Česko je parlamentní demokracií. To znamená, že hlavou exekutivy a politicky nejmocnějším úřadem má být post premiéra. Tradice silných prezidentů a přímá volba hlavy státu tento předpoklad vyvrací a osvětlují nám, proč máme momentálně v čele exekutivy nevoleného „úředníka“ Jiřího Rusnoka a silný pocit, že politicky nejmocnější je v současné době prezident, Miloš Zeman. Cílem tohoto článku je podívat se blíže na legitimitu Zemanova rozhodnutí jmenovat Rusnoka premiérem a na okolnosti, které mu to usnadnily.

Tradice silných prezidentů a slabých stran

Na poměry parlamentarismu se naše země tradičně těší velmi silným osobnostem prezidentů. Lze dokonce spatřovat analogii mezi současným chováním Zemana a tatíčka T. G. Masaryka. Ten byl tak respektovanou a oblíbenou hlavou státu, že mu byla schválena výjimka ve věci znovuzvolení a dočkal se více funkčních období než ústavou povolených dvou.

Za svého úřadování jmenoval dvě úřednické vlády, obě v čele s Janem Černým, kterého pokaždé povolal z pozice Moravskoslezského zemského prezidenta. To byla ale politická, volená funkce, čili Černý byl asi podobně „nezávislým úředníkem“, jakým je nyní Rusnok. Stejně tak členové Černého vlád nebyli nezávislí na stranách, nýbrž jimi museli být schvalováni.

Druhým neméně podstatným faktorem, který chování silných prezidentů umožňuje, jsou naopak slabé strany a jejich vůdčí postavy v tom smyslu, že často nejsou schopny mezi sebou dosáhnout politické dohody, která by vyšachovala prezidenta mocensky ze hry. To se v zásadě povedlo pouze dvojici Topolánek-Paroubek v rámci dohody předcházející vzniku Fischerovy vlády. Opačných příkladů je naproti tomu mnohem víc.

Za první republiky šlo nejprve o rozštěpení sociálně-demokratické strany a vznik komunistické. A kdo krizi vyřešil? Prezident, když jmenoval první Černého vládu. Druhé předcházela opět stranická krize — odchod sociálních demokratů a národních socialistů z vlády vedené Antonínem Švehlou. Za druhé světové války byl za garanta kontinuity republiky nejvíce považován opět prezident, Edvard Beneš, aby krátce po válce vládl prostřednictvím prezidentských dekretů, které jsou občas předmětem živých diskusí a rozepří dodneška.