Jedním z oblíbených katastrofických scénářů české politické i mediální pravice je menšinová vláda sociální demokracie s podporou komunistů. Někteří komentátoři, jako třeba Bohumil Doležal, dokonce tvrdí, že případné vítězství levice ve volbách povede až k jakési změně režimu.

Jak by taková změna měla vypadat, jak by byla možná a proč by ji ČSSD měla chtít prosazovat, nespecifikují. Dozvíme se ovšem, že by to jaksi, tedy vlastně zaručeně, souviselo s osobností předsedy ČSSD Jiřího Paroubka, který si už vysloužil mnoho nevábných přívlastků, včetně toho, že je prý „nebezpečný“.

Jelikož Paroubek v poslední době několikrát připustil, že by se menšinové vládě ČSSD s podporou KSČM nebránil, je jisté, že si hororových úvah na toto téma do voleb ještě užijeme dosytosti. Když apokalyptické vize české budoucnosti po volbách v květnu tohoto roku nabízí například již zmíněný Doležal, mnoho lidí to přejde mávnutím ruky, neboť je to komentátor proslulý nejen zálibou v politickém katastrofismu, ale i iracionální nevraživostí vůči těm komentátorským kolegům a politikům, jež z nějakého, často osobního důvodu, takříkajíc nesnáší. Paroubek u něj momentálně v neoblíbenosti vede.

Překvapující ovšem je, že se k podobným úvahám nechají strhnout občas i komentátoři, kteří jsou jinak známi svou solidností. Například Adam Drda publikoval 18. března v Lidových novinách pozoruhodnou úvahu pod sugestivním názvem „ČSSD a KSČM — správnej tým?“

Hned na začátku textu se dozvídáme, že pokud ČSSD získá spolu s KSČM ve sněmovně většinu, pokusí se nejspíš utvořit jednobarevnou vládu opřenou o komunisty, neboť, jak prý řekl Paroubek, půjde o nejlepší vyjádření vůle voličů. „Zvolte si Paroubka, nastupte s ním do vlaku — a ať chcete, nebo ne, pojede s vámi Filip a Kováčik i s Dolejšem a Semelovou, budou dělat revizory, v nejhorším případě i strojvůdce,“ varuje Drda.

Toto je ovšem manipulativní argument, ostatně jako mnoho dalších argumentů, jež kritici Paroubka s oblibou používají. Paroubek totiž opakovaně říká, že případná menšinová vláda ČSSD s KSČM není jeho nejpreferovanější volbou, tou je vláda ČSSD s menšími (pravo)středovými stranami. O menšinové vládě s podporou KSČM by uvažoval až v případě, že první varianta nevyjde.

Vydejme se ale cestou načrtnutého hororu. Drda píše: „Komunisté sami o sobě představují v polistopadové politice otravnou neestetickou amorální komplikaci, ale skutečně nebezpeční jsou teprve ve chvíli, kdy se s nimi někdo tzv. pragmaticky spaktuje.“

A co bude následovat pak? KSČM prý bude za podporu menšinové vlády něco chtít a bude toho chtít hodně. Například prý bude požadovat přezkum tzv. bohumínského usnesení, které ČSSD zakazuje, aby s KSČM vytvořila vládní koalici. KSČM také prý bude požadovat místa v různých dozorčích a mediálních radách, zřejmě křeslo předsedy sněmovny, bude chtít působit v nižších funkcích na ministerstvech a pochopitelně bude ovlivňovat leccos, od zahraniční politiky po školství. Bude se zásadně podílet na postupném mizení spousty „drobných“ svobod, na něž jsme si v Česku zvykli a které činí náš život příjemnějším. Hlavní ale je, že se jí díky Paroubkovi může otevřít cesta ke vstupu do vlády (a tudíž k páchání nesrovnatelně větších škod).

Pokud ponecháme stranou morální problém, který reprezentuje větší vtažení KSČM do vládnutí, nelze se nezeptat, co je tak strašného na tom, že by komunisté měli v případě jejich podpory pro menšinovou vládu ČSSD například více míst v dozorčích radách, nebo čím se tak moc liší současná pozice Vojtěcha Filipa coby místopředsedy Poslanecké sněmovny od pozice předsedy Poslanecké sněmovny?

A když už je řeč o dozorčích radách, čím učinili pozoruhodnou práci těchto institucí, kromě tučných odměn pro sebe, politici demokratických stran, z nichž někteří jsou kovaní anti-komunisté? Není také známo, že by se mezi nejrůznějšími kmotry, kteří z české politiky a způsobu zadávání veřejných zakázek udělali mafiánský byznys, vyskytovali v míře větší než malé komunisté. Ba se dá dokonce předpokládat, že přítomnost komunistů v těchto institucích by nejrůznější „bratrstva kočičí pracky" mohla dost znervózňovat.

Pokud jde o ústupky politické, například v zahraničních vztazích, je možné, že by ČSSD byla ochotná ke kosmetickým změnám, ale pokud by se nechtěla znemožnit u svých partnerů v zahraničí, nemůže měnit nic na dvou pilířích české zahraniční politiky, které jsou, i pro ČSSD, zásadní: členství v Evropské unii a členství v NATO. Dá se navíc argumentovat, že ani euroskepticismus KSČM (který, mimochodem, tato strana sdílí s ODS, nikoliv s ČSSD) by ČSSD nepohnul k odklonu od jejích proevropských postojů.

Nejpozoruhodnější je ale Drdovo tvrzení, že se KSČM bude v případě podpory pro menšinovou vládu ČSSD zásadně podílet na postupném mizení spousty „drobných“ svobod, na něž jsme si v Česku zvykli a které činí náš život příjemnějším. Jelikož s tímto tvrzením se lze setkat i u řady dalších komentátorů, kteří straší návratem KSČM k moci, bylo by nanejvýš potřebné, kdyby tito komentátoři alespoň načrtli, které svobody vlastně mají na mysli.

Největší útok na svobodu za posledních několik let se odehrál s pomocí takzvaného „náhubkového zákona“, za nímž ovšem nestála ani KSČM, ani ČSSD, ale zejména poslanec ODS Marek Benda. Nebo je snad řeč o svobodách, jako je třeba anonymní vlastnictví akcií, které též hájí ODS? Nebo jde o svobodu platit třicet korun za návštěvu lékaře? Popřípadě o svobodu opatřit si s pomocí správných lidí na správných místech doktorský titul bez studia?

Účelem výše řečeného není snaha se vysmívat. Jde především o to, že se v jisté části české komentátorské obce zabydlel neblahý zvyk přicházet s temnými varováními o změnách režimu, zaručených cestách ke státnímu bankrotu nebo o omezování „drobných svobod“, aniž by se kdokoliv obtěžoval svá tvrzení nějak podrobněji rozvést a zdůvodnit.

Od šéfredaktora Hospodářských novin jsme se tak například nedávno mohli dozvědět, že Paroubek netouží po ničem jiném než po moci. Je mu prý lhostejný osud státních financí, a aby si zachoval moc, spojí se s komunisty, s Kremlem  nebo s Marťany. Pokud se prý stane premiérem, „bude to premiér, jehož přátelé se na mejdanu střílejí, ze křtu své dcery udělá cirkus s proprietami jako z Matějské“.

Drda uzavírá svůj výčet hororů, které mohou nastat, pokud Paroubek vytvoří menšinovou vládu s podporou KSČM, slovy, že tím nejzávažnějším dopadem může být skutečnost, že se KSČM díky Paroubkovi může otevřít cesta ke vstupu do vlády (a tudíž k páchání nesrovnatelně větších škod).

Představa KSČM ve vládě není jistě pěkná — už jen z důvodů morálních a historických. Jenže i tvrzení o páchání nesrovnatelně větších škod komunisty ve vládě než škod, které prý dozajista nastanou už jen při podpoře KSČM pro menšinovou vládu ČSSD, by si zasloužilo nějaký rozbor. O jaké škody by se jednalo? Nějaké konkrétní, které by si ČSSD coby většinový partner neohlídala či dala líbit? Nebo škody prestiži České republiky?

Byly by takové škody srovnatelné s těmi, jež napáchala například vládní spolupráce Strany právo a spravedlnost v Polsku s populistickou Ligou polských rodin a extremistickou Sebeobranou? Nebo by to bylo ještě horší než škody napáchané na Slovensku vládní spoluprací Smeru se Slovenskou národní stranou a Hnutím za demokratické Slovensko? Nebo by to byly škody srovnatelné jen s těmi, které napáchala vláda Mirka Topolánka, když se opírala o dva pochybně získané přeběhlíky a zuby nehty držela s pomocí justiční mafie nad vodou Jiřího Čunka?

A nezáleželo by náhodou také na postavení KSČM ve vládě? Komunista v čele ministerstva obrany nebo zahraničí je věc jistě z mnoha důvodů neakceptovatelná, ale jaké obrovské škody by mohl napáchat komunista například v čele ministerstva sociálních věcí, ministerstva průmyslu, ministerstva dopravy, ministerstva zemědělství nebo ministerstva životního prostředí?

Navíc se nikdo vážně nezabývá otázkou, zda by komunisté skutečně do vlády chtěli. KSČM je dnes v podstatě protestní, nesystémová strana. Stejně jako mnoho dalších podobných stran se může dostat do vážných vnitřních konfliktů, když opustí svoji „revoluční“ platformu, jež zní „všechno, nebo nic“. Je skoro jisté, že účast čtyř, pěti komunistů ve vládě, kterou by jinak kontroloval odvěký levicový soupeř, tedy ČSSD, by vyvolala silné pnutí mezi radikály a pragmatiky uvnitř KSČM. Komunisté to dobře vědí, a i proto se přímo do vlády nijak nepohrnou. Nechtějí skončit pádem do nicoty jako komunisti francouzští, když je do vlády přizval François Mitterrand.

Hlavně se ale přestaňme strašit ve stylu, co by mohlo přijít, neboť prý zaručeně víme, co vše hrozného se stane, pokud to přijde. Průměrného občana tyto katastrofické vize tak jako tak nemohou než nechat chladným v zemi, kde zaručeně demokratické, a v některých případech i zaručeně antikomunistické strany dopustí masivní rozkrádání veřejných prostředků a všudypřítomnou korupci, popřípadě se nejsou schopny dohodnout přes politický střed na jakýchkoliv rozumných reformách nebo třeba jen definici národních zájmů. V takové situaci, jak ostatně ukazují i průzkumy veřejného mínění, obchází dvacet let po pádu komunismu strašidlo většího zapojení komunistů do správy věcí veřejných především jen některými redakcemi.