Český čtenář má po dlouhých letech možnost číst odbornou publikaci zkoumající genezi relevantních levicových politických stran v České republice. V ediční řadě Studie vydalo nakladatelství SLON knihu kolektivu autorů nazvanou Mezi masovou a kartelovou stranou, její podtitul zní Možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000-2010.

Přestože je text ze čtvrtiny zatížen teoretickým výkladem, máme za to, že by si knihu měl opatřit každý, komu není současnost a budoucnost české politiky lhostejná. Lze v ní totiž nalézt mnoho inspirativních interpretací proměn stran nalevo od středu politického spektra. Dodejme, že teoretický výklad je alespoň pro člověka obeznámeného s politologickou literaturou nepochybně poučný. Týká se to především kapitoly věnované teorii kartelové strany.

K příležitosti publikace knihy uspořádala nadace Friedricha Eberta ze zastoupením v České republice dvě veřejné debaty. O první psal v Deníku Referendum před necelými dvěma týdny Jaroslav Bican, byla věnována KSČM. Druhá z debat proběhla předminulý týden, věnovala se genezi sociální demokracie v minulém desetiletí, organizátoři ji nazvali Moderní ČSSD — plány a realita proměny organizace. V panelu vystoupili spoluautoři zmíněné knihy Jiří Koubek a Martin Polášek, vedoucí analytického oddělení Lidového domu Oto Novotný a místopředseda sociálních demokratů Lubomír Zaorálek.

Kromě shrnutí klíčových tezí a tedy představení publikace v její základní tématické linii diskuse přinesla pozoruhodnou konfrontaci pohledů na totožné procesy z vnějšku zkoumaného subjektu a přímo z jeho útrob. Pro každého pozorovatele politiky je vždycky mimořádně poučné vyslechnout názory přímých aktérů politiky na její konkrétní uzlové body. Jednou věcí je totiž aplikovat teorii kupříkladu strany kartelu na genezi ČSSD po roce 2000, stejně podnětný a důležitý je ale i výklad totožných fenoménů z úst těch, kteří byli jejich přímými účastníky, či přímo iniciátory.

Kniha Mezi masovou a kartelovou stranou se věnuje vývoji ČSSD a KSČM v prvním desetiletí 21. století, větší pozornost přitom věnuje období po volbách v roce 2006. Autoři se pokoušejí odpovědět na dvě základní otázky: jak se ČSSD a KSČM v uplynulém desetiletí proměnily a jak je možné sledovanou proměnu vysvětlit, jaké byly její bezprostřední i obecnější příčiny a jaký byl konkrétní průběh a načasování.

Za nástroj klasifikace si zvolili teorii kartelové strany politologů Richarda Katze a Petera Maira a teorii tří proudů Johna W. Kingdona a Nikolase Zahariadise. Pro účely tohoto textu postačí kratší shrnutí teorie kartelových stran, a to přesto, že ji považujeme za mimořádně přínosnou právě v souvislosti s vývojem obou hlavních pólů české politiky, tedy nejen v kontextu ČSSD, nýbrž možná především s ohledem na ODS.

Kartelová strana

A jak tedy zní tedy definice kartelové strany? Narozdíl od masových stran či tzv. catch-all subjektů nejsou kartelové strany pevně zakotveny v občanské společnosti. „Předchozí proměna společnosti a politických stran — v jistém smyslu prohloubení základních rysů typu catch-all stran — vede k postupnému přeorientování politických stran a vytvoření typu, jehož primárním zdrojem institucionální podpory již není občanská společnost, ale stát, a politická strana se stává primárně představitelem a zástupcem státu. Prostřednictvím státu si politické strany opatřují vše, co pro svou existenci potřebují, a jménem státu svou činnost také upravují,“ tvrdí Polášek s odkazem na Maira a Katze.

Podstatné je to, že s typem kartelové strany se mění model soupeření politických stran. Podle Katze a Maira míra soutěživosti klesá, strany se stávají kartelovými tím, že po způsobu firem na trhu vytvářejí kartel. „Jakkoli si navzájem konkurují, jejich společným zájmem je omezit možnosti případných nových aktérů na volebním trhu a zakotvit své vlastní výsadní postavení. Děje se tak zpravidla institucionálně, například úpravou volebního systému, pravidly poskytování státních příspěvků, nebo privilegovaným přístupem do masových médií,“ tvrdí Polášek.

Podle autorů publikace se sociální demokraté přiblížili k modelu kartelové strany díky projektu modernizace, který si po volbách v roce 2006 osvojil tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek. Jedním z průvodních znaků této proměny byl slábnoucí vliv členské základny a postupná centralizace řízení strany. Projevovalo se to především ve vedení volebních kampaní či při sestavování volebních kandidátek.

Podle Jiřího Koubka tak sociální demokraté reagovali na systémové proměny terénu, ve kterém se nejpozději v polovině minulého desetiletí pohybovali. Koubek v debatě připomněl, že se český stranický systém vyznačuje neobyčejnou stabilitou pokud jde o jeho formát a naopak mimořádnou nepředvídatelností interakcí jeho jednotek.

„Český stranický systém nebyl z hlediska interakce jeho jednotek po celé období po roce 1989 stabilní: vystřídaly se takřka všechny alianční formulky,“ připomněl Koubek s tím, že tato flexibilita byla pro sociální demokraty výhodou i nevýhodou zároveň. Koubek v této souvislosti zopakoval v debatě tezi, dle které ČSSD byla a doposud je osou českého stranického sytému. Její strategie a politika podle něj měla a dosud má zásadní dopad na otevírání a uzavírání různých aliančních vazeb.

„Týká se to všech zlomových bodů v dosavadním vývoji stranického systému: Zemanovy tolerance menšinové vlády 1996, opoziční smlouvy 1998, obratu do středu 2002, otevření levicové alternativy 2005-2006, jakož i případných současných redefinic role ČSSD pod jejím novým vedením,“ připomněl Koubek základní hypotézu knihy, jejímž je spoluautorem.

Předpokladem zachování této role je pro sociální demokraty jednodimenzionální soutěživost politických stran, tj. dominance socioekonomické konfliktní linie. Tu se přitom česká pravice snažila a snaží nabourávat prostřednictvím rozličných variací antikomunismu a z něj vyplývající diskreditace nejen KSČM, nýbrž především právě ČSSD.

Koubek také zdůraznil, že český stranický systém prodělal v polovině minulého desetiletí výraznou proměnu, která spočívala v permanentní předvolební kampani, častých volbách, ve fragmentaci volebního cyklu či v moci tzv. veto hráčů, kteří disponují blokačním potenciálem. Nejen tyto faktory vedly k dekonsolidaci stranického systému.

Jako příklad lze podle Koubka uvést zhroucení ODS jako jednoho z hlavních pólů české stranické soustavy v posledních krajských volbách. Hloubku krize ODS sice teprve podle Koubka potvrdí či vyvrátí blížící se sněmovní volby, i tak by krize občanských demokratů podle něj měla být mementem pro ČSSD.

„Také ona čeká na návrat do vlády po osmi letech jako ODS v roce 2006, také ona nyní ovládá kraje či Senát a zároveň má relativně spřízněného prezidenta podobně jako ODS v roce 2006,“ zdůraznil Koubek s tím, že stranické systémy mají svou autonomní logiku. „Pokud se oslabí jeden hlavní pól, dochází k oslabení i druhého hlavního pólu,“ vysvětlil politolog.

Martin Polášek pak připomněl, že z hlediska teorie kartelové strany jsou podstatné organizační aspekty, nikoli programové. „Z tohoto hlediska ČSSD prošla rozsáhlou organizační změnou, modernizací. V důsledku těchto změn ČSSD dnes odpovídá dosud nejmodernějšímu typu, tj. straně kartelu. ČSSD má všechny hlavní rysy kartelové strany, je moderní,“ uvedl v úvodu svého vystoupení politolog a dodal, že neumí říct, zda je to dobře či nikoli. „Neznám jednoznačnou odpověď... Nevím to,“ řekl.

Jak se ČSSD stala kartelovou stranou

Jak k organizační změně v praxi došlo? Jakým způsobem dosáhla ČSSD znaků kartelové strany? Jak došlo k realizaci projektu modernizace strany? Podle Poláška by se odpověď na tyto otázky dala shrnout pod definici toho, čemu politologové říkají model stratarchie.

„Jeho definičním znakem je jakási tichá dohoda mezi centrem politické strany a regiony o vzájemném uznání oblasti autonomie. Týká se to především — jak již bylo řečeno — způsobu vedení volební kampaně a tvorby volebních kandidátek,“ vysvětlil Polášek.

Jedná se o situaci, kdy strana čelí postupnému úbytku svých členů a zároveň je nucena profesionalizovat a centralizovat vedení předvolebních kampaní. V této souvislosti je nutné podotknout, že pro sociální demokracii byly nutností volební kampaně, ve kterých nejde o mobilizaci přesvědčených, nýbrž hlavně o získání nerozhodnutých voličů.

„Jestliže kampaň nabývá permanentního charakteru a je to dokonce postulováno jako požadavek vedení — připomeňme si slova Jiřího Paroubka z roku 2009 —, není překvapením, že se výkonný orgán této kampaně stane orgánem trvalým,“ vysvětlují autoři publikace.

Zároveň upozorňují, že ústřední volební orgán nebyl legitimizován členskou základnou, nýbrž profesní efektivitou a vazbou k předsedovi strany. Přitom postupně začal plnit roli, kterou dříve plnily právě volené orgány: nastoloval agendu, volil nástroje kampaně a prostřednictvím agentur, které byly ve volebním týmu přímo zastoupeny, také kampaň realizoval.

„Můžeme uzavřít, že centralizační trend v rozhodování a růst vlivu nevolených orgánů se podle všeho začal projevovat nejpozději v okamžiku, kdy se ČSSD stala vládní stranou. S využitím manažerského řízení a osvojením základních principů politického marketingu se tento proces jenom urychlil,“ připomínají autoři knihy.

Přesto si ČSSD podle Poláška uchovala dvě základní mocenské úrovně: vedení strany a vedení krajů (regionů). Podle něj jde o dvě na sobě do značné míry nezávislé oblasti. „Jsou značně autonomní. Kraje a centrum si vzájemně příliš nezasahují do kampaní a politik. Pouze si vzájemně dodávají legitimitu,“ vysvětlil politolog na konferenci.

Polášek také připomněl, že problémům s členskou základnou a s její rolí čelí prakticky všechny strany v Evropě. „ČSSD je na tom pořád lépe, než strany ve Francii či Británii. Přesto je třeba říct, že se u nás strany potýkají s malým počtem straníků. Odtud tendence tuto kvantitativní slabost kompenzovat,“ uvedl Polášek.

Většina cest, které ČSSD zvolila, byla podle Poláška reakcí či snahou kompenzovat členstvo z jiných — externích — zdrojů. Jinak řečeno, sociální demokraté se nepokusili o posílení členstva, nýbrž hledali řešení vně strany, z externích zdrojů. Podle Poláška je otázkou, zda-li mohla ČSSD jednat jinak. „Cesta k masové politické straně je už minulostí,“ upozornil v této souvislosti.

Nedokončená modernizace ČSSD

Oto Novotný pak připomněl, že myšlenka provést analýzu slabých a silných stránek ČSSD uzrála ve vedení strany po volbách v roce 2006. Právě tehdy si tehdejší předseda Jiří Paroubek projekt modernizace strany začal osvojovat. Novotný také zdůraznil, že se ČSSD dlouhodobě potýká s neschopností oslovovat členy kulturní elity, studenty či vysokoškolsky vzdělané voliče. „Vedení strany si tehdy uvědomilo, že se musí pokusit vyřešit problém související se slabým jádrem stabilních voličů,“ uvedl vedoucí analytického oddělení Lidového domu.

Novotný v tomto kontextu připomněl, že se ČSSD po celé polistopadové období nachází v defenzivním postavení, které je způsobeno mimo jiné proměnou paradigmatu po pádu komunistických režimů. Podle něj jde o hlubší proces ve společnosti související například s chováním pravicových elit. „Dnes dochází po sedmi letech pravicových vlád vlády k posunu. Jsme svědky odlivu mnoha segmentů společnosti směrem doleva,“ uvedl Novotný.

Modernizace, tedy uvědomělá transformace ČSSD, podle Novotného začala na podzim roku 2006. Jiří Paroubek ve svých pamětech píše, že o projektu modernizace ČSSD začal uvažovat v okamžiku, kdy viděl, že strana nemůže do budoucna vystačit s dosavadním stylem práce, s tehdejší programovou výbavou, s jistou rigidností a stereotypností svého vnitřního života, s deformovaným systémem výběru kádrů či s nedostatečným a málo kreativním odborným zázemím a s nízkým podílem žen a mladých lidí na kandidátkách.

„Základním cílem v týmu pro inovaci a propagaci značky ČSSD, který jsem vedl, bylo uplatnit taková opatření k inovaci a propagaci značky ČSSD, aby se nám podařilo získávat obraz strany vysoce kompetentní, „nekryptokomunistické“ a nezkorumpované,“ napsal Paroubek v knize Plnou parou v politice. Novotný pak připomněl, že si strana nechala udělat sadu skupinových rozhovorů, které byly zacílené právě na potencionální cílové skupiny, které se sociálním demokratům do té doby nedařilo úspěšněji oslovovat.

„Po první výzkumné části následovala analytická část. Vzniklo třináct programových modernizačních týmů, které zpracovávaly analýzy na rozličné programové otázky. Tím ale projekt modernizace skončil. K implementaci již nedošlo, anebo pouze v omezené míře. Projekt totiž nezískal dostatečnou podporu od členské základny. Obávala se toho, že se ČSSD bude přizpůsobovat situaci v tom smyslu, že by se posunula do středu stranické soustavy,“ vysvětlil Novotný na konferenci.

Podle něj byl totiž projekt modernizace strany v členské základně spojována s tzv. blairizací a marketinizací strany. „Nedoporučoval bych to pro příště nazývat modernizací. Jedna z vrstev oné modernizace byla programová modernizace, to ale neznamenalo posun ke třetí cestě. Nicméně právě označení modernizace vyvolávalo především v médiích očekávání oné blairizace. Těžce se s tímto falešným dojmem bojovalo. Druhým problémem bylo, že projekt neměl dobrou organizaci uvnitř strany. Neztotožnili se s ním straníci. Proto nemohl uspět,“ uvedl Novotný.

Podle Novotného se naopak povedlo otevřít stranu při tvorbě programatiky. Došlo k tomu ale až po volbách v roce 2010 s nástupem nového vedení. „Přistoupili jsme k jinému způsobu tvorby programu strany. Od nynějška to nebyla pouze záležitost vnitřní, nýbrž jsme se pokusili vtahovat veřejnost. A to odbornou i laickou,“ zmínil Novotný jeden z úspěchů modernizace ČSSD. Dalším úspěchem podle něj bylo nastartování proměny Masarykovy demokratické akademie směrem k plnohodnotnému think-tanku. V rámci této proměny převzala MDA i projekt vnitrostranického vzdělávání.

Podle Novotného lze úspěchy či neúspěchy projektu modernizace ČSSD shrnout do hypotézy, dle které ke změnám ve straně dochází prostřednictvím dlouhodobé adaptace na vnější podmínky. Autoři publikace pak dodávají, že členská základna ČSSD byla po celé první desetiletí nového století příliš slabá, než aby mohla plnit většinu základních funkcí, které se od členstva očekávaly v masových politických stranách.

ČSSD na trajektorii ODS?

Vlivem prakticky permanentních volebních kampaní proto vedení strany zesílilo centralizační trend. „Druhá polovina prvního desetiletí nového století se od předchozího období lišila hlavně snahou o konkrétně organizační adaptaci, která se projevila masivnější snahou o zapojení mediálně výrazných nestraníků na kandidátní listiny, rozvolnění rozdílu mezi členy a nečleny (klub sympatizantů), nebo zdůraznění individuálního členství před pozicí v organizační hierarchii,“ vysvětlují autoři knihy.

Tyto tendence podle nich vyústily postupně v kompromis nového modelu vzájemných vztahů mezi centrem a nižšími úrovněmi stranické hierarchie, tedy v model stratarchie. Jinak řečeno to podle nich znamená, že lze v případě sociální demokracie v prvním desetiletí nového století v organizační oblasti hovořit o naplnění typologických znaků kartelové strany, nebo o zjevné tendenci k jejich naplnění. Volební kampaně ČSSD jsou již plně profesionalizované, částečně externalizované, opřené částečně o permanentně fungující organizační složky a podřízené přímo vedení strany.

Kampaně jsou zároveň velmi nákladné a činí stranu silně závislou na konání voleb a volebních výsledcích. S postupným úbytkem členské základny pak zdrojem finančních prostředků přestávají být členské příspěvky, což stranu činí závislou na státu. Klíčové přitom je, že tento trend spočívající v centralizačním záměru vedení strany nevede k ovládnutí strany vedením, nýbrž ústí v kompromis nového modelu vzájemně zaručené autonomie mezi centrem a nižšími úrovněmi stranické hierarchie, v model stratarchie.

To, zda tato konstelace nepovede k rozkladu strany na způsob občanských demokratů, se ukáže teprve poté, co se sociální demokracie stane vládním subjektem. Slabá pozice premiéra a předsedy ODS Petra Nečase ve straně by měla v každém případě vedení sociálních demokratů varovat. Model stratarchie se totiž může překlopit v konstelaci, kdy straně nevládne centrální vedení, nýbrž rozliční šíbři ovládající stranu na úrovni krajů.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.