S komunisty se mluví

Jakub Patočka

Koalice, která vznikla na pražské radnici, je kromě jiného dalším z řady skvělých výsledků kampaně S komunisty se nemluví.

Komunisté jsou podkožním tukem české politiky. Skoro každý se ho aspoň naoko snaží zbavit, každý je čas od času rád, že ho má, ale nikdo se s ním nechlubí. Dnešní čeští antikomunisté jsou vyznavači politické anorexie.

Naposledy komunisté vzbudili pozdvižení v Praze, kde svými hlasy pojistili vládnutí bouřlivě odsuzované koalice ČSSD a ODS, která je za to odměnila postem šéfa kontrolního výboru. Z jednoho pohledu je to ukázka komunistické proradnosti a stvrzení oprávněnosti pohrdavého přístupu k nim. Z druhého pohledu je to vcelku zákonitý důsledek krátkozraké předsudečnosti a pokrytectví, se kterou idealističtější segment české politiky ke komunistům přistupuje.

A je důležité si uvědomit, že podobné neplechy budou komunisté tropit znovu a znovu, pokud neuznáme, že oba pohledy jsou přinejmenším stejně oprávněné.

Komunisté se samozřejmě nemuseli zachovat jako veksláci před tuzexem směňující bony za valuty v co nejvýhodnějším kurzu. Pokud má mít jejich strana v české politice ještě jinou budoucnost než jako zvolna zanikající folklorní soubor vzpomínající na zašlé časy Varšavského paktu, které se zaplať pánbůh nikdy nevrátí, nevystačí s takto bezobsažným taktizováním.

Placatě pojatá dialektika zdůvodní vše, ale soudruzi by si měli poctivě zanalyzovat, že sami sobě svým současným pražským postojem v dlouhodobějším výhledu uškodili víc, než si patrně prozatím byli ochotni připustit. Marx ani Engels by je za holport s Borisem Šťastným a Petrem Hulinským asi nechválili.

Mezi korupčními segmenty české politiky, které k politice nepřistupují jako ke střetu různých koncepcí, jak nejlépe společnost spravovat, ale hledají v ní cesty k uspokojení svých skupinových či osobních hmotných zájmů, jsou komunisté, dědicové jistého manifestu, odsouzeni k nezdaru. Pokud chtějí oponovat kapitalismu či tržní politické kultuře, nemohou být současně její konformní součástí. A pokud jim oponovat už nechtějí, nebo nemohou, ztrácejí důvod existence.

To, co komunisté v Praze získali v bezprostředním podílu na moci, více než ztratí ve svých strategických možnostech. Není přitom těžké pochopit, proč se komunistům vypečená nabídka pražské koalice ODS a ČSSD zdála výhodná: udržuje je ve hře při rozhodování o radničních věcech a nechává černého Petra, na nějž jsou vždy nejjistějším adeptem, v rukou protivníkovi z nejprotivnějších, Kalouskově TOP 09. Je jasné, že to bylo lákavé pokušení, uvážíme-li, jaké měli jiné možnosti.

Nu jaké? Pokud by vznikla koalice TOP 09 a ODS, byli by ne pátým, ale přesně třia- až pětapadesátým kolem u vozu. A jakkoli nelze vyloučit, že při vzniku koalice ČSSD a TOP 09 by nakonec kontrolní výbor rovněž připadl jim, za pravděpodobné ani to pokládat nelze. V každém případě ani pražská TOP 09, ani Jiří Dienstbier, ani protestující občané se byť jen slůvkem nezmínili o tom, že by zástupce komunistů byl vhodnějším adeptem na vedení kontrolního výboru pražského magistrátu nežli kdokoli z ODS.

Potíž samozřejmě tkví v současném českém antikomunismu, který by už mohl být námětem na grotesku, kdyby soustavně nepáchal tolik škod. On je jedním z hlavních spojenců bezskrupulózního kořistnického přístupu v české politice. Je snadné být proti komunistům, je dokonce možné zrušit jejich stranu, ale je nemožné zrušit podmínky, z nichž jejich voličská podpora vyrůstá. Ty lze jedině zlepšit, překonat a proměnit tak, aby voliči komunistů ocenili přednosti nekomunistických stran.

Pokud se z nespolupráce s komunisty, kteří jsou přece demokratickým reprezentantem určité ve volbách znovu a znovu stvrzované aspirace nepominutelné a nedeklasovatelné části společnosti, falešně tvoří morálně-politický zákon, nedivme se, že jeho pomyslné porušení vždy snáze projde těm, kteří se ani v jiných ohledech zásadami příliš nenechají svazovat.

Komunisty sice zpravidla volí nejméně spokojení a sociálně nejstísněnější občané, ale vinou antikomunistické, pokrytecky ostrakizující atmosféry jsou jejich hlasy převelice často využívány tou nejpokleslejší tržně-kořistnickou pravicí, poněvadž její voliči každé dílčí ochočení komunistů vezmou jako v jádru podařený trik.

Obecně se soudí, že bez podpory komunistů by současná koalice v Praze vzniknout nemohla, neboť by byla vzhledem k vnitřní opozici proti ní v obou stranách příliš křehká. Je škoda, že asi žádnou z veřejných osobností, které nyní manifestovaly proti vznikající pražské koalici, nenapadlo, jak pokračování nešvarů na pražské radnici souvisí se svého času tak populární kampaní S komunisty se nemluví.

Kampaň tehdy volně reagovala na zvolení Václava Klause prezidentem mimo jiné hlasy komunistických poslanců v roce 2003. Bezděčně, ale o to účinněji, pražským politikům obdobného založení jako je Klaus pomohla. Nová pražská koalice je posledním výdobytkem nemluvení s komunisty. Oni jen zkrátka opět dali přednost těm, kdo s nimi, byť z ryze utilitárních a nízkých důvodů, mluví.

Můžeme samozřejmě čekat, až komunistům samým dojde, že podpora takovéto koalice je pro ně cestou k jisté záhubě, můžeme se dokonce přidat k zpozdilému a v jádru nedemokratickému volání po jejich zákazu, můžeme se dál bít v prsa, že my s nimi nic nikdy neměli atd. Ale také je možno s nimi hovořit v návaznosti na dialog, který započalo Občanské fórum v roce 1989.

Jak chtějí v dnešní české demokracii působit, s jakými cíli a s jakými spojenci? Opravdu je vidí v ODS či v sociálních demokratech, kteří se minuli stranou, jako jsou Petr Hulinský či Karel Březina? Jakou společnost v alianci s nimi chtějí tvořit?

Komunistům je třeba přestat upírat nos mezi očima. Jejich režim byl opravdu hrozný, ale jejich hnutí vzniklo z reálných problémů, které se dnes znovu s neodbytnou palčivostí vynořují. Nejzapomenutější stránkou českých dějin dnes dvacet let po pádu komunismu už nejsou jeho oběti, ale jeho hrdinové — z druhé světové války či z šedesátých let, a také poznání jeho zásadních odlišností od fašismu či nacismu: například toho, že ke komunistům se mnozí dávali legitimně s ryzí a ušlechtilou motivací.

Dnešní komunisté mají bohužel stále více společného s Husákovou normalizací nežli s Františkem Krieglem či Jaroslavem Seifertem. Ale změnit je nelze tím, že se s nimi nebude mluvit, případně se tupým kvazimorálním tlakem budou hnát do náručí vykukům jako jsou Václav Klaus, Boris Šťastný a Petr Hulinský.

Dnešní komunisty není žádný důvod zakazovat, nejsou to odpůrci demokracie; u nás ostatně se obnovila tím, že komunisté odevzdali moc do rukou Občanského fóra. Jejich volební zisky a voličská podpora jsou od té doby přesným měřidlem nemohoucnosti demokratické politiky. A demokrat se pozná tím, že se nebojí s nimi mluvit: jednak aby ukázal, proč posud nenabízejí takřka nic kloudného, jednak aby se je pokusil ve jménu jejich vlastních východisek k společensky prospěšnějšímu konání získat.

Kdyby totiž mluvili pražští demokraté s komunisty soustavně, bez předsudků, otevřeně, politicky, zkrátka tak jako svého času Občanské fórum, mohli dnes zřejmě v Praze vládnout Tůma s Dienstbierem.

    Diskuse (45 příspěvků)
    Josef Štěch, OSVČ
    December 3, 2010 v 6.24
    Raději
    bych se v prsa bil... :-))
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    December 3, 2010 v 12.39
    instrument zvaný komunistická strana
    se stal pravicovému spektru nepostradatelnou zbraní. KSČ odolá jakkoliv zlatotústým svodům levice. Pan doktor Svoboda nás nedávno opět poučil - mé zvolení veřejnou volbou je vynuceno komunisty. Jen to vyloučí podezření z vlivu komunistů na politiku hlavního města Prahy.
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    December 3, 2010 v 18.42
    Je mi velmi úzko po přečtení tohoto článku :-(
    ??
    December 4, 2010 v 1.12
    Bývalí komunisté nemluví se současnými komunisty
    Nevím, kdo může věřit hře o nemluvení s komunisty, když je veřejným tajemstvím, že mnozí z tzv. demokratické vládní garnitury byli členy předlistopadové komunistické strany. Jsou to tedy političtí turisté, kteří při první vhodné příležitosti převlékli kabát (někteří dokonce opakovaně), a udělali by takovou věc kdykoliv znovu. Pokud by se komunisté dostali opět k moci, do takové strany by tito demokraté neprodleně zase vstoupili.
    Např. málokterý z premiérů ČR či předtím Československa nebyl členem komunistické strany (v KSČ byli Čalfa, Pithart, Zeman, Tošovský, Fischer) nebo nepocházel z komunistické rodiny (Topolánek).
    V tomto seznamu chybí Václav Klaus, který se však do KSČ hlásil, ale nebyl přijat. (Oni tam také nebrali každého, kdo se tam přihlásil.) Stanislav Gross a Petr Nečas to patrně při svém mládí již nestihli. (Paroubek byl členem ČSS, která však společně s lidovci a komunisty tvořila nerozbornou jednotu v Národní frontě.)
    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    December 4, 2010 v 5.39
    Pane Beránku, domnívám se, že mnozí Vámi jmenovaní bývalí komunisté (a mnoho dalších) vystoupili z KSČ ještě před rokem 1989 na protest režimu a mnozí z nich byli pak i s celými rodinami dlouhodobě různě trýzněni a pronásledováni. Nelze v těchto případech myslím mluvit o prospěchářství, ale spíše o rozpoznaném omylu vstupu do KSČ a o následném hrdinství a odvaze se tehdy vládnoucím komunistům postavit.

    Ovšem sympatizovat a propagovat (i jen tím vybízením ke komunikaci a spolupráci) ještě i dnes komunismus či jiné ideologie, které v nedávné minulosti mnoho lidí uvedlo do nesvobody, útlaku a vážného ohrožení na životech, mi vážně vadí a "kroutím nad tím hlavou" při čtení slov šéfredaktora DR.

    "Brrrrr..." (Kvůli nemluvení s komunisty nevládne Diensbier? Opravdu se potřebujeme kvůli vládnutí přímo doprošovat komunikace a hlasů komunistů? Kam jsme se to 21 let po revoluci dostali? Není právě toto podlé prospěchářství za každou cenu bojovat o vládu právě i s přímou podporou komunistů? Nebo se zase mýlím a nechápu?) :-((

    Naše naděje přesahuje naštěstí dál, veškeré ideály jsou přesažnější než politika. Stále chci věřit, že jsme před 21-ti lety necinkali klíčemi marně - a že alespoň ta dnešní svoboda slova za to stála.
    Ivan Štampach, religionista
    December 4, 2010 v 5.53
    Jestli nás, paní Hyldebrantová, něco vede do nesvobody, tak to určitě není dialog. Ne komunista, ale křesťanský demokrat, poslanec označil systém, ve kterém žijeme za diktaturu kapitálu. Této společné zkušenosti lidí různého politického přesvědčení je nutno věnovat pozornost.

    K diktátorským manýrám patří vyřazování celých segmentů voličstva a jejich politické vůle. Je znovu čas hájit demokracii. Jednak uplatňováním formálně demokratických postupů, tedy publicistickou prací, pak využíváním systému voleb, a dále různými formami oponentury a protestu, kterými disponuje občanský sektor.

    A čeho je nejvíc třeba, je rozvoj politické kultury. Buranství programově sledované lidmi typu senátorů Kubery nebo Štětiny a Mejstříka nás bezpečně zavede do orwellovských poloh. Kulturní politický dialog nás uchová v demokracii, jíž máme zapsánu v právním řádu republiky. A snad přesvědčí problematické složky politického spektra, aby se se svým programem pohybovaly jednoznačně v ideovém prostoru demokratice.

    Takže plně podporuji úvahu Jakuba Patočky.
    ??
    December 4, 2010 v 9.48
    Ad KH
    Tak Marián Čalfa byl členem KSČ od svých 18 let, tj. od r. 1964 do r. 1990. Ještě dva roky před svým prozřením byl ministrem v komunistické vládě Lubomíra Štrougala. Po svém prozření se stal členem VPN a premiérem čs. federální vlády.
    Josef Tošovský byl členem KSČ v l. 1976-1989.
    Jan Fischer byl členem KSČ v l. 1980-1989.
    Z výše jmenovaných premiérů vystoupili z KSČ nebo byli vyloučeni před r. 1989 dva:
    Miloš Zeman byl členem KSČ v l. 1968-1970.
    Petr Pithart byl členem KSČ v l. 1960-1968.
    SH
    Stanislav Hošek, Penzista
    December 4, 2010 v 19.2
    Největší úspěch KSČ.
    Tím, že se komunistické strany sovětského bloku vzdaly moci bez násilného odporu, svrchovaně dokázaly, že jsou skutečně demokratické. Když si ověřily, že veřejnost již o jejich vládnutí nestojí, tak ji přenechali jiným. To považuji za jejich největší úspěch a především disud nedoceněný vklad do jejich budpucna. Žádná moc to před nimi neudělala. A při současné hegemonii globální finanční oligarchie, tvořící finančně-vojensko-mocenský komplex, to ani neudělá.
    Jestliže uznáváme, že KSČM je demokratickou stranou, pak mne opravdu moc a moc zajímá, proč by neměla být kontrolní institucí, zvláště když se doposud nepodílela na moci. Pokud ona ne, pak už jenom nějaká instituce přímé demokracie, nikdo jiný.
    MM
    Martin Mistrík, Biolog
    December 4, 2010 v 22.39
    Proč s komunisty nikdy
    Zásadní důvod, proč komunisty nikdy nelze připustit k moci je v tom, že se jim nedá věřit. Přesvědčený komunista má za cíl natolik významnou změnu poměrů, že její uskutečnitelnost je v první řadě podmíněna zhroucením současného vládního a ekonomického diskursu. Jinými slovy, komunistická myšlenka je natolik ideologicky silná, že někteří komunisté by mohli ve vládě působit jako záškodník a v duchu „čím hůře tím lépe“ spravovat jim svěřené.

    Květoslava Hyldebrantová, pedagog
    December 5, 2010 v 7.27
    Ano, nedůvěra KSČM (ČSSD)
    Nevěřím komunismu a komunistům - i když připouštím, že jsou mezi nimi individuálně slušní a dobří lidé.
    I jen z představy jejich návratu k moci mi naskakuje husí kůže po prožitém traumatu z dětství, které je dodnes děsivé (útisk a pronásledování rodičů a celé rodiny pro nesouhlas s režimem).
    Nechci tuto budoucnost volit pro naše děti a další generace, ale udělat vše pro to, aby se nikdy neopakovala.

    Tolik na vysvětlení všem spoludiskutujícím.

    (Pane Beránku, děkuji za konkrétní zpřesnění - i když chtěla jsem především poukázat na morální rozdíly mezi komunisty rozpoznávající svůj omyl a hrdinně se stavící proti režimu i za totality - oproti komunistům či jiným lidem "prospěchářům" jdoucím v politice podle prospěchu, nikoliv z přesvědčení - jen aby mohli vládnout. V článku mi přijde zarážející a opravdu "hnusné" právě to prospěchářství - vybídka ke spolupráci s komunisty, aby levice mohla s jejich podporou vládnout - vzdor i slibům Bohumínského usnesení a dalším slovům ČSSD, kterým pak nemohu též věřit.)
    + Další komentáře