Místopředseda TOP 09 Miroslav Kalousek možná jen testoval jak své stranické kolegy, tak ČSSD, když prohlásil, že si umí představit po příštích volbách koalici TOP 09 a ČSSD.

Jako jedinou podmínku, která by takový projekt znemožnila, uvedl, že pokud by obě strany byly schopny dát dohromady většinovou koalici, nesměla by zároveň ČSSD mít většinu i spolu s komunisty, protože by jinak mohla být v pokušení protlačit některé zákony společně s KSČM přes hlavu koaličního partnera, tak jak to dělal svého času premiér Jiří Paroubek.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka Kalouskův nápad ihned odmítnul a pro jistotu přidal na seznam stran, s nimiž by ČSSD do koalice nešla, i ODS. Otázkou je, zda vyhlašovat to předem je ta nejlepší taktika.

ČSSD by si možná měla nechat udělat důkladný sociologický průzkum, který by ji ukázal, zda získává potenciální voliče spíše rázným odmítáním koaliční spolupráce přes politický střed, nebo zda by jich naopak víc získala, kdyby byla k takové spolupráci, alespoň rétoricky, otevřena.

Jak známo, možná největším problémem ČSSD je, že po vyhraných volbách má problémy sestavit většinovou koalici, protože jí tzv. bohumínské usnesení zakazuje koaliční spolupráci s KSČM. Může tedy v nejlepším případě mluvit o menšinové vládě s podporou KSČM, přičemž i tato možnost stále působí na část české veřejnosti jako červený hadr. Toho využívají před každými volbami pravicové strany, když straší spojenectvím ČSSD s komunisty.

Otevřenost ČSSD Kalouskově nabídce by takové strašení před příštími volbami do značné míry neutralizovala, což by mohlo k ČSSD přilákat ty středové voliče, kteří zůstávají zároveň ukotveni ve svých předsudcích vůči KSČM.

Ve světle Kalouskovy nabídky se také vynořují složité otázky, pokud jde o program. Jinými slovy: není úplně jasné, kolik voličů ČSSD získá, bude-li v podobě odmítání koaliční spolupráce přes politický střed vytvářet ve veřejnosti obraz, že vše co programově pochází z prostoru napravo od politického středu, je od čerta.

Je docela dobře možné, že jasný levicový program, dopředu nesmiřitelný vůči jakýmkoliv ústupkům pravici, může být tou nejsprávnější odpovědí. Při současné naštvanosti veřejnosti na pravicovou vládu i strany, které ji tvoří, může být i jen zdání, že ČSSD je ochotna s jednou z těchto stran uzavřít koalici, a tím i programový kompromis, kontraproduktivní.

Potíž je v tom, že ČSSD nemá na tyto otázky jasné odpovědi. Je totiž docela dobře možné zároveň argumentovat, že současná naštvanost veřejnosti nemá svůj původ jen ve zpackaných, asociálních reformách, ale i ve stylu politiky, která je pojímána jako permanentní boj - a to jak uvnitř vládní koalice, tak mezi vládou a opozicí.

Jinými slovy, otázkou je, do jaké míry jsou voliči přesycení politickým stylem, který zavedla ODS, když byla před šesti lety v opozici, pod heslem „nulová tolerance“. ČSSD by prostě potřebovala odpověď na otázku, zda jí větší úspěch ve volbách přinese nesmiřitelnost vůči čemukoliv, co pochází z politického prostoru napravo od středu, anebo zda by jí více bodů přinesla určitá smířlivost, jakkoliv ohraničená jasnými programovými prioritami, které ČSSD nemůže obětovat.

Je jasné, že volba smířlivějšího přístupu by proti současnému vedení ČSSD nepřátelsky naladila tu část levice, která dlouhodobě tvrdí, že sociálně demokratické strany napříč Evropou jsou v úpadku, protože přistoupily na pravidla neoliberální hry, jejímž hlavním proponentem je dnes u nás právě TOP 09. Je také jasné, že by ČSSD vypadala poněkud neprincipiálně, kdyby ve volbách hlásala jasné levicové postoje, odmítající jakékoliv aspekty neoliberální doktríny a slibující revizi reforem současné vlády, ale přitom by připouštěla, že se po volbách může spojit se stranou, která je esencí ekonomického neoliberalismu a strůjcem vládních reforem.

To je srozumitelné, jenže bohužel nelze úplně odmítnout argument, že v České republice máme co do činění se specifickou situací, protože levice je rozštěpená mezi ČSSD a KSČM, takže je například v případě ČSSD nereálné takové vítězství, jakého dosáhl na Slovensku Směr, který dominuje celému levicovému spektru. Navíc, pokud by ČSSD nezískala spolu s KSČM většinu, může se znovu opakovat scénář z roku 2010, kdy vládu vytvořila ODS coby druhá nejsilnější strana.

Jelikož Kalousek připouští vládu s ČSSD pouze v případě, že nebude mít s KSČM většinu, vlastně mezi řádky říká, že do jisté míry už nechce opakovat scénář z roku 2010, kdy už dopředu všechny ostatní strany, s výjimkou KSČM, řekly, že s Paroubkovou ČSSD nechtějí mít nic společného.

Dilema vytvořené Kalouskovou poznámkou je pro Sobotkovu ČSSD o to těžší, že se může jednat jen o taktický manévr, jehož cílem je ČSSD před volbami rozštěpit. Kalousek dobře ví, že vize povolební spolupráce ČSSD a jeho strany by posílila v ČSSD křídlo pragmatiků, vedené Michalem Haškem. Jeho „návrh“ tedy mohl ve skutečnosti být jen pokusem způsobit v ČSSD vnitřní neklid. Ten navíc může zesílit nejen soupeření dvou křídel strany, ale také spor o to, zda raději po vyhraných volbách vzít „jistotu“ vládnutí spolu s pravicovou stranou, nebo opět možná skončit v opozici, i když ČSSD volby vyhraje.

Sobotka by na druhou stranu mohl pragmatiky, z nichž na některých ulpěla podezření z různých klientelistických vazeb, do jisté míry neutralizovat, kdyby už dopředu pojal jakoukoliv případnou spolupráci s TOP 09 jako příležitost k zásadnímu protikorupčnímu tažení. Ačkoliv „máslo na hlavě“ mají, pokud jde o korupci, všechny současné vládní strany, přece jen TOP 09 se jeví být v tomto směru nesrovnatelná s kmotry ovládanou ODS nebo s Věcmi veřejnými. Jinými slovy, spojenectví ČSSD a TOP 09 by asi bylo, pokud jde o ráznější opatření v boji proti korupci a systémovému rozkrádání státních zakázek, účinnější než další pravicová vláda.

Je samozřejmě možné, že Kalousek ve skutečnosti sleduje zcela partikulární cíle. Je například jasné, že pokud by se konaly předčasné volby tento rok, spojenectví jeho strany s ČSSD by zvýšilo šance Karla Schwarzenberga v prezidentské volbě. Nešel by do prezidentské volby se „stigmatem“ předsedy středně velké pravicové strany, která je v koalici se stále více nepopulární ODS, ale jako předseda strany, která je v koalici s „demokratickou levicí“.

To by nepochybně zvýšilo jeho šance na zvolení, zejména pokud by se dostal do druhého kola. Takový scénář by jistě pomohl i Kalouskovi, protože coby korunní princ TOP 09 by nejspíš nahradil Schwarzenberga v čele strany, přičemž by měl v koalici s ČSSD a se Schwarzenbergem na Hradě dost času upevnit svoji pozici v čele strany.

A pak je zde ještě jeden důležitý aspekt dilematu, kterému ČSSD po Kalouskově nabídce čelí. Jakkoliv je TOP 09 pro ČSSD programově především zásadní protivník, mezi oběma stranami existuje také zásadní průnik zájmů, pokud jde o Evropskou unii. Jakkoliv by ČSSD a TOP 09 těžko hledaly společnou řeč v oblasti ekonomické i sociální politiky, asi by si velmi dobře rozuměly, pokud jde právě o vztah k EU.

Jsou to právě proevpropské postoje obou stran, které by asi měly vést lídry ČSSD k větší opatrnosti, když hází v podobě zásadního odmítnutí povolební spolupráce do jednoho pytle TOP 09 a ODS. Občanští demokraté jsou skutečně naprosto nepředstavitelným koaličním partnerem pro dnešní ČSSD na celostátní úrovni, protože obě strany by hledaly jen těžko kompromisy v domácí politice, ale rozhodně by se neshodly v politice vůči EU.

Koalice s TOP 09, zejména v případě, že na Hradě by usedl proevpropský prezident, by na druhou stranu zcela změnila klima v zemi, pokud jde o naše místo v evropském integračním procesu. Navzdory různým akcentům TOP 09 a ČSSD v transatlantických vztazích, je navíc možné argumentovat, že možná poprvé po dlouhé době by měla Česká republika srozumitelnou, nekakofonní zahraniční politiku.

Ačkoliv Bohuslav Sobotka Kalouskovy námluvy okamžitě rázně odmítnul, je jasné, že ve světle výše zmíněných úvah může diskuse o povolební spolupráci s TOP 09 vyvolat v ČSSD jisté pnutí. Jak už bylo řečeno, je možné, že o to Kalouskovi šlo v první řadě. Zároveň tím ale nabídl ČSSD možnost vést ve stranických řadách diskusi a taktice i programu, která může být docela užitečná.