Česká pravice je v rozkladu. Poslední kauza či spíše smršť kauz kolem Věcí veřejných ukazuje, že máme tu čest s nejodpornějším politickým bahnem polistopadové éry. Koalice „rozpočtové odpovědnosti“ připomíná klubko syčících zmijí. Ať už skandál Víta Bárty, respektive osud koalice dopadne jakkoli, jedno je jisté, jsme svědky čehosi tak otřesného, že nám pro to schází jakákoli míra. Sledoval jsem víkendové politické víření s úžasem a fascinací na hranici transu. Žijeme v zemi, kde kmotři performují v přímém přenosu.

Nedělám si žádné iluze o VV ani jejich podivuhodném zákulisním šéfovi, přesto považuji tento skandál za organický výhonek mafiánského kadlubu současné vládnoucí kliky. Tento apokalyptický rej je opravdovým zjevením. Konečně naplno víme, s kým máme tu čest. Zdá se mi fascinující, že od květnových voleb se veřejně ví o propojení Bárty a jeho VV s firmou ABL, ale nyní jakýmsi zázračným mediálním saltem začíná být toto spolčení nahlíženo takové, jaké od samého počátku bylo, tj. jako ohrožující pro demokracii. Je také fascinující, když se v šiku mravně pobouřených zachránců demokracie řadí představitelé dvou zbylých vládních stran, o jejichž napojení na soukromou sféru si špitají vrabci na střechách nejen pražských. Nad celou vládní krizí navíc visí mrak pochybnosti — není to jen výsledek boje jedněch kmotrů proti kmotrům jiným?

Také by nám neměl uniknout jeden podstatný poznatek; systémová korupce, mafiánské praktiky, prorůstání privátní podnikatelské sféry a státu, to přece nejsou jen jakési trhliny v systému, ale přirozený projev politické ideologie, která osobní prospěch nadřazuje nad prospěch veřejný, do nebes vynáší „úspěšné“ a ctižádostivé dravce a sociálně slabší skupiny obyvatel (nezaměstnaní, příslušníci menšin, zdravotně postižení atd.) považuje už preventivně za lůzu zneužívající velkorysosti odpovědných, tj. bohatých, a která systematicky likviduje střední třídy. To není deformace, ale zákonitá manifestace „nové pravice“, která oproti tradičním konzervativcům a liberálům nezná a neuznává žádné hodnoty nad rámec vlastního sobeckého prospěchu.

Nemine den, aby mě někdo z mých známých a přátel, kteří uvěřili „řecké hrozbě“, nepřesvědčoval, že s touto vládou už nechce mít nic společného. A není to pouze pro korupční skandály, které za protikorupční vlády bují jak amazonský prales, ale pro její abnormální asociálnost, nepromyšlenost tzv. reformních kroků, aroganci moci a ultrakonzervativní ideologii, která v národě s převážně liberálním cítěním působí jako pěst na oko.

Stav české pravice dobře ilustrují rozpaky předsedkyně Parlamentu, která na otázku, „kdo představuje čistou ODS?“, odpoví s téměř dívčí upřímností „asi já“. Stav české pravice přesvědčivě ilustrují výroky ministra zdravotnictví, který nám radí, abychom se vrátili kamsi do Sparty a přestali rodit nedostatečně vyvinuté děti. Stav české pravice jasně ilustrují půlmilionové půjčky podstrčené v deskách během oběda a poslanci, kteří po několik měsíců dostávají tuto výpomoc, aby se poté zázračně „obrátili“. Je mi slušných pravicových voličů skutečně líto, byť s nimi názorově nesouhlasím.

Rozklad pravice a faktický krach vládní koalice (která i kdyby přežila, se sotva k čemukoli tvořivému zmůže) představuje příležitost pro levici. Je na to levice dostatečně připravená? Pokud chce vyvést zemi z tohoto groteskně tragikomického marasmu, bude muset být odpovědnější. I za ČSSD se táhne zápach všelijakých regionálních kmotrů, podivně uplácaných koalic, výtečníčků typu Hulinského, Onderky a Březiny a nejrůznějších podnikatelských spletenců. Je jasné, že zbavit se vlastní kalné sedliny nebude pro levici snadné. Sobotkovi a jeho týmu se to při nejlepší vůli povést nemusí. A přece — nepostaví-li se sociální demokracie vlastním přízrakům, a nestane-li se tak reálnou alternativou vůči nesoudné pravici, ztratí obyvatelé naší země i poslední zbytky, už tak hodně otřesené, důvěry v demokratický systém. V tomto smyslu je odpovědnost ČSSD obrovská.

Aby ČSSD, nejvýznamnější síla české levice, mohla obnovit důvěru v politický systém, musí pokračovat v tom, co Sobotka započal, v komunikaci a dialogu jak se středovými a levicovými liberály, tak s radikální levicí a občanskou společností. Nadto musí mít odvahu setřást betonářskou mentalitu, sestoupit k vlastním kořenům a nalézt autentickou sociálně demokratickou vizi. Stát se opět radikálně reformní stranou postavenou na humanistických základech. Musí nalézt odvahu překročit pohodlné a mělké kompromisy a hledat skutečné východisko, a ne pouze kosmetické úpravy. Chci věřit, že se o to snaží. Výsledek je ale stále nejistý.

V neposlední řadě je nutné, aby se levice (parlamentní, občanská i radikální) neuzavírala dialogu se stoupenci středových pozic, které začíná stav naší veřejné scény také upřímně děsit. Klubání tohoto dialogu jsme mohli sledovat i na stránkách DR v diskusi s Erikem Taberym, s nímž nemusím souhlasit ve všech bodech, ale přesto si ho mohu vážit, i proto, že je schopen se do takového dialogu vůbec pustit. Takový dialog může prospět politické kultuře a navrátit do hry a posílit všechny, kterým je vlastní ideové a hodnotové zázemí a kteří věci veřejné neredukovali na Věci kšeftu.

Věřím, že levice v naší zemi začíná sílit. Mění se veřejný diskurs, fouká jiný vítr. To je pro ni velká příležitost. Vedle důsledné analýzy a kritiky selhání pravice a její ideologie je na čase promýšlet a vytvářet skutečné společenské alternativy při důsledné snaze očistit se od vlastních kostlivců. Jen tak může přesvědčit i tu část liberální veřejnosti, které v současnosti chybí jakékoliv politické zastoupení.

Pokud by se totiž levicovým a liberálním silám po tomto kolosálním selhání pravice nepodařilo zvrátit současný tanec destrukce a obnovit důvěru ve fungování demokracie, mohla by v budoucnosti veřejný prostor převálcovat ryze hnědá, populistická, národovecká soldateska, lhostejno jakého názvu. A to by byl konec demokracie.