Kdo chytá partaj

Tomáš Tožička

Současný stav ČSSD nepředstavuje naději do budoucna. Je třeba, aby se na levici objevil nový subjekt, který by spojoval existující sociálně-liberální politická i občanská hnutí postavená na levicovém a středovém konceptu.

Ať už dopadnou hádky v naší vládní partičce jakkoli, volby budou. V řádném či mimořádném termínu. Při současných korupčních skandálech pravicové koalice ovšem hrozí, že příští vládu bude sestavovat Sociální demokracie.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Když v této souvislosti používám slůvko „hrozí“, není to náhoda. Současný stav této strany skutečně nedává mnoho nadějí, že by se situace v našem mezihoří nějak podstatně zlepšila.

O stínové vládě ČSSD toho bylo napsáno již mnoho, především z pohledu hlavního proudu pravicových médií. Ale podíváme-li se na její složení i z liberálního pohledu, mnoho optimismu k dalšímu vývoji nám nedává.

Jistě tam najdeme osobnosti, které by byly přínosem pro českou politiku — Luboš Zaorálek by nepochybně mohl být nejlepším ministrem zahraničí po několika dekádách a Jiří Dienstbier by snad mohl vnést trochu spravedlnosti do české justice. Ale takových lidí je tam pohříchu málo. Navíc jejich váhu přebíjí smutné postavy, které jsou schopny náš stát zavléci do ještě větších problémů, než kterým čelíme nyní.

Nejtragičtější postavou je Jan Mládek, který by měl řídit české finance. Ačkoli jeho výroky musíme brát s velikou rezervou, protože názory mění podle politické situace, je jasné, že jeho ekonomické představy jsou spíše napravo od středu. Jeho fatálním omylem zůstává názor na jednotnou sazbu DPH, což nevyváží ani rétorika o zvyšování sociálních dávek — v opozici se rozdává nejlépe. Zastává státní centralismus s dotační podporou průmyslu a eliminací ekonomické demokracie. Nemá tak problém postavit se proti odborům a podporovat neoliberální pakty Rady EU.

Dodnes se sice vychvaluje, že v roce 1987 dostal cenu České ekonomické společnosti, ale s informacemi o dnešním stavu ekonomiky je dost na štíru, což prokázal ve svém naštvaném článku, v němž reagoval na kritiku Ilony Švihlíkové a Jaroslava Ungermana. Jeho článek je plný nesmyslů — o družstevnictví, ekonomické a participativní demokracii atd. — ale navíc dokládá to, co mu Švihlíková s Ungermanem vytýkají. ČSSD nemá ekonomickou a sociální vizi.

ČSSD si totiž — aspoň dle Mládkových slov - plete vizi s nástroji. Mládek sice uvádí několik instrumentů, ale ty jsou povětšinou nereálné, pokud je chce řešit na národní úrovni. Mládek si v zajetí mixu brežněvovsko-friedmanovské politické ekonomie kombinuje komunismus pro kapitalisty s nadějí na lepší život mas, kterým on a jeho věrní kapitáni průmyslu budou říkat, co mají dělat.

Podobnou tragickou figurkou je Petr Hulínský, který se po skandálech na pražském magistrátu stal stínovým ministrem pro místní rozvoj. Místní rozvoj, především strukturálními ekonomickými problémy zasažených regionů, je klíčovým úkolem pro stabilizaci narůstající krize v České republice. Bohužel koncepční řešení nemá ani Hulínský a brání se mu i ČSSD.

Je to jistě nelehký úkol, ve světě se rozvojové práci na regionální i komunální úrovni věnují vědecká pracoviště, studuje se na mnoha univerzitách a je na ni dokonce zaměřena část vyššího středního vzdělání. U nás se mu nevěnujeme takřka vůbec a podle toho vypadají výsledky. Hulínský je ještě tak schopen s jistou dávkou naivity mluvit o bytové politice, ale nějaká proveditelná a odzkoušená řešení u něj nenajdeme.

Vůbec se jen málo konkrétního dozvíme o politických plánech ČSSD. Publikovaných materiálů je pohříchu málo a někdy to vypadá, jako by programová skupina ČSSD vstoupila do ilegality a držela svoje plány v utajení, především před médii.

Samozřejmě si může každý přečíst dlouhodobý i střednědobý program, které by jisté naděje na změnu slibovaly. Když pak ovšem čte prohlášení alespoň občas píšícího Mládka, musí být zmaten, protože jeho výroky jim přímo odporují. A bohužel politický program zůstane v šuplíku a nikdo po něm nevzdechne, až nám ČSSD zavede degresivní sjednocené DPH.

Navíc jeho prohlášení v senátu tento týden, že komunitaristické úvahy jsou stejně nebezpečné jako fašismus, vedou k úvahám o tom, jestli by si lidé jako Švihlíková po vítězství ČSSD neměli raději sbalit kufry.

Je prostě jasné, že současný zmatek v ČSSD založený především na sporu demokratického a progresivní jádra s kmotrovskou a neoliberální klikou nedává příliš nadějí, že by se po volbách mohlo něco příliš změnit. A komunisté, u kterých se odehrává tentýž spor, k tomu moc nepřispějí. Pokud se někdo bojí komunistů ve vládě s tím, že by snad byli strůjci systémové změny, je evidentně mimo realitu a nemá ponětí o regionálních vazbách KSČM na ostatní partajní i ekonomické struktury. To je dnes typické snad už jen pro pražskou kavárnu.

Otázkou zůstává, proč se politici obecně, ale z ČSSD především, brání standardním, vyzkoušeným a úspěšně aplikovaným řešením — ať již jde o komunitaristické nástroje či fiskální politiku. Místo toho přichází se stále novými experimenty nebo postupy, které už stokrát selhaly — jako jsou programy strukturálního přizpůsobení zbídačující rozvojové a nyní i rozvinuté země. Odpověď je jednoduchá. Ty první jsou výhodné pro občany, kteří ve volbách stejně nemají na výběr, ty druhé pro korporace, které politiky předhazované voličům platí.

Cesta z tohoto předpeklí má dva možné scénáře. Prvním je obnovení standardních subsystémů na úrovni komunálu a krajů. Tradičně jde o zavádění podpůrných finančních nástrojů, zapojení občanů do tvorby důležitých politik, ať již třeba formou participativních rozpočtů, nebo občanských pracovních skupin při tvorbě regionálního rozvoje.

Pokud by tyto politiky uspěly na místních úrovních, je pravděpodobné, že by se k nim časem v honbě za voliči přihlásily i parlamentní partaje. Jejich výhodou je, že je lze jen těžko označovat za levé či pravé.

Další cestou je vznik nového politického subjektu, který by spojoval existující sociálně-liberální politická i občanská hnutí postavená na levicovém a středovém konceptu. Tady ovšem narážíme na značnou roztříštěnost těchto hnutí a neschopnost se domluvit. Ta pramení mnohdy z nejasných osobních animozit a nezřídka i z nepochopení základních formálních pravidel pro jednání i „soužití“.

S trochou fantazie je možno si ovšem představit i vznik takového subjektu, který by třeba jen dočasně byl „souručenstvím blízkých“, a pomohl jim dostat se do parlamentu či krajských zastupitelstev.

Tady je namístě zmínit hned několik problémů. Prvním z nich je financování. Pokud by chtěl být tento subjekt legitimní, nemohl by přijímat žádné peníze od korporátní sféry. Znamená to tedy zajistit si podporu od občanů. Pokud si řekneme, že na skromnou kampaň, postavenou na angažovanosti dobrovolnických týmů, je třeba kolem pěti milionů korun, pak by bylo nutné mít například přes třicet tisíc příspěvků po sto padesáti korunách. Zdá se to těžké. Ale pokud nesežene podporu třiceti tisíc domácností, nemá stejně žádnou cenu do voleb chodit.

Kdyby se nakrásně do parlamentu nová strana dostala, měli by si dát všichni závazek, že nevstoupí do vlády. To neznamená, že by ji nemohli podporovat. Ale v počátečním období není možné věnovat kapacity vládní byrokracii a přitom se efektivně věnovat politické práci. Na to doplatily všechny malé strany, které se nechaly vidinou funkcí ve vládě svést.

Jedno je však jisté. Dokud se ČSSD neodřízne od kmotrovsko — korporativistické kliky představované hulínskými a mládky, není její volba šancí na pozitivní změny. ČSSD nemůže počítat ani s podporou liberálních občanských hnutí. Proti ČSSD jsou komunisté ve výhodě, že mohou spoléhat alespoň na svůj (byť jen deklaratorní) protikapitalistický a sociální étos, který u mnoha zoufalých lidí vzbuzuje neoprávněné naděje.

Radikální očista českých sociálních demokratů je však planou nadějí. Narůstající volební preference, dané ovšem pouze beznadějnou politikou zkorumpované vlády, nyní povedou spíše k zabetonování pozic. Je to škoda pro ČSSD a některé voliče.

Ale tento postoj může být i impulzem k aktivizaci demokraticky smýšlejících občanů a k jejich větší angažovanosti. A je jedno, jestli půjde o další občanské demokratiziční a rozvojové aktivity, nebo o politickou činnost. Nejlépe by samozřejmě bylo, kdyby obojí šlo ruku v ruce.

    Diskuse
    Můžeš sem hodit nějaký odkaz na ten výrok o komunitarismu a fašismu?
    TT
    April 6, 2012 v 15.22
    Zápisky ze Senátu
    Podle lidí lidí co si to zapisovali řekl v úterý Jan Mládek na konferenci "Hospodářská situace ĆR a její výhled" v Senátu:

    Jsou tu velká nebezpečí jako fašismus, fašizace společnosti.
    Ale jsou tu i jiná velká nebezpečí, např. municipální, komunitaristkéc úvahy, které vedou ke stacionární ekonomice.
    April 6, 2012 v 15.26
    dobrá kritika do vlastních řad,
    ale novou stranu bych nezakládal. Navíc sociální demokracie má dobré jméno - program ve zkratce, proti tomu jsou všechny TOPky a LVI směšní a přes zdánlivou schopnost zaujmout, dříve nebo později ztratí pozornost stejně rychle jako jí nabyly, protože ta jména jsou prázdná, není za nimi žádný perspektivní program. Pokud chceme slušnou, kritickou a občanskou sociální demokracii, tak ji budeme muset reformovat. Takováto kritika je dobrý začátek. A vzhledem k tomu, že se rozpad koalice čím dál rychleji blíží, není mnoho času. Samozřejmě, rostoucí preference stranu zabetonovávají.
    April 6, 2012 v 16.12
    Mně se zdá založení nového politického subjektu (který by však byl nejen stranou, ale zároveň i něčím jiným), jako docela dobrý nápad. Kdyby se podařilo získat dostatečnou členskou a voličskou základnu či dokonce proniknout až do parlamentu, mohlo by to možná mít "výchovný" vliv i na obě stávající levicové politické strany. Je nutné "zpolitizovat" masy a pro ten úkol je možná nová strana vhodnější, než ty staré. Tam se totiž noví lidi hned naučí starým móresům. Zároveň souhlasím s autorem, že jít do vlády v případě neočekávaného volebního úspěchu by ovšem bylo krajně nevhodné.
    PL
    April 6, 2012 v 16.39
    Díky za trefný článek.
    Nově založené partaje jsou možná fajn, ale trpí dětskými nemocemi. Co když už nějaké mimoparlamentní strany s vlastnostmi v článku zmíněnými (transparentní financování, nevládní ambice) existují? Aspoň jedna mě skutečně dneska napadá. Nezávislí nominovaní na volebních kandidátkách stran nejsou také nic nového, proč by tyto nestranické osobnosti nemohly navrhovat občanské iniciativy?

    Ještě jedna otázka, nebyly příčiny vedoucí k tomu, že česká poslanecká sněmovna nemá jedinou malou stranu, která by vydržela déle jak jedno volební období, jiné než zrovna vládní angažmá?!
    TT
    April 6, 2012 v 16.47
    Třetí cesta
    Ano, jako velmi fantazijní možnost tu ještě zůstává Brandýská iniciativa II. Tedy že by ČSSD vzala na 15-20 volitelných míst zástupce občanských aktivit.

    Pokud se však jedna, nebo nejlépe obě, ze současných tzv. levicových stran radikálně nezreformují, není zřejmě konstruktivní politika v parlamentu bez nového středo až radikálně levicového subjektu možná...
    April 6, 2012 v 18.11
    a jakou
    - prosím pěkně - bude mít ta nová strana/subjekt sociální základnu? A kdo ji bude platit? A kde jsou vůdčí osobnosti?
    A vůbec: v čem vlastně má být "nová"??

    A co na to křesťansko-sociální platforma ČSSD, z níž mnozí v DR publikují a diskutují?
    April 6, 2012 v 18.29
    Politika jako dynamický fenomén
    Tomáš to napsal dobře, nicméně mám k tomu výhradu. Politiku nelze vnímat staticky, nýbrž je třeba ji analyzovat jako dynamický fenomén. Opsal bych to asi tak, že ji nelze popisovat jako fotku, neboť tu není podstatný současný stav, nýbrž tendence. A já si navzdory oprávněné kritice myslím, že pokud je někde namístě naděje k tomu, že se některá z parlamentních stran v budoucnu stane volitelná pro mne a třebas i pro Tomáše, jsou to právě sociální demokraté. Nyní jsou uvnitř strany poměry sil více méně v rovnováze, což odráží i Tomášem kritizovaná stínová vláda. Sobotka ale prostě při jejím sestavování musel reflektovat rozložení sil v partaji. Těžko mu to vyčítat.

    Přesto si myslím, že srovnáme-li vedení ČSSD třebas před pěti lety s tím dnešním, došlo nepochybně k posunu, a to pozitivnímu. To neznamená sice, že spor "demokratického a progresivní jádra s kmotrovskou a neoliberální klikou" je ukončen, avšak je naivní očekávat, že kdy ukončen bude.

    Nicméně to, že jsou ve vedení například Bohuslav Sobotka a Jiří Dienstbier dáva naději těm, kteří si přejí ČSSD jako demokratickou a progresivní. Přece jenom je to jiné, než když tam byl Onderka či Paroubek. Teprve budoucnost ukáže, zda se ČSSD dokáže ne-li zbavit tedy alespoň marginalizovat aktéry, kteří ve straně ztělesňují dědictví Miloše Zemana. To dědictví spočívá v pragmatickém až cynickém zrazení programu skrze uzavření vládní koalice se svým úhlavním nepřítelem. Viz například Onderka či Hulinský, kteří neváhali navzdory předvolebním slibům uzavřít velkou kolaici s ODS tu v Praze, tu v Brně. A je pravděpodobvné, že by toto uspořádání na vládní úrovni preferoval Hašek.

    Přesto chci říct: zatím vůbec nejsou v převaze ti, kdo ztělesňují onu kmotrovskou a neoliberální kliku. A to je s ohledem na bezútěšné poměry v české politice relativně nadějeplná zpráva...
    April 6, 2012 v 22.51
    Nejde o vyčítání
    Souhlasím s Vráťou, ale chápu i Tomášovu podle mně oprávněnou obavu, že ona dynamičnost může vyvolat posun na obě strany a država moci s největší pravděpodobností značně zaktivizuje zmíněnou kliku. Moc si vážím Bohuslava Sobotky, ale trochu se obávám, že bojovník to úplně není a, upřímně řečeno, v denodenním přetahování např. s Kalouskem si ho dlouhodobě bez opravdu silného a pevného zázemí moc představit nedovedu. Ono to přecejen znamená být každodenně pod tlakem efektivně fungujícího de facto psychopata ( ve smyslu tzv."korporátní psychopatie"), což je skutečně nápor. Možná, že by nějaký subjekt, který by tlačil z druhé strany v mnohém na pomohl. Spíš je mi nejasné, jak ho tak rychle zformovat, zajistit finančně apod. To by mi spíš přišlo reálné, kdyby ČSSd přijala tu možnost skutečněš část kandidátky popustit nestraníkům, kteří by tím pádm pomohli i tlakům uvnitř strany, ale nevím, je to první, co mi napadá.
    MT
    April 7, 2012 v 10.51

    Přečetl jsem si Mládkův - podle Tožičky "naštvaný" - článek.
    To Mládkovo rozladění Švihlíkovou je zbytečné - to souhlas ...

    Ale dost dobře nechápu, s čím by se v onom článku dalo úspěšně polemizovat.

    Prostě je to stručná chladnokrevná analýza bez iluzí - tak jak to je třeba provést než se do něčeho pustím ...


    A k těm jeho názorům k DPH atd. ...

    Vysoká daňová zátěž dopadající na společenskou většinu, slábnoucí DAŇOVÁ role bohatých - to je samozřejmě symptom současného vývoje, který ale právě proto vytváří podmínky pro překlopení kapitalismu do budoucích forem.

    Myslím, že každý ví, co bylo odolnější v době eroze sociálního státu - jestli ten dnes nezadlužený skandinávský model, který zdaňoval hlavně všechny - a bohaté k tomu (v USA byla vyšší mezní sazba u daně z příjmu fyzických osob (či toho, co tam místo ní mají) než ve Švédsku. Daň z příjmu právnických osob je v USA vyšší než v dnešním Švédsku) ...
    ... nebo ten tehdejší neskandinávský, který zdaňoval především bohaté - kterým dnes posyktuje čím dál víc úlev ...

    Mládek je prostě ekonom ...
    ... a to, co říká, tady prostě neradi slyšíte.

    Ale neutečete před tím

    Tožička Mládka popisuje jako někoho, kdo družstvům nepřeje, nechce ekonomickou demokracii atd.
    Jenže Mládek dostatečné roli a významu ekonomické demokracie prostě jenom nevěří a těžiště hledá jinde

    Toť vše.
    + Další komentáře