Masarykova demokratická akademie ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung a think tankem CESTA uspořádala 2. května panelovou diskusi s názvem Možnosti transformace KSČM a role antikomunismu. Diskuse se konala při příležitosti vydání knihy Martina Poláška, Viléma Novotného, Michela Perottina a kolektivu spoluautorů: Mezi masovou a kartelovou stranou: možnosti teorie při výkladu vývoje ČSSD a KSČM v letech 2000—2010. Debaty se zúčastnil Michel Perottino, Jiří Dolejš, Ondřej Slačálek a Jiří Dienstbier.

Místopředseda KSČM Jiří Dolejš ve svém příspěvku zdůraznil programovou přeměnu KSČM, ke které došlo po roce 1989. Tato strana se zřekla přístupu elitní avantgardy, také odmítla usilovat o mocenský a ideologický monopol. Podle Jiřího Dolejše komunistická strana prošla radikální ale demokratickou modernizací, rozhodla se nebýt sociální demokracií. Proces transformace v jejím případě není sociáldemokratizace. Radikální vize zároveň staví jako otevřené a demokraticky prosazované. Místopředseda KČSM vyzdvihl, že se nejedná o stranu antisystémovou, nýbrž stranu systémové demokratické radikální alternativy. V tom je podle Jiřího Dolejše podstatná programová přeměna, která je kontinuální posledních dvacet let.

Ondřej Slačálek upozornil na to, že KSČM se skvěle adaptovala na polistopadový postkomunismus. Komunistická strana dokázala kapitalizovat situaci, kdy byla něco radikálně odlišného od postkomunismu. Všechny ostatní strany mohly být vnímané jako establishmentové a KSČM jako něco jiného. Podle Ondřeje Slačálka ale otázka zní, zda postkomunismus nekončí. Zda nepřichází nová témata, na která bude třeba reagovat. Už dnes, pokud by se nová témata omezila na to nejpovrchnější z nich — korupci, je KSČM sice stále něco jiného, ale na řadě úrovní je vidět, že ne zas až tolik. Slačálek zmínil, že téma korupce dokázaly mnohem věrohodněji a lépe uchopit úplně jiné síly, které představovaly i to něco radikálně odlišného. Podle Slačálka lze i mnohým pravicovým kritikům komunistické strany vzkázat, že jednou se jim bude po komunistech stýskat.

KSČM - stejná jako ostatní?

Komunistická strana, jak ji prezentoval Jiří Dolejš, se jeví minimálně nadějně. V jeho pojetí je KSČM stranou, která vytváří dlouhodobé strategie, ve svých materiálech má zpracováno řadu alternativních návrhů a která usiluje o větší spolupráci s občanskou společností. Zkrátka radikální ale demokratická alternativa, jak má být. Problém je, jak bylo v diskusi několikrát řečeno, že ve skutečnosti je tato strana v mnoha ohledech stejná jako ostatní politické strany. Navíc, jak zdůraznil Ondřej Slačálek, se jedná o jedinou stranu u nás, která je autenticky konzervativní, což může být pro liberálně či progresivně uvažující voliče problém.

Komunistické strana se, jak píšou i autoři výše zmíněné knihy, úspěšně adaptovala na polistopadové prostředí. KSČM je například jedinou politickou stranou dnešního stranického systému, která má poslance nepřetržitě od roku 1990. Jako faktory tohoto úspěchu se v knize uvádí jednak tribunská volební role: KSČM dokázala přilákat voliče na základě svého programu nebo alespoň volební hesel, resp. kritiky konkrétního stavu společnosti; ale především také stranickoorganizační konzervatizmus a stabilita identitárně stmeleného členstva.

Autoři knihy zároveň upozorňují na to, že v organizační struktuře zakotvená členská základna svazovala ruce vedení strany, limitovala možnost jakékoli změny a fungovala jako spolehlivý obránce ideologického a organizačního statu quo.

Kandidáti na radikální odlišnost

Hlavní otázka dnes je, jak se KSČM vyrovná se situací, kterou popsal Ondřej Slačálek: zda bude schopná reagovat na témata, jež se v posledních letech objevují, a stále sbírat voličské preference na tom, že se jeví jako radikálně odlišná. Je dost možné, že to, co bylo v období postkomunismu zdrojem jejího úspěchu, se nyní stane koulí na noze a překážkou bránící další adaptaci na změněné podmínky.

Slačálek na příkladu korupce ukázal, že jsou témata, u kterých KSČM už teď jako radikálně odlišná nepůsobí. Takových témat ale může být čím dál více. Z atmosféry, která u nás panuje, můžeme vyvodit, že poptávka po radikální odlišnosti tady stále je. Zatím ale ještě není jasné, komu se ji podaří naplnit. Už nějakou dobu můžeme pozorovat několik lidí, kteří se o něco takového snaží - Andreje Babiše, Karla Janečka či Slávka Popelku. Tím, kdo je nejvážnějším kandidátem na to pasovat se do pozice někoho radikálně odlišného, je ale Tomio Okamura. Ten je podle mne ze všech zmíněných osob také nejvíce nebezpečný. Z čeho tento podnikatel a senátor odvozuje svoji radikální odlišnost?

KSČM ji podle Ondřeje Slačálka čerpala z toho, že se jevila radikálně odlišná například na rovině symbolických provokací vůči oficiální paměti, na rovině strukturního vyloučení z řady institucí státu či na rovině soustavného mediálního vylučování. Tomio Okamura se snaží vymezit proti většině současných politiků. Bere to jedním šmahem bez toho, aby rozlišoval, kdo je z jaké strany, zda stojí na levici či na pravici. Na své facebookové stránce hned v záhlaví píše: „Nepatřím k nim. Jsem na naší straně proti neodpovědným politikům.“ Tomio Okamura se tak snaží překreslit hrací pole tak, aby mu umožnilo působit jako někdo, kdo je v opozici proti většině politiků a kdo je jiný než oni.

Radikálně jiný Úsvit?

To samé platí i pro hnutí Úsvit přímé demokracie, které Tomio Okamura zakládá a se kterým plánuje jít příští rok do voleb do Poslanecké sněmovny. Jeho zakladatel se ho snaží prezentovat jako něco zcela jiného, než s čím jsme doposud přicházeli do styku: „Úsvit není standardní politickou stranou. Jeho jediný úkol je spojovat a podporovat osobnosti z celého spektra společnosti a politiky, regionální hnutí, sdružení a aktivisty, jejichž hlavním cílem pro nadcházející volby je prosazení změny Ústavy ve smyslu přímé demokracie.“ Okamura také zdůrazňuje, že hnutí Úsvit se neřadí ani napravo, ani nalevo. Cílem Úsvitu podle Okamury není účastnit se koaličních vlád. Hnutí prý podpoří takovou vládu, která společně s ním prosadí ústavní změny směrem k přímé demokracii.

Tyto ústavní změny jsou rovněž něčím radikálně odlišným, s čím zde dříve do voleb alespoň v této podobě nikdo nekandidoval. Jedná se například o zavedení přímé volby poslanců (což je nesmysl, protože už dnes volíme poslance přímo bez jakýchkoli prostředníků), starostů a hejtmanů, odvolatelnost všech přímo volených politiků prostřednictvím referenda, prosazení zákona o referendu, které občanům umožní vymoci žádané změny (možnost pomocí referenda prosadit, upravit či naopak zablokovat zákon). Dále hnutí Úsvit usiluje o ústavní brzdu bránící dalšímu neopodstatněnému zadlužování a především o důsledné oddělení moci zákonodárné od moci výkonné, kdy vláda bude jmenována přímo voleným a občany odvolatelným prezidentem bez nutnosti vyslovení důvěry poslaneckou sněmovnou.

Odhalit stejnost

Okamura se zaštituje přímou demokracií, vymezuje se proti politikům, kteří se za své činy nikomu neodpovídají a zároveň zvedá řadu otázek jako je problematika menšin, migrantů a nezaměstnanosti, které mají velký potenciál a na které mnoho lidí slyší. Okamura také velmi dobře ví, jak tato témata uchopit, aby působil dostatečně odlišně, ale zároveň aby to nepřehnal a nebyl za příliš velkého radikála či extrémistu. V této souvislosti stojí za připomenutí Okamurovo nedávné distancování se od Slávka Popelky, když zdůraznil, že on revoluci ani svržení vlády neplánuje. To samé platí i o problematice menšin a migrantů: přestože tyto skupiny stále tematizuje, dokola opakuje, že není žádný xenofob, rasista či homofob. To celé nám dává dohromady strategii, která v období následujícím po postkomunismu může být velmi úspěšná.

Na otázku, jak se Tomio Okamurovi bránit, si můžeme odpověď pomocí toho, co v současné době začíná dělat problémy právě KSČM: ukazuje se, že zase tak radikálně odlišná není. A přesně to může být cesta, jak čelit Okamurovi. Je třeba poukázat na to, že se v mnoha ohledech vůbec neliší od těch, proti kterým se vymezuje. Přímou demokracií se oháněly už Věci veřejné. Důraz na to, že kdo chce pracovat, práci si vždy najde, a ti ostatní jsou parazité, nápadně připomíná některé akcenty ODS z minulých voleb do Poslanecké sněmovny. V pohledu na menšiny pak u Okamury najdeme mnoho paralel s Václavem Klausem — hlavně v odporu proti jakékoli afirmativní akci. Okamura se tak sice může jevit jako radikálně odlišný, ale ve skutečnosti takový není.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.