídomek „lidová demokracie“ značil diktaturu proletariátu. A porušování lidských práv bylo ospravedlňováno cílem, kterým měla být skvělá budoucnost.

S podobnými slovními kličkami a obraty se setkáváme i dnes, i když nejsou tak masivní, každodenní a propagandistické jako ty předlistopadově normalizační.

Obchod je nad lidskými právy

Prezident Miloš Zeman nikoli poprvé sdělil své mínění, že Česká republika by neměla ohrožovat export a investice tuzemských firem v zahraničí, například v Uzbekistánu či Íránu, přehnaným důrazem na ochranu lidských práv. Narážel přitom na kauzu kolem návštěvy uzbeckého diktátora, prezidenta Karimova (kterého do ČR pozval ještě Václav Klaus). Proti té protestovala řada nevládních organizací. Karimov nakonec sám cestu do České republiky odložil.

Takže tu máme další hlavu státu, pro niž je volný trh nade vše. Znovu se ukazuje, že rozdíl mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem leží v představách o způsobu řešení ekonomické situace, nikoli v prioritách. Oba ekonomové mimo jiné upřednostňují „hladké fungování trhu“ před lidskými právy.