Kdo se bojí komunistů?

Jiří Pehe

Posuzujeme-li minulé vlády z hlediska faktů a nikoli mýtů, nelze se ČSSD u moci obávat. Novinářským aktivistům ve službách pravice tak nakonec zbývá už jen jedna tradiční zbraň: strašení komunisty. Tentokrát už prý jejich vláda doopravdy hrozí.

Jakkoliv bylo jasné, že současní vládní politici udělají téměř cokoliv, aby odvrátili předčasné volby, už pouhá možnost, že by se vláda Petra Nečase mohla poroučet, načež by se konaly předčasné volby, zažehla v části českých médií politický aktivismus, jehož cílem je oslabit volební šance sociální demokracie. Děje se tak před každými volbami, přičemž arsenál temných předpovědí a varovných úvah na téma, co všechno by vláda ČSSD mohla znamenat, se částečně obměňuje.

Často se přitom překrucují některá fakta, nebo se tak trochu manipuluje s veřejným míněním. Populární je například bajka o tom, jak socialistické vlády zemi neodpovědně zadlužily, ačkoliv to bylo právě během poslední vlády ČSSD, kdy se země nejvíce přiblížila plnění maastrichtských kritérií. Historická paměť je krátká, takže se také už nezmiňuje, že stovky miliard musely vlády ČSSD utratit na sanaci dluhů vytvořených během transformačního období Klausovými vládami.

To neznamená, že se za vlád ČSSD zbytečně neutrácelo. Jisté ovšem je, že největší černá díra, do níž mizí stamiliardy, tedy systémová manipulace státních zakázek, se plně rozvinula, ba přímo rozkvetla, až během vlád vedených po roce 2006 občanskými demokraty. Ti také dominovali na radnicích velkých měst a ve vedení krajů, kde je ČSSD vystřídala až v roce 2008.

Pokud jde o korupci, ČSSD rozhodně není čistá jako lilium, ale po šesti letech v opozici se rozhodně nejeví jako hlavní viník. Nejrůznější kmotrovské struktury jsou pevně přisáty především k současným vládním stranám.

Možný arsenál zbraní proti „rozhazovačné“ vládě levice je též oslabován skutečností, že současná vláda sice neustále něco „reformuje“ a škrtá, ale deficity i státní dluh přesto rostou. Navíc to činí chaoticky a stylem, který popuzuje už i pravicovou část veřejnosti.

V tomto kontextu asi nezabere ani démonizace některých předních představitelů ČSSD, jak se to dělo před volbami v roce 2010, kdy navíc měla média pohodlný terč v podobě Jiřího Paroubka, jehož se dařilo úspěšně vykreslovat jako politika s údajně autoritářskými sklony a „papalášským“ stylem. Ačkoliv šlo do značné míry o účelovou démonizaci, je zároveň pravda, že Paroubek iritoval mladou generaci, která raději vsadila na nové strany.

Jenže po tom, co předvedla současná vláda, se těžko budou hledat přední politici ČSSD, jejichž styl by mohl děsit veřejnost ještě více než chování některých současných ministrů. I když uznáme, že část současných problémů je zapříčiněna globální ekonomickou krizí, jen málokdo, jak ukazují průzkumy, si po šesti letech pravice ještě myslí, že by ČSSD vládla hůř.

Novinářským aktivistům ve službách pravice tak nakonec zbývá už jen jedna tradiční zbraň: strašení komunisty. Ačkoliv ČSSD v posledních dvaceti letech několikrát mohla, ale nakonec se nikdy nespojila s KSČM, přesto jsme před každými volbami byli vystaveni tvrzením, že se tentokrát už opravdu, ale opravdu po volebním vítězství s komunisty spojí.

I nyní se ve světle i jen vzdáleně možných předčasných voleb začaly rojit texty na téma vláda ČSSD s komunisty. Co na tom, že nic nesvědčí o totálním selhání vlády pravice lépe než skutečnost, že podle různých anket a průzkumů by většině společnosti spojenectví ČSSD a KSČM nevadilo., a že KSČM už předběhla ve volebních preferencích i ODS.

To neznamená, že taková vláda by byla pro Českou republiku nějakým požehnáním, a i proto je jisté, že pokud to bude možné, utvoří ČSSD raději vládní většinu s lidovci, popřípadě zelenými, než s komunisty. Není to ale její vina, že už jen z pomyšlení na koaliční spolupráci s ODS nebo TOP 09 se většině příznivců ČSSD dělá nevolno. Zejména ODS se navíc zprofanovala natolik, že to nejlepší, co by se jí mohlo stát, pokud se nemá úplně zničit, by byl delší pobyt v opozici.

Při strašení některých médií komunisty jsou především směšná varování, že účast KSČM na vládnutí, ať už v podobě přímé koaliční spolupráce s ČSSD nebo v podobě podpory menšinoví vládě ČSSD, by zavedla Českou republiku do mezinárodní izolace.

V nejhorším případě, v závislosti na chování KSČM, by totiž vedla k podobnému povytahování obočí v zemích na západ od nás, kterého jsme byli svědky během koaliční spolupráce strany Právo a spravedlnost s extrémistickou Ligou polských rodin a Sebeobranou v Polsku, nebo koaliční spolupráce Směru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko u našich východních sousedů.

Pokud jde ale o možnou mezinárodní izolaci, do té Českou republiku už svojí „evropskou“ politikou zavedla úspěšně současná vláda. Dokonce i v NATO, kterému by prý vládní angažmá komunistů vadilo, má současná Česká republika kvůli vládním škrtům v obraně pověst černého pasažéra.

Jestliže se KSČM na vládnutí má někdy podílet, bylo by rozhodně lepší, kdyby se tak stalo za situace, kdy bude jen sekundovat silné ČSSD. Podíl na vládě by byl za takové situace mnohem větším testem pro KSČM než pro ČSSD, protože přijetí odpovědnosti za vládu by docela jistě nejen ovlivnilo pohled veřejnosti na KSČM, která v posledních letech z opozičních lavic věci bez odpovědnosti jen kritizuje, ale navíc by s velkou pravděpodobností vedlo k pročištění poměrů uvnitř strany.

Jinými slovy, ukázalo by se rychle, zda KSČM vůbec může fungovat jako součást „systému“, nebo je to strana veskrze antisystémová. Pokud by se ukázalo to druhé, zřejmě by se jako každá „antisystémová“ strana, která se „ušpinila“ vládnutím v rámci „nepřátelského“ systému, začala štěpit. Bývalí francouzští komunisté, rakouští Svobodní, či již zmíněná Liga polských rodin by mohli vyprávět.

Už proto by se neměla ČSSD nechat předpokládanou antikomunistickou hysterií zastrašit, jakkoliv bude vzhledem k nedostatku jiných zbraní, používaných tradičně proti vládě ČSSD, asi tentokrát ještě silnější. ČSSD by si měla nechat dveře otevřené k takové koaliční spolupráci, která ji bude po volbách nejlépe vyhovovat.

I z hlediska předvolební strategie se jeví jako poněkud kontraproduktivní občasné veřejné úvahy některých sociálně demokratických představitelů, s kým strana spolupracovat po volbách rozhodně bude či nebude. ČSSD by měla představovat v první řadě svůj program a zároveň sebevědomě odbývat dotazy médií na povolební spolupráci slovy, že o tom se jako suverénní strana rozhodne až po volbách.

    Diskuse
    April 25, 2012 v 2.50
    skandinávská a česká politická kultura a chápání demokracie
    Pehe: koalice se dělá až po volbách

    Kraus: koalice či bloková preferenční podpora se vyjednává vždy před volbami, ne po nich s ohledem na přehlednost pro voliče a realističnost politických programů, jinak je volební program cár papíru a místo demokracie vládne populismus a oligarchie
    April 25, 2012 v 6.38
    koalice před-po
    Předem - souhlasím s případnou koalicí ČSSD a KSČM. Ještě radši bych byl, kdyby byla možná koalice ČSSD a silné levicové zelené strany.
    Jinak se ale domnivám, že přesně tak jak píše Lukáš Kraus, by se koalice a aliance měli otevřeně navazovat už před volbami. Opak tohoto je totiž u nás podle mě jeden z hlavních důvodů proč nejsme schopní setřepat pravici od kormidla, ikdyž se ví z obecných průzkumů, že názorově je český volič až ze 70% levicový.
    Přiznejme si, je z velké části taky natvrdlý, takže žere pořád dokola návnady od VV, KDU-ČSL apodobně. Ale kdyby před volbami vznikaly jasné aliance štěpící pole na nějakou levou a pravou, tak by padaly ve volbách zcela jiné výsledky.
    Netvrdím, že by voliči braly vždy levou, ale prostě zvoli-li by jednou pravou platformu, a neosvědčila-li by se, šli by dle mě lehčeji k opozici. Neříkám, že mají být jen dvě strany, ať klidně fungují strany malé, ať jsou i středové, ale ať před volbami řeknou, na kterou stranu pomůžou následující 4 roky tahat pilku. Když si vybojují dost voličů, můžou předem deklarovanou koalici korigovat z vlastních pozic. Před dalšími volbami můžou klidně říct, že dál mají program shodný spíš s opozicí, mají na to jako střed právo. Napomohlo by to dle mě tomu střídání Lib-Lab a hledání konsenzu (společností jako celku).
    Hlavně by to ale totálně znemožnilo to, že VV měli program levicovější než ČSSD a skončili v neoliberální vládě Nečase, Drábka a Kalouska.
    A naokraj, usměvné je, jak v televizi každý den omílá Peake, jak ona rozhodně nehodlá narozdíl od zbytku VV zrazovat své voliče, a tragické je, že jí to nevmete do obličeje jediný reportér, že je to absolutní lež a převrácení skutečnosti naruby. Za co tam ty karikatury žurnalistyky platíme???? - Myslím tím ČT
    Samozřejmě musí taky krom toho, ským půjdou do koalice říct, co je v jejich koaliční dohodě. Ne že řeknou jsme středová strana, jdem do koalice s pravicí, aby nevládl Paroubek, ale jinak tam budem hájit spíš levicová témata, a potom bum ho - Kalousek.
    Jenže to jsme zase u kořene, který náš Ovčan by si to četl, že.
    MN
    April 25, 2012 v 16.54
    Slepota novinářů
    "... se těžko budou hledat přední politici ČSSD, jejichž styl by mohl děsit veřejnost ještě více než chování některých současných ministrů" - a jaká je reakce masmédií? Prakticky nulová, jako by bylo všechno v pořádku. U Paroubka (podobně u Ratha) stačilo jedno nevhodně zvolené slovo a byla z toho smršť negativních úvah a analýz. Takže naši novináři si vždycky "ve veřejném zájmu" někoho na levici najdou, kým budou veřejnost děsit. Je zajímavé, že teprve nyní se v souvislosti s Murdochovou aférou ve Velké Británii začíná o tom, co znamená vlastně "ve veřejném zájmu", nahlas diskutovat.
    Co se týče posledního průzkumu volebníchn preferencí CVVM, kde jako raketa vyletěla obliba KSČM na 20%, spíš to vypadá na účelové zkreslení výsledků. Výsledek dalšího průzkumu Factum Invenio je zcela odlišný (a odpovídá minulým hodnotám). Náramně se to hodilo k opětovnému strašení komunismem v kritickém okamžiku lámání koalice v parlamentu. Chudák Radek John byl z tohoto výsledku tak vyjukaný, že se okamžitě rozhodl zabránit všemi silami předčasným volbám - a co více si mohla koalice přát...
    SH
    April 25, 2012 v 21.30
    Krátce
    Strašení komunisty je atavismus třídního boje, který je logickou součástí naší pravice, protože je od jejích počátků neodmyslitelnou součástí její identity. A přiznejme si to otevřeně, je to existenční smysl veškeré globální pravice. Bohudík, historicky odsouzený k zániku.
    John nebyl v žádném případě vyjukaný z KSČM. Je doslova frustrovaný ze ztráty své popularity a tak se musí udržet u zdroje peněz co nejdéle.
    Problém koalice před a po je těžko řešitelný. Za zásadní považuji, aby strany, které s vysokou pravděpodobností budou aspirovat na součást vládní koalice, jasně voličům sdělily, od kterých svých volebních „slibů“ v žádném případě neustoupí.