Komunisté jsou podkožním tukem české politiky. Skoro každý se ho aspoň naoko snaží zbavit, každý je čas od času rád, že ho má, ale nikdo se s ním nechlubí. Dnešní čeští antikomunisté jsou vyznavači politické anorexie.

Naposledy komunisté vzbudili pozdvižení v Praze, kde svými hlasy pojistili vládnutí bouřlivě odsuzované koalice ČSSD a ODS, která je za to odměnila postem šéfa kontrolního výboru. Z jednoho pohledu je to ukázka komunistické proradnosti a stvrzení oprávněnosti pohrdavého přístupu k nim. Z druhého pohledu je to vcelku zákonitý důsledek krátkozraké předsudečnosti a pokrytectví, se kterou idealističtější segment české politiky ke komunistům přistupuje.

A je důležité si uvědomit, že podobné neplechy budou komunisté tropit znovu a znovu, pokud neuznáme, že oba pohledy jsou přinejmenším stejně oprávněné.

Komunisté se samozřejmě nemuseli zachovat jako veksláci před tuzexem směňující bony za valuty v co nejvýhodnějším kurzu. Pokud má mít jejich strana v české politice ještě jinou budoucnost než jako zvolna zanikající folklorní soubor vzpomínající na zašlé časy Varšavského paktu, které se zaplať pánbůh nikdy nevrátí, nevystačí s takto bezobsažným taktizováním.

Placatě pojatá dialektika zdůvodní vše, ale soudruzi by si měli poctivě zanalyzovat, že sami sobě svým současným pražským postojem v dlouhodobějším výhledu uškodili víc, než si patrně prozatím byli ochotni připustit. Marx ani Engels by je za holport s Borisem Šťastným a Petrem Hulinským asi nechválili.

Mezi korupčními segmenty české politiky, které k politice nepřistupují jako ke střetu různých koncepcí, jak nejlépe společnost spravovat, ale hledají v ní cesty k uspokojení svých skupinových či osobních hmotných zájmů, jsou komunisté, dědicové jistého manifestu, odsouzeni k nezdaru. Pokud chtějí oponovat kapitalismu či tržní politické kultuře, nemohou být současně její konformní součástí. A pokud jim oponovat už nechtějí, nebo nemohou, ztrácejí důvod existence.

To, co komunisté v Praze získali v bezprostředním podílu na moci, více než ztratí ve svých strategických možnostech. Není přitom těžké pochopit, proč se komunistům vypečená nabídka pražské koalice ODS a ČSSD zdála výhodná: udržuje je ve hře při rozhodování o radničních věcech a nechává černého Petra, na nějž jsou vždy nejjistějším adeptem, v rukou protivníkovi z nejprotivnějších, Kalouskově TOP 09. Je jasné, že to bylo lákavé pokušení, uvážíme-li, jaké měli jiné možnosti.

Nu jaké? Pokud by vznikla koalice TOP 09 a ODS, byli by ne pátým, ale přesně třia- až pětapadesátým kolem u vozu. A jakkoli nelze vyloučit, že při vzniku koalice ČSSD a TOP 09 by nakonec kontrolní výbor rovněž připadl jim, za pravděpodobné ani to pokládat nelze. V každém případě ani pražská TOP 09, ani Jiří Dienstbier, ani protestující občané se byť jen slůvkem nezmínili o tom, že by zástupce komunistů byl vhodnějším adeptem na vedení kontrolního výboru pražského magistrátu nežli kdokoli z ODS.

Potíž samozřejmě tkví v současném českém antikomunismu, který by už mohl být námětem na grotesku, kdyby soustavně nepáchal tolik škod. On je jedním z hlavních spojenců bezskrupulózního kořistnického přístupu v české politice. Je snadné být proti komunistům, je dokonce možné zrušit jejich stranu, ale je nemožné zrušit podmínky, z nichž jejich voličská podpora vyrůstá. Ty lze jedině zlepšit, překonat a proměnit tak, aby voliči komunistů ocenili přednosti nekomunistických stran.

Pokud se z nespolupráce s komunisty, kteří jsou přece demokratickým reprezentantem určité ve volbách znovu a znovu stvrzované aspirace nepominutelné a nedeklasovatelné části společnosti, falešně tvoří morálně-politický zákon, nedivme se, že jeho pomyslné porušení vždy snáze projde těm, kteří se ani v jiných ohledech zásadami příliš nenechají svazovat.

Komunisty sice zpravidla volí nejméně spokojení a sociálně nejstísněnější občané, ale vinou antikomunistické, pokrytecky ostrakizující atmosféry jsou jejich hlasy převelice často využívány tou nejpokleslejší tržně-kořistnickou pravicí, poněvadž její voliči každé dílčí ochočení komunistů vezmou jako v jádru podařený trik.

Obecně se soudí, že bez podpory komunistů by současná koalice v Praze vzniknout nemohla, neboť by byla vzhledem k vnitřní opozici proti ní v obou stranách příliš křehká. Je škoda, že asi žádnou z veřejných osobností, které nyní manifestovaly proti vznikající pražské koalici, nenapadlo, jak pokračování nešvarů na pražské radnici souvisí se svého času tak populární kampaní S komunisty se nemluví.

Kampaň tehdy volně reagovala na zvolení Václava Klause prezidentem mimo jiné hlasy komunistických poslanců v roce 2003. Bezděčně, ale o to účinněji, pražským politikům obdobného založení jako je Klaus pomohla. Nová pražská koalice je posledním výdobytkem nemluvení s komunisty. Oni jen zkrátka opět dali přednost těm, kdo s nimi, byť z ryze utilitárních a nízkých důvodů, mluví.

Můžeme samozřejmě čekat, až komunistům samým dojde, že podpora takovéto koalice je pro ně cestou k jisté záhubě, můžeme se dokonce přidat k zpozdilému a v jádru nedemokratickému volání po jejich zákazu, můžeme se dál bít v prsa, že my s nimi nic nikdy neměli atd. Ale také je možno s nimi hovořit v návaznosti na dialog, který započalo Občanské fórum v roce 1989.

Jak chtějí v dnešní české demokracii působit, s jakými cíli a s jakými spojenci? Opravdu je vidí v ODS či v sociálních demokratech, kteří se minuli stranou, jako jsou Petr Hulinský či Karel Březina? Jakou společnost v alianci s nimi chtějí tvořit?

Komunistům je třeba přestat upírat nos mezi očima. Jejich režim byl opravdu hrozný, ale jejich hnutí vzniklo z reálných problémů, které se dnes znovu s neodbytnou palčivostí vynořují. Nejzapomenutější stránkou českých dějin dnes dvacet let po pádu komunismu už nejsou jeho oběti, ale jeho hrdinové — z druhé světové války či z šedesátých let, a také poznání jeho zásadních odlišností od fašismu či nacismu: například toho, že ke komunistům se mnozí dávali legitimně s ryzí a ušlechtilou motivací.

Dnešní komunisté mají bohužel stále více společného s Husákovou normalizací nežli s Františkem Krieglem či Jaroslavem Seifertem. Ale změnit je nelze tím, že se s nimi nebude mluvit, případně se tupým kvazimorálním tlakem budou hnát do náručí vykukům jako jsou Václav Klaus, Boris Šťastný a Petr Hulinský.

Dnešní komunisty není žádný důvod zakazovat, nejsou to odpůrci demokracie; u nás ostatně se obnovila tím, že komunisté odevzdali moc do rukou Občanského fóra. Jejich volební zisky a voličská podpora jsou od té doby přesným měřidlem nemohoucnosti demokratické politiky. A demokrat se pozná tím, že se nebojí s nimi mluvit: jednak aby ukázal, proč posud nenabízejí takřka nic kloudného, jednak aby se je pokusil ve jménu jejich vlastních východisek k společensky prospěšnějšímu konání získat.

Kdyby totiž mluvili pražští demokraté s komunisty soustavně, bez předsudků, otevřeně, politicky, zkrátka tak jako svého času Občanské fórum, mohli dnes zřejmě v Praze vládnout Tůma s Dienstbierem.