Mediálním světem hýbe populární (ba bulvární) téma: možná spolupráce a názorová blízkost mezi ČSSD a KSČM. Jakkoliv se špičkám obou stran nemusí líbit, je zde, navíc přiživováno průzkumy volebních preferencí. Čerstvě i šetření STEM prozradilo, že kdyby se volby konaly koncem dubna 2012, za ČSSD s 26,1% hlasů by druhá skončila KSČM se 14% a až třetí pak ODS s necelými dvanácti procenty.

Co hovoří pro a proti spolupráci obou subjektů pokládajících se za levici?

Z hlediska programu je KSČM standardní politická strana, s ČSSD kompatibilní. Proto by neměla být ostrakizována.

Je zde ale samozřejmě i hledisko neprogramové. Mnozí vytýkají komunistům minulost a vzývání radikální (až násilné) ideologie. Problém není jen v nevábných projevech poslanců tzv. stalinistického křídla, Marty Semelové a Stanislava Grospiče. Analýzy předních znalců v oboru extremismu, které si vláda vyžádala jako podklad pro rozhodnutí, jestli požadovat u Nejvyššího správního soudu rozpuštění KSČM, nebo nepožadovat, se shodují, že zákonné předpoklady pro zákaz komunistů neexistují. Jedním dechem ale upozorňují na obsah některých okrajových komunistických tiskovin a na veřejná vystoupení jistých reprezentantů KSČM na nižší úrovni, které se pohybují přinejmenším na hraně zákona. Proto také zaznělo, že by se fungováním komunistické strany měla zabývat česká kontrarozvědka…

Když se ale vrátíme k programu KSČM, je umírněný a silně humanistický. Program ČSSD zato působí — ze zcela logických důvodů, daných odlišnou politickou pozicí, ale i zodpovědností — o poznání pragmatičtěji.

Srovnával jsem volební programy obou partají pro sněmovní volby 2010 a k tomu přidal programové materiály Sociální demokracie pro 21.století (z jara 2011) a Protikrizová opatření předkládaná KSČM (z jara 2009). Až na zahraničně-politickou kapitolu vykazovaly nadstandardní míru shody.

V oblasti „demokracie a lidská práva“ se dá v případě KSČM hovořit o „rudozeleném“ programu. Komunisté se hlásí ke strategii trvale udržitelného života, k mezím těžby nerostných surovin, k nesnižování práv občanů na informace o ekologických dopadech staveb (včetně práva účastnit se správních řízení). Z dalších sympatických bodů: zachování demokratických principů společnosti, udržení hodnot humanity a demokracie, potírání projevů extremismu, stanovit pravidla pro lobbing, zachovat poměrný volební systém, nesnižovat pluralitu volebním zákonem omezujícím malé strany, nedotknutelnost svobody slova, postoj proti tzv. náhubkovému zákonu, prosazování rovných příležitostí, podpora ženského hnutí, vystupování proti intoleranci k občanům jiných národností, důstojné odměňování imigrantů, řešení situace cizinců, které postihla krize, snížení obtěžování občanů úřady, zavedení elektronické komunikace, prosazení systému financování platů v obecně prospěšných neziskových organizacích z veřejných prostředků, uveřejňování zápisů z jednání zastupitelských orgánů a orgánů veřejné správy na internetu, restrukturalizace výdajů na přebujelý státní aparát.

U ČSSD by za jistých okolností mohly narazit tyto požadavky: snížení přehnaných platů manažerů ve státních podnicích a vysokých státních úředníků, umožnění soudních rozhodnutí o ztrátě mandátu poslance, pokud se odchýlí od volebního programu, financování veřejných médií ze státního rozpočtu.

Z programu ČSSD by komunisté mohli ocenit respektování základních lidských a občanských práv, vystupování proti genocidě, rasismu, extremnímu nacionalismu, xenofobii a všem formám terorismu (včetně státního), podporu participativní demokracie a plurality zájmů, postojů a vlastnických forem nebo výzvu vrátit politice význam ve střetu s globálním kapitálem.

V oblasti „hospodářství“ nadějně působí tyto plány KSČM: posílení financování vědy a výzkumu na 3% HDP, podpora změn ve struktuře ekonomiky, podpora vzdělávání, inovací, ekologie, progresivní zdanění, založení vládní instituce pro strategické řízení, podpora malému a střednímu podnikání (a jeho ochrana před nekalými praktikami korporací a obchodních řetězců), zaměření strukturální politiky na informační technologie, mikroelektroniku, biotechnologie, kvalifikovanou chemii a vybraná strojírenská odvětví, modernizace dopravní infrastruktury, vytěsnění těžké nákladní dopravy ze silnic druhých a třetích tříd a z objízdných tras kolem dálnic, boj proti daňovým rájům, omezení daňového dumpingu v EU, zavedení nezávislé dvoustupňové kontroly nabídkových cen u státních zakázek.

Kritice by asi byla podrobena možnost přebírání podniků zasažených krizí zaměstnanci, zavádění podnikových rad zaměstnanců, odpor k privatizaci státních firem či snaha ve větší míře orientovat export mimo EU.

Sociální demokraté by komunisty potěšili mj. ekonomickou diplomacií, pomocí firmám při hledání obchodních příležitostí či zvyšováním potravinové soběstačnosti ČR.

KSČM by mohla mít výhrady k tomu, že ČSSD podporuje tzv. PPP projekty (partnerství privátního a veřejného sektoru) nebo že připouští privatizaci státních či polostátních podniků.

V sociální oblasti není problém v komunistické podpoře sítě neziskových lůžkových zdravotnických zařízení nebo v postupu proti společenskému vyloučení handicapovaných.

Hůře se v Lidovém domě bude slyšet na požadavky zajistit právo na práci a na bydlení pro mladé rodiny, zavést bonifikaci k důchodu pro rodiče, kteří dobře splnili svoji úlohu, a udržet historicky vzniklé proporcionality mezi časem stráveným v rodině a při sebevzdělávání a časem stráveným v zaměstnání.

Potíž by patrně nebyla s těmito plány ČSSD: nepřipustit snížení sociální ochrany zaměstnanců a výpovědi bez udání důvodu, nabízet zvýhodněné novomanželské půjčky na pořízení a modernizování bytu pro mladé lidi, poskytovat státní podporu na získání startovacích bytů, povinný bezplatný rok předškolní výchovy, možnost stanovit ceny energií na čtvrtletní bázi (výhodnější pro zákazníky), podpora zaměstnanosti na venkově (s cílem udržet tam mladé), podpora tradic spolkového života (rybářů, chovatelů, zahrádkářů, hasičů…), ochrana demokratického sociálního státu před neregulovaným kapitalismem, vnímání vzdělání coby páteře sociální rovnosti a brány k rovnosti šancí.

Komunisté by třeba hlavou kroutili nad sociálnědemokratickou podporou dočasného zkrácení pracovních úvazků.

Jeden příznivý rys v zahraničně-politickém programu KSČM: euro prý není ani hrozba, ani spása.

Jinak ale komunisté ČSSD provokují: chtějí emancipovat postavení ČR a ostatních malých členů EU, straší aktivitami spolků odsunutých Němců, žádají stažení jednotek ze zahraničních misí, zrušení NATO (příp. pozastavení členství České republiky v jeho vojensko-bezpečnostních strukturách) a revidování strategie NATO z roku 1999 („právo preventivních úderů“).

Sociální demokracie na rozdíl od komunistů chce větší podíl EU na zajišťování mezinárodní bezpečnosti a souhlasí se zapojením armády do mezinárodních misí NATO a EU.

Ještě jedna věc je pozoruhodná. Zatímco programy KSČM o ČSSD mlčí, sociální demokracie se komunistům věnuje. Požaduje dialog s KSČM coby součástí společenského pohybu proti nadvládě neoliberální ideologie. Kromě toho ctí svobodnou soutěž politických stran, tržní hospodářství, soukromé vlastnictví a respekt k lidských právům. Komunistická ideologie podle ČSSD tyto principy zpochybňuje. Dále sociální demokracie říká, že KSČM není schopná se odpoutat od své kontroverzní minulosti, „což je důvod, abychom si od ní zachovávali kritický odstup“.

Po tomto výběru z programových textů KSČM a ČSSD, které mají jednoznačně víc průniků než rozporů, si lze spolupráci ČSSD a KSČM na exekutivní úrovni klidně představit.

Překážkou je tzv. bohumínské usnesení ČSSD z roku 1995 (navazující na usnesení ze sjezdu v Hradci Králové v roce 1993), které zjednodušeně řečeno vylučuje spolupráci ČSSD s KSČM (a několika dalšími stranami). Důležitý detail: v Hradci Králové se odmítlo vytváření koalic, v Bohumíně „politická spolupráce“. Buď jak buď, kdybychom lpěli na slovech, jsou obě usnesení porušována tam, kde je ČSSD v koalici s KSČM v krajích a obcích. „Politickou spoluprací“ by byla i komunistická podpora menšinové vládě ČSSD. To jen na okraj nesmyslnosti diskuse o „bohumínském usnesení“.

Jaký model levicového vládnutí tedy upřednostnit?

Za vhodnější a průhlednější řešení považuji otevřenou koalici ČSSD a KSČM. Menšinová vlády by byla vratká. Každá strana vždy hájí své vlastní zájmy (statusové, ekonomické…), stejně tak si počínají i jejich členové. Při modelu menšinového vládnutí má jeden partner odpovědnost a druhý — čerpající jiné zisky než vládní křesla — se jen veze a může mít sklony k vydírání. Podpora menšinové vlády napříč sněmovním spektrem by tato rizika minimalizovala. Můžeme mít ale pochybnosti, nakolik je reálná. Důvěru menšinové vládě by v případě většiny ČSSD a KSČM ve Sněmovně vyslovili jen komunisté (TOP 09, ODS a KDU-ČSL to odmítly). Během vládnutí by se otevírala možnost, aby např. TOP 09 podporovala kabinet v zahraniční politice. Stoprocentně se na to v české politice plné „nulové tolerance“ ale spolehnout nedá.

Naopak koaliční vládnutí vrší na všechny partnery stejné nároky. Jeho náklady jsou neseny společně, spojenci musí stát pevně nohama na zemi.

Koalice ČSSD a KSČM bych se zkrátka nebál. Nic to přitom nemění na mém přesvědčení, že prospěšnější jsou koalice vedoucí přes politický střed — tlumí konflikty, hledají konsensus, působí na soudržnost společnosti apod. Co si ale počít, když ve Sněmovně nezasednou přirození středoví partneři ČSSD? Potom by sociální demokracie měla jednak sama hrát roli (i) středového subjektu, jednak věnovat povolebním rozhovorům s KSČM přinejmenším stejnou pozornost jako rozhovorům s TOP 09.

Česká politika a společnost potřebuje v dlouhodobém horizontu humanistickou alianci, která bude zahrnovat „pokrokáře“ z prostředí sociálně demokratického, zeleného, levicově liberálního, křesťansko sociálního i komunistického. Důležité je, aby si ti, od nichž se očekává, že tuzemské politice a veřejné debatě vtisknou na pozadí krize (hospodářské i politické) novou tvář, uměli podat ruku. Při všech rozdílech je nutné rozvíjet to, co mají zmíněné politické proudy společné. Oťukávání mezi ČSSD a středovými subjekty probíhá už dlouho, byť stále ne v dostatečné intenzitě. Bylo by však hříchem, kdyby mimo pozornost oranžového týmu zůstali komunisté. Zvlášť ti z nich, kteří systematicky usilují o to, aby se KSČM vyloupla z konzervativní skořápky a nabrala směr k moderní evropské (radikální) levici.

Text čerpá z autorova vystoupení na semináři „Možnosti spolupráce levice v současné české společnosti“, který se uskutečnil 14.4.2012 v Brně.