Sociální demokracie by neměla předem vylučovat spolupráci s žádnou demokratickou stranou. Vekou část demokratičnosti každá strana získává svým zvolením. Během uplynulého víkendu i takto k účastníkům Akademie sociální demokracie promluvil dlouholetý německý sociálnědemokratický politik Christoph Zöpel. Účastníky překvapil obsáhlou znalostí české i slovenské politické scény, svými zkušeností podloženými tezemi k různým strategickým otázkám a také svou otevřeností.

Jedna z mála otázek, kde se přímé odpovědi vyhnul, se ptala po současné reflexi velké koalice mezi německými křesťanskými demokraty (CDU/CSU) a sociální demokracií (SPD) po volbách v roce 2005. Má se za to, že tehdy uzavřená koalice SPD dlouhodobě poškodila. Kromě jiného ve volbách v roce 2009 ztratila oproti předchozímu výsledku více než deset procent voličských hlasů. Podle Zöpela dnes debata o tehdejší velké koalici leží mimo střed pozornosti členů strany.

Navíc ale, jak ukázal, je možné otázku položit také jinak: Nepoškodil SPD (namísto připomínané velké koalice) ve skutečnosti před volbami deklarovaný zákaz spolupráce se stranou Die Linke? Nebyla velká koalice jen následkem předchozího chybného rozhodnutí? Kdyby totiž nebylo toho zákazu, tak by velká koalice nevznikla. A sociální demokracie by si kromě jiného s větší pravděpodobností dokázala sama přisvojovat a rozvíjet témata radikálně levicové a také zelené politiky.

V českém prostředí získává tato úvaha na aktuálnosti v kontextu dvou uplynulých týdnů. Bohuslav Sobotka v rozhovoru pro Hospodářské noviny (Účty za volby neznám a zveřejňovat je nebudeme, 29. 4.) řekl, že „v ČSSD není podpora bohumínského usnesení nějak dramaticky silná. (…) Čekají nás další kola diskusí, jak nově definovat vztah ke komunistické straně. Já zastávám názor, že první krok nemůže udělat ČSSD.

Komunistická strana bez reforem a beze změn nemůže být přizvána k vládní zodpovědnosti.“ Na mediální interpretace tohoto rozhovoru pak reagoval Michal Hašek, který se postavil za platnost tzv. bohumínského usnesení. Do polemiky se v Právu (Bohumínské usnesení je ideologickou veteší, 3. 5.) zapojil bývalý poslanec Zdeněk Jičínský. Podle něj bylo přijetí bohumínského usnesení „projevem vnitřní slabosti strany, jež sama považovala za možné, aby vyhověla převažující antikomunistické atmosféře ve společnosti, redukovat akční rádius své působnosti a omezit taktické prostředky k prosazování své politiky“. Na titulní straně Práva se pak ještě koncem minulého týdne objevily (Radikální komunisté propagují znárodnění a lidovou demokracii, 7. 5.) citace z dokumentu, kterým do předsjezdové diskuse v KSČM chtějí vstoupit straničtí dogmatici. Píše se v něm o znárodňování i revoluci a těžko by si ti, kdo v sociální demokracii spolupráci s komunisty odmítají, dokázali na svou podporu sehnat přesvědčivější argumenty.

Nevyloučit předvolební koalici s kteroukoli stranou, která bude zvolena do Parlamentu, se podle Zöpela ovšem nerovná samotnému uzavření vládní koalice. Když by si daná strana jako podmínku kladla, že je třeba po někom střílet, říkal v hyperbole, tak s ní samozřejmě koalici uzavřít nelze. Dogmatickou KSČM by tedy i on, jakkoli se k tomu nevyjádřil, coby sociální demokrat jako možného koaličního partnera vyloučil. Stejně v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvažuje i Bohuslav Sobotka a s ním i naprostá většina členů strany.

Otázka, zda a jak spolupracovat s KSČM nedogmatickou, je ale předmětem živé vnitrostranické debaty. A neuškodí tedy znovu připomenout, co se v tzv. bohumínském usnesení píše. Tedy: „Sjezd potvrzuje platnost závěrů hradeckého sjezdu ČSSD o nepřípustnosti spolupráce sociální demokracie s extremistickými stranami a vylučuje politickou spolupráci“ s několika dnes neexistujícími anebo marginalizovanými stranami a KSČM.

„Naše zkušenosti s arogancí moci, projevující se zejména u Občanské demokratické strany, a neslučitelnost programu této strany s naším programem,“ píše se pak kromě jiné v oněch závěrech hradeckého sjezdu, „nás vedou k rozhodnutí být opozicí vůči pravicovému neokonzervativismu, a vyhnout se proto takové spolupráci, která by mohla vést ke ztrátě naší vlastní tváře a k uvolnění prostoru v levé části politického spektra pro komunistickou stranu“.

Sociální demokraté by jen těžko hledali lepší argument proti velké koalici než bohumínské usnesení. A možná je usnesení samo nejlepším důkazem, že dlouhodobě vyloučit spolupráci s některou stranou je sice možné. Že se ale sociální demokraté již léta nepokusili takové rozhodnutí pořádně odůvodnit.