Česko je parlamentní demokracií. To znamená, že hlavou exekutivy a politicky nejmocnějším úřadem má být post premiéra. Tradice silných prezidentů a přímá volba hlavy státu tento předpoklad vyvrací a osvětlují nám, proč máme momentálně v čele exekutivy nevoleného „úředníka“ Jiřího Rusnoka a silný pocit, že politicky nejmocnější je v současné době prezident, Miloš Zeman. Cílem tohoto článku je podívat se blíže na legitimitu Zemanova rozhodnutí jmenovat Rusnoka premiérem a na okolnosti, které mu to usnadnily.

Tradice silných prezidentů a slabých stran

Na poměry parlamentarismu se naše země tradičně těší velmi silným osobnostem prezidentů. Lze dokonce spatřovat analogii mezi současným chováním Zemana a tatíčka T. G. Masaryka. Ten byl tak respektovanou a oblíbenou hlavou státu, že mu byla schválena výjimka ve věci znovuzvolení a dočkal se více funkčních období než ústavou povolených dvou.

Za svého úřadování jmenoval dvě úřednické vlády, obě v čele s Janem Černým, kterého pokaždé povolal z pozice Moravskoslezského zemského prezidenta. To byla ale politická, volená funkce, čili Černý byl asi podobně „nezávislým úředníkem“, jakým je nyní Rusnok. Stejně tak členové Černého vlád nebyli nezávislí na stranách, nýbrž jimi museli být schvalováni.

Druhým neméně podstatným faktorem, který chování silných prezidentů umožňuje, jsou naopak slabé strany a jejich vůdčí postavy v tom smyslu, že často nejsou schopny mezi sebou dosáhnout politické dohody, která by vyšachovala prezidenta mocensky ze hry. To se v zásadě povedlo pouze dvojici Topolánek-Paroubek v rámci dohody předcházející vzniku Fischerovy vlády. Opačných příkladů je naproti tomu mnohem víc.

Za první republiky šlo nejprve o rozštěpení sociálně-demokratické strany a vznik komunistické. A kdo krizi vyřešil? Prezident, když jmenoval první Černého vládu. Druhé předcházela opět stranická krize — odchod sociálních demokratů a národních socialistů z vlády vedené Antonínem Švehlou. Za druhé světové války byl za garanta kontinuity republiky nejvíce považován opět prezident, Edvard Beneš, aby krátce po válce vládl prostřednictvím prezidentských dekretů, které jsou občas předmětem živých diskusí a rozepří dodneška.

V únoru 1948 na něj demokratické strany alibisticky hodily odpovědnost za vyřešení vládní krize. Ani nastoupivší komunisté se však lpění na této funkci nezbavili. Jako jediní v komunistickém bloku východní Evropy tento úřad nikdy nezrušili, ba naopak po okupaci v srpnu 1968 umožnili sehrát nečekaně významnou úlohu při jednání s okupanty prezidentu Ludvíku Svobodovi.

V živé paměti pak máme bipolaritu prezident Václav Havel a „hradní strany“ versus opozičně smluvní strany počínaje obdobím Tošovského úřednické vlády v roce 1998. Silné neformální úlohy se naposledy zhostil jeho nástupce Václav Klaus, když na Hradě lepil dohromady rozhádané špičky Nečasovy vlády při její první krizi v prosinci 2010. Klaus tehdy doslova řekl: „Jsem garantem dohody, která zajistí pokračování vlády.“

Přímá volba a legitimita z ní plynoucí

Současný prezident Miloš Zeman má pak oproti všem svým předchůdcům jednu výhodu — byl zvolen přímo, občany, což dává jeho krokům z určitého úhlu pohledu těžko zpochybnitelnou legitimitu. Velice rychle se tak naplnila varování politologů, že přímá volba prezidenta může znamenat značný posun od parlamentarismu k poloprezidencialismu.

Ještě rychleji se pak odhalil jeden z nejtypičtějších neduhů, kterým jakékoliv prezidentské formy vlády trpí — duální legitimita. Není zcela jasné, kdo má od občanů větší mandát určovat, kdo bude vládnout — zda k tomu je Ústavou spíše zmocněná, avšak fragmentovaná a pomalá, Poslanecká sněmovna nebo akceschopný prezident, u kterého díky přímé volbě existuje, mnohem víc než u stran, jasná vazba na voliče. Může s úspěchem vydávat prohlášení ve smyslu: „Několik milionů lidí hodilo (navíc letos) ve volbách do urny lístek s mým jménem. Může něco takového tvrdit Nečas, Kuba, Němcová nebo Bohuslav Sobotka? Těžko.“

Představitelé stran pozdě naříkají, že se změnou způsobu volby prezidenta se také měly změnit respektive upřesnit jeho pravomoci. Lze předpokládat, že když hlasovali pro přímou volbu, tak zvláště představitelé vládní koalice počítali na Hrad spíše se „svým“ Karlem Schwarzenbergem nebo nevýrazným Janem Fischerem. Sociální demokraté zase možná tajně doufali v úspěch svého kandidáta, Jiřího Dienstbiera ml. Jeho výsledek aspoň, na rozdíl od kandidáta ODS Přemysla Sobotky, nebyl fiaskem.

Na volebních ziscích kandidátů dvou nejsilnějších stran se také ukazuje, jak jsou tyto oproti prezidentovi slabé. Ve prospěch Zemana dále hraje několik faktorů: letité politické zkušenosti a konexe, díky kterým se stává příslovečným „silnějším psem“ na politické scéně, nenápadné avšak užitečné personální zázemí v podobě jemu blízké strany SPOZ a minimálně v době kampaně lze patrně hovořit i o solidním finančně-sponzorském zázemí. Že by rád přispěl ke konci Nečasovy vlády, koneckonců v kampani opravdu zmínil a z hlediska politického marketingu může tvrdit, že „splnil, co slíbil.“

Jak (nejen) z toho ven

Sečteno a podtrženo, Zemanově politické aktivitě a jmenování Rusnokovy vlády se jak s ohledem na tradici chování prezidenta v českých zemích, tak s ohledem na současnou politickou situaci nelze divit. Zeman podobně jako jeho předchůdci jednoduše dělá maximum toho, co mu okolnosti tzn. Ústava, jeho přímým zvolením daná legitimita a hlavně sněmovní strany umožňují. Ty drží prakticky veškerou moc, kterou lze Zemana či kohokoliv jiného, kdo přijde na Pražský hrad po něm, spoutat — změnou Ústavy, případně příslušných zákonů.

Teoreticky se taková možnost jeví jako solidně realizovatelná, prakticky naopak jako velice nepravděpodobná. Důvodem je, opět, rozhádanost a fragmentovanost stran jak vnitřní, tak navenek mezi sebou. V tom jsou velice slabé a nabízí další analogii se situací za první republiky. Přitom kdyby daly dohromady ústavní většinu, mohou sepsat a schválit Ústavu, která dá prezidentovi menší pravomoci, než má vrátný na ministerstvu financí (ideálně spjaté s návratem k nepřímé volbě).

Hlavním a velice neblahým důvodem, proč jsou strany, zvláště ty největší — ODS a ČSSD, neschopny dosáhnout třeba jen vnitrostranické shody (nejen) v této věci, je patrně fakt, že jsou v konečném důsledku ovládány regionálními (!) stranickými špičkami. Pro ně jsou nejdůležitější jejich krajské a regionální zájmy v podobě ke korupci vedoucích, těžko kontrolovatelných penězovodů, dotací, evropských finančních programů a podobně. Jejich zachování pak podřizují fungování politiky na celorepublikové úrovni.

Nahodilé pokusy předsedů stran, naposledy Petra Nečase a Bohuslava Sobotky, se rozbíjejí o institucionalizovanou moc regionů v podobě nejmocnějších orgánů obou stran mimo sjezdy — výkonné rady u ODS, respektive „hlasu rozhodujícího předsednictva ČSSD“. Vysoký počet členů těchto orgánů (41 a 34) snižuje jejich akceschopnost a vytváří prostor pro zákulisní praktiky na či za hranou toho, co je v politice přípustné a správné.

Na fakt, že kraje jsou na české politické scéně stále vlivnějším hráčem, koneckonců poukázal i sám Miloš Zeman, když se coby prezident z politiků oficiálně sešel nejprve nikoliv s premiérem či představiteli Parlamentu, nýbrž s předsedou Asociace krajů a (shodou okolností?) jemu politicky poměrně blízkým, Michalem Haškem.

Z dlouhodobé perspektivy lze tedy říci, že jsou to strany, kdo způsobil problém nejasného postavení prezidenta, který vedl v konečném důsledku ke jmenování Rusnokovy vlády. A jsou to opět strany, které drží klíč k vyřešení situace v podobě úpravy ústavních norem určujících chování hlavy státu.

Záleží na tom, jestli v nich zvítězí zdravý rozum a dojde k omezení přebujelé moci regionů tak, aby na prvním místě zdravých politických zájmů stran leželo dobré fungování politiky na celorepublikové úrovni. Opak České republice po finanční i politické stránce neprokazuje dobrou službu. Vzhledem k tomu, že by to však musely být opět regiony, které by se prostřednictvím sjezdu musely vzdát části své institucionální moci uvnitř stran, je na místě vůči této možnosti změny značná skepse.