Český čtenář má po dlouhých letech možnost číst odbornou publikaci zkoumající genezi relevantních levicových politických stran v České republice. V ediční řadě Studie vydalo nakladatelství SLON knihu kolektivu autorů nazvanou Mezi masovou a kartelovou stranou, její podtitul zní Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000-2010.

Přestože je text ze čtvrtiny zatížen teoretickým výkladem, máme za to, že by si knihu měl opatřit každý, komu není současnost a budoucnost české politiky lhostejná. Lze v ní totiž nalézt mnoho inspirativních interpretací proměn stran nalevo od středu politického spektra. Dodejme, že teoretický výklad je alespoň pro člověka obeznámeného s politologickou literaturou nepochybně poučný. Týká se to především kapitoly věnované teorii kartelové strany.

K příležitosti publikace knihy uspořádala nadace Friedricha Eberta ze zastoupením v České republice dvě veřejné debaty. O první psal v Deníku Referendum před necelými dvěma týdny Jaroslav Bican, byla věnována KSČM. Druhá z debat proběhla předminulý týden, věnovala se genezi sociální demokracie v minulém desetiletí, organizátoři ji nazvali Moderní ČSSD — plány a realita proměny organizace. V panelu vystoupili spoluautoři zmíněné knihy Jiří Koubek a Martin Polášek, vedoucí analytického oddělení Lidového domu Oto Novotný a místopředseda sociálních demokratů Lubomír Zaorálek.

Kromě shrnutí klíčových tezí a tedy představení publikace v její základní tématické linii diskuse přinesla pozoruhodnou konfrontaci pohledů na totožné procesy z vnějšku zkoumaného subjektu a přímo z jeho útrob. Pro každého pozorovatele politiky je vždycky mimořádně poučné vyslechnout názory přímých aktérů politiky na její konkrétní uzlové body. Jednou věcí je totiž aplikovat teorii kupříkladu strany kartelu na genezi ČSSD po roce 2000, stejně podnětný a důležitý je ale i výklad totožných fenoménů z úst těch, kteří byli jejich přímými účastníky, či přímo iniciátory.

Kniha Mezi masovou a kartelovou stranou se věnuje vývoji ČSSD a KSČM v prvním desetiletí 21. století, větší pozornost přitom věnuje období po volbách v roce 2006. Autoři se pokoušejí odpovědět na dvě základní otázky: jak se ČSSD a KSČM v uplynulém desetiletí proměnily a jak je možné sledovanou proměnu vysvětlit, jaké byly její bezprostřední i obecnější příčiny a jaký byl konkrétní průběh a načasování.

Za nástroj klasifikace si zvolili teorii kartelové strany politologů Richarda Katze a Petera Maira a teorii tří proudů Johna W. Kingdona a Nikolase Zahariadise. Pro účely tohoto textu postačí kratší shrnutí teorie kartelových stran, a to přesto, že ji považujeme za mimořádně přínosnou právě v souvislosti s vývojem obou hlavních pólů české politiky, tedy nejen v kontextu ČSSD, nýbrž možná především s ohledem na ODS.

Kartelová strana

A jak tedy zní tedy definice kartelové strany? Narozdíl od masových stran či tzv. catch-all subjektů nejsou kartelové strany pevně zakotveny v občanské společnosti. „Předchozí proměna společnosti a politických stran — v jistém smyslu prohloubení základních rysů typu catch-all stran — vede k postupnému přeorientování politických stran a vytvoření typu, jehož primárním zdrojem institucionální podpory již není občanská společnost, ale stát, a politická strana se stává primárně představitelem a zástupcem státu. Prostřednictvím státu si politické strany opatřují vše, co pro svou existenci potřebují, a jménem státu svou činnost také upravují,“ tvrdí Polášek s odkazem na Maira a Katze.

Podstatné je to, že s typem kartelové strany se mění model soupeření politických stran. Podle Katze a Maira míra soutěživosti klesá, strany se stávají kartelovými tím, že po způsobu firem na trhu vytvářejí kartel. „Jakkoli si navzájem konkurují, jejich společným zájmem je omezit možnosti případných nových aktérů na volebním trhu a zakotvit své vlastní výsadní postavení. Děje se tak zpravidla institucionálně, například úpravou volebního systému, pravidly poskytování státních příspěvků, nebo privilegovaným přístupem do masových médií,“ tvrdí Polášek.

Podle autorů publikace se sociální demokraté přiblížili k modelu kartelové strany díky projektu modernizace, který si po volbách v roce 2006 osvojil tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek. Jedním z průvodních znaků této proměny byl slábnoucí vliv členské základny a postupná centralizace řízení strany. Projevovalo se to především ve vedení volebních kampaní či při sestavování volebních kandidátek.

Podle Jiřího Koubka tak sociální demokraté reagovali na systémové proměny terénu, ve kterém se nejpozději v polovině minulého desetiletí pohybovali. Koubek v debatě připomněl, že se český stranický systém vyznačuje neobyčejnou stabilitou pokud jde o jeho formát a naopak mimořádnou nepředvídatelností interakcí jeho jednotek.

„Český stranický systém nebyl z hlediska interakce jeho jednotek po celé období po roce 1989 stabilní: vystřídaly se takřka všechny alianční formulky,“ připomněl Koubek s tím, že tato flexibilita byla pro sociální demokraty výhodou i nevýhodou zároveň. Koubek v této souvislosti zopakoval v debatě tezi, dle které ČSSD byla a doposud je osou českého stranického sytému. Její strategie a politika podle něj měla a dosud má zásadní dopad na otevírání a uzavírání různých aliančních vazeb.

„Týká se to všech zlomových bodů v dosavadním vývoji stranického systému: Zemanovy tolerance menšinové vlády 1996, opoziční smlouvy 1998, obratu do středu 2002, otevření levicové alternativy 2005-2006, jakož i případných současných redefinic role ČSSD pod jejím novým vedením,“ připomněl Koubek základní hypotézu knihy, jejímž je spoluautorem.