1) Sociální demokracie, nejen v České republice, se v době ekonomické krize ocitla v defenzívě. Proč tomu tak podle vás je a co musí sociální demokracie na evropské úrovni i u nás udělat, aby zatlačila do defenzívy pravicové strany, které vesměs nabízejí neoliberální agendu?

Fakt, že se sociální demokracie nejen u nás, ale i na evropské úrovni ocitla v defenzívě, je očividný, byť jsem přesvědčený, že to není otázka až současné, stále nezažehnané a nevyřešené globální finanční krize. Aniž bych zde předkládal nějaké hluboké analýzy, na které v rámci odpovědí ani není prostor, hlavní příčinu tohoto stavu vidím v tom, že sociální demokracie přistoupila na hru, která jí byla druhou stranou vnucena, řečeno sportovní terminologií.

A tato hra pravice spočívá na principu „čím hůře, tím lépe“, tedy konkrétně v hromadění a koncentraci strachů, což jsou emoce, které na lidi působí naprosto spolehlivě, mnohem účinněji než racionální argumenty. Zprvu to byl třeba strach z terorismu, který — aniž by přitom kdokoli skutečnost reálně pojmenoval — bičoval obavy a odůvodňoval tak ústup od mnohých tradičních hodnot evropské civilizace, které sociální demokracie považuje za své, následovaný třeba aktuálním strašením bankroty celých států a z nich jakoby vyplývající nutnosti zachránit „náš svět“ zrušením sociálního státu, neb z jiných sfér prý brát nelze a lidé si beztak žijí nad poměry. A to vše podáváno s falešnou naléhavostí, z níž vzniká dojem, jako bychom jako společnost neměli na výběr. Ostatně v odborné terminologii se tomuto demagogickému principu „there is no alternative“ už zkráceně říká TINA.

Sociální demokracie podle mého názoru vyplýtvala zbytečně mnoho energie argumentací proti jednoduchým černobílým sloganům pravice, přičemž to byla argumentační snaha dopředu marná, protože proti iracionálním strachům a demagogiím racionálně argumentovat beztak snad ani nelze. V tomto ohledu ale samozřejmě heslo o „moudřejším, který ustoupí“ platit nemůže, protože pravicová a neoliberální demontáž nejen sociálního státu, ale i evropského způsobu života jako takového probíhá s takovou rychlostí a důsledností, že některé škody mohou být už nenapravitelné.

Sociální demokracie by se proto podle mne měla méně soustředit na pokusy o racionální argumentaci v diskursu s iracionálními a v mnoha případech i záměrně vylhanými tezemi pravice a místo nich se zaměřit na vlastní paradigmata. Uznávám, že v současné, často až hysterické atmosféře může takový postup v mnoha případech vyžadovat značnou dávku osobní odvahy, neboť je tu nemalé riziko, že na člověku nezůstane nit suchá, ale přesto ho považuji za nezbytný.

Jak už jsem zdůraznil ve svém programu, pro který se vžil pojem Desatero, ČSSD se nesmí bát posměchu a tvrdých útoků ze strany pravice či médií a musí všem dát jasně najevo, že naše strana nové generace musí být bez ohledu na cokoli stranou schopnou formulovat a prosazovat dnes tolik vysmívané hodnoty, jako jsou mezilidská sounáležitost, sociální spravedlnost a rovné podmínky pro všechny bez ohledu na sociální kořeny, a to způsobem, který je odpovídající dnešní době a realitě.

Proto se musíme postavit na stranu nejen všech sociálně slabých, ale i živnostníků nebo malých firem, které by za normálních okolností mohly být páteří ekonomického růstu země,v realitě ale je stále více dusí monopolní tlak velkých koncernů. V této souvislosti je samozřejmě nutné začít se seriózní regulací finančního sektoru, abychom se vyhnuli možnému opakování současné krize, byť přitom ale zároveň zdůrazňuji, že financování sociálního státu zadlužováním není dlouhodobě udržitelné, nebo že forma sociálního státu 20. století je minulostí a potřebuje revizi. Tato revize ale nesmí snižovat kvalitu a dostupnost veřejných služeb. Není to přitom žádný důkaz mé údajné pravicovosti, jak mi mnozí předhazují, ale jen prosté a logické konstatování faktu.

2) Sociálně demokratické strany v 80. letech minulého století pod heslem modernizace opustily reformismus jako postoj ke kapitalistickému systému a nahradily ho konformismem. Je návrat k reformismu možný, a pokud ano, jak? Má být součástí případných „reforem“ nabídnutých sociální demokracií přehodnocení sociálního státu? Pokud ano, v jakém směru?

Tato otázka by nejspíš vyžadovala přesnější vymezení pojmů „kapitalistický systém“,„konformismus“ a „reformy“, nicméně předpokládám, že máte na mysli například Tonyho Blaira a jeho „třetí cestu“, která obecně přesunula politiku sociální demokracie do politického středu a v mnoha ohledech byla inspirací i pro sociální demokracii u nás. Výsledkem bylo, že jsme sice dosáhli volebních úspěchů, nicméně v mnoha ohledech jsme zpohodlněli, začali vnímat svět kolem nás naprosto konvenčně, a stali se tak součástí zaběhnutého establishmentu se všemi důsledky, které z tohoto faktu vyplývají.

Nebyli jsme v tom ale rozhodně sami, protože nové přístupy a vize dnes hledají sociálně demokratické strany i v jiných zemích Evropy. Moje snaha oslovit za této situace i střední vrstvy a centristické voliče má přitom své jednoznačné opodstatnění. Nedávno publikovala média údaj, podle něhož žije v České republice těsně nad hranicí chudoby bezmála půl milionu lidí a osm procent obyvatel je už nějakou dobu pod touto hranicí. Všechny sociologické analýzy přitom konstatují, že zatímco se střední vrstva ráda identifikuje s bohatšími vrstvami nad ní, ta česká z valné části v současnosti žije na takové životní úrovni, která by v některých západních zemích už dávno znamenala propad pod hranici chudoby. Až si příslušníci této vrstvy uvědomí, že — a především v důsledku politiky „reforem“ koaličních pravicových stran ODS, TOP 09 a Věcí veřejných to nebude trvat nijak dlouho — mají blíž k propadu do chudoby než k zázračnému zbohatnutí, musí být sociální demokracie připravena je nejen oslovit, ale hlavně se efektivně postavit i za jejich zájmy. Ostatně žádná jiná strana za zájmy těch „dole“ — byť dnes stále mají bláhový a klamný pocit, že dole ještě nejsou — bojovat nebude.

Reformu sociálně demokratické politiky proto spatřuji v tom, že se postavíme konvenčnímu myšlení a přestaneme nečinně přijímat svět, v němž žijeme, se všemi jeho nespravedlnostmi.

Pokud bych měl být konkrétní, jako nejakutnější bych jmenoval třeba záchranu státem garantovaného zdravotnictví, záchranu a podporu vzdělávacího systému, jehož rozvoj k vyšší konkurenceschopnosti naší společnosti určitě pomůže víc než jeho postupná likvidace a zatěžování mladých lidí dluhy za studium, záchranu penzijní reformy, která je zatím podle všeho nastavena tak, aby finančním gigantům z kapes státu i konkrétních lidí zaručila další miliardové zisky, nebo například bezbřehé — a ani v teorii prokazatelně nezdůvodněné —neustálé snižování daní (ve jménu všeho možného), což pak následně jako by ospravedlňovalo „neudržitelnost“ sociálního státu. Pokud by záchrana výše zmíněných oblastí měla být definována jako „reforma sociálně demokratické politiky“, pak se o její naplnění vynasnažím ze všech sil.

A nad tím vším se vznáší další hrozba, o níž se zatím sice příliš nemluví, což jí ale na naléhavosti nijak neubírá: stále více mám pocit, že si necháváme mezi prsty unikat demokracii jako takovou. Ukazuje se, že po volbách, v nichž vítězí kvůli zastrašování voličů pravice, žádnou demokracii už jako by vláda ani nepotřebovala. Ničí stát kolem sebe, či spíše už rovnou pod sebou, bez možnosti jakýchkoli korektur ze strany opozice, čímž si ovšem podřezává větev, neboť se žije s jakýmsi pocitem „po nás potopa“.

3) Současná Evropská unie vychází ve svých řešeních ekonomické krize vstříc neoliberální logice. Jste pro „internacionalizaci“ sociální demokracie na evropské úrovni a hledání odpovědí na nápor globálního kapitalismu společně s ostatními levicovými stranami v Evropě? Jakými cestami přispěje česká sociální demokracie k prosazení sociálně demokratické agendy v EU?

Na první část této otázky odpovídám jednoznačně ano. Globální neoliberální logice se nelze účinně stavět jednotlivě, na národních úrovních. Je nicméně zároveň jasné, že i případná jednotná evropská sociálně demokratická politika musí být dostatečně flexibilní a ponechávat

značný manévrovací prostor pro národní strategie, neboť navzdory sjednocenosti Evropy se situace stát od státu značně liší a vyžaduje proto i jiné přístupy.

Potíž ovšem vidím v tom, že jsme i v tomto směru na „poli nezoraném“. Socialistická internacionála i Strana evropských socialistů jako dosavadní společné platformy evropských sociálně demokratických stran se v posledních letech proměnily spíše v přehlídku setkávání se veleúspěšných politiků, kteří nepostřehli, že už jsou součástí establishmentu. Kreativní duch i potřeba nekonvenčního myšlení z těchto platforem kamsi vymizely, a tak je třeba je začít budovat takřka od nuly.

Vážím si vzniku think tanku CESTA jako jednoho z prvních počinů bezpodmínečně nutných k oživení tvůrčího procesu při obrodě ideálů sociální demokracie. Takových kroků a podnětů ale bude třeba i na celoevropské úrovni mnohem víc a každá ruka, či spíš hlava, ochotná v tomto procesu sociální demokracii, té české i evropské obecně, pomoci, má cenu života. Odpověď na druhou část otázky je samozřejmě složitější, ale v obecných rysech se zdá být nevyhnutelné, aby se europoslanci za českou sociální demokracii spolu s kolegy z PES razantně a náležitě hlasitě postavili neoliberální agendě, která v EU dominuje, přičemž na národní úrovni musíme zároveň mnohem důrazněji prosazovat pokračování integrace Unie.