Nečasova vláda neví dne ani hodiny, kdy padne. ODS a TOP 09 si sice mohou hrát s Věcmi veřejnými na kočku a myš až do konce volebního období, ovšem pravděpodobnější je, že dřív nebo později bude (proti)korupční a (ne)šetřící koalice rozpuštěna. Jako nejpřirozenější alternativa, zvlášť když ČSSD o vládní spoluúčast nyní nestojí, se jeví nové volby a čerstvé rozdání karet. Vítězství by v nich s pravděpodobností hraničící s jistotou připadlo sociální demokracii. Nakolik je připravena převzít vládní otěže?

Dobré je vědět, jak a s kým by ČSSD vládla. Některé varianty jsou patrně ještě otevřené, přes jiné „nejede vlak“.

Lidový dům může převzít dědictví po Nečasovi, Schwarzenbergovi a Johnovi komplet i s chlupama — pokračovat v restriktivní politice a realizovat načrtnuté reformy. Tato představa se jeví jako čirá utopie, ačkoli se vždy najde řada oblastí, kde je kontinuita vládnutí zapotřebí. Ekonomická a sociální realita, stejně jako nálada veřejnosti velí ČSSD připravit vlastní program, co nejméně kopírující pravicí vzývané neoliberální recepty. Ruku v ruce s tím je nucena otevřeně komunikovat s občanskými iniciativami a radikálními intelektuály. Nedůvěra v politické aktéry je v České republice natolik silná, že k jejímu překonání je nutné obměnit zaběhané mechanismy politického rozhodování a konat veškeré kroky — počínaje partajemi, konče parlamentem — pod pomyslnou lupou veřejnosti.

Sociální demokracie se rozhodla nejprve v rámci široké otevřené debaty připravit Zelené a Bílé knihy ve stěžejních politických oblastech, od stranického systému či vzdělávání po zemědělství či mezinárodní vztahy. V první fázi se nechystá přednášet hotové názory, nýbrž pokládat a prodiskutovávat podstatné otázky. Až po této fázi má následovat standardní příprava Střednědobého programu ČSSD použitelného i pro nejbližší sněmovní a krajské volby.

Zvolený postup umožňuje korigovat sociálně demokratickou politiku tam, kde zkostnatěla a nebezpečně zkonzervativněla. Doba přeje originálním nápadům, a je rozhodně lépe, rodí-li se na půdě etablovaných stran, než když je po svém uchopí populisté z extrémních okrajů politického spektra.

K oblastem, kde může sociální demokracie složit reparát, patří ochrana lidských práv, migrace, kulturní, mediální či enviromentální politika. Zvýšenou pozornost si zaslouží též chod veřejné správy nebo obrana veřejných služeb před náporem dravců ze světa byznysu.

Inteligentní a seriózní program potřebuje inteligentní a seriózní vykonavatele. Proto je důležité znát, kdo by ČSSD reprezentoval v ministerských funkcích. Je přirozené, když nápovědu v tomto směru hledají média a občané ve složení stínové vlády.

Tato instituce je velmi specifická. Větší smysl než v poměrném volebním systému má v systému většinovém, který pomáhá generovat jednobarevné vlády a střídání levicové a pravicové garnitury. Stínová vláda nemá pravomoci ani bůhvíjak závratnou agendu. Věnuje se především formulování opozičních postojů k vládním předlohám. Její hlavní význam spočívá v nabízení konkrétních oponentů do mediálních rozprav s vládními politiky.

Další rozměr stínové vlády naznačil jejím aktuálním složením předseda ČSSD Bohuslav Sobotka: vyvažuje mezi různými vnitrostranickými zájmy a skupinami. Zde narážíme na největší slabinu Sobotkova stínového týmu. Působí totiž přetaktizovaně. Klíčovým kritériem při výběru jeho členů evidentně nebyla odborná kvalifikace nebo pověst mezi cílovými skupinami expertů či poučených laiků. Také proto ve stínové vládě chybějí nestraníci a renomované osobnosti z konkrétních oborů.

Sympaticky mezi stínovými ministry působí respektovaný ostravský primátor s minulostí signatáře Charty 77 Petr Kajnar (průmysl a obchod) nebo nadějný mladý parlamentní politik Jan Hamáček (obrana). V nezáviděníhodné pozici je ale jihočeský hejtman Jiří Zimola, který třeba sice patří k tomu lepšímu, co může ČSSD nabídnout, ovšem sotva v resortu životního prostředí. Dosud se mu prakticky nevěnoval a mezi enviromentalisty vzbuzuje nedůvěru kvůli razantnímu přístupu k boji s kůrovcem v Národním parku Šumava. Svoji cestu k akademické obci si bude muset najít stínový ministr školství Marcel Chládek. Rozporuplně bývá hodnocen i Vítězslav Jandák, pokračující coby stínový ministr kultury. Pro úplnost však dodejme, že k aktuálním problémům svého resortu se v minulých dnech vyjádřil jednoznačně: proti sloučení Státní opery s Národním divadlem, proti zvýšení DPH na knihy a další tiskoviny, proti bourání cenných domů s historickou tradicí v centru Prahy či legendární sportovní Štvanice.

Záhadou je přesun Petra Hulinského ze stínového ministerstva obrany do resortu místního rozvoje. Toto citlivé portfolio si zaslouží být spravováno méně kontroverzní personou, než je muž dlouhá léta otevřeně či skrytě s ODS spoluvládnoucí v hlavním městě Praze.

Právě proto, že tuzemský volební systém do Poslanecké sněmovny je poměrný a vede k utváření koaličních vlád, dá se předpokládat, že příští skutečný kabinet bude vypadat jinak. ČSSD o něm bude muset vyjednávat s koaličními partnery a motivována bude také nabídnout osobnosti „zvenčí“. Koneckonců i ve svých řadách by určitě dokázala nalézt řadu vhodnějších adeptů než jsou někteří stávající stínoví ministři.

Snad jedině kdyby vůle voličů a složení Sněmovny umožnilo vznik jednobarevné vlády ČSSD, dalo by se uvažovat o překlopení stínových ministrů do reálných resortů. Tato situace by mohla nastat například po dohodě sociální demokracie s komunisty na menšinové vládě ČSSD, která by byla KSČM tolerována.

Jednalo by se o problematickou variantu. Nikoli pro „zadání si s komunisty“, ale především kvůli svodům, kterými je obklopena politická strana vládnoucí sama bez koaličních partnerů. K nejnebezpečnějším patří tendence umísťovat „své lidi“ napříč státní správou. Hrozí také vyhrocení již dnes patrné neschopnosti partají hledat konsensus na parlamentní půdě — alespoň ve věcech nezpochybnitelného národního zájmu. Existují rovněž přímá rizika pro vládnoucí stranu: při neplnění programu si nemůže „stěžovat“ na koaliční partnery, může se také ocitnout v situaci, kdy bude tichými parlamentními spojenci vydírána. Netransparentnost ostatně byla největším problémem opoziční smlouvy ČSSD s ODS v období 1998-2002. Vedle psaných dokumentů jsme mohli přihlížet realizaci neveřejných dohod, které významně přispěly k parcelaci ekonomické moci a pozvolné privatizaci státu.

Ukáže-li se, že sociální demokracie nemá spolehlivé partnery s kompatibilním programem ve středu politického spektra, je mnohem čestnější — a z hlediska budoucnosti užitečnější — uvažovat o otevřené koaliční spolupráci ČSSD a KSČM. Překážkou by nemuselo být ani tzv. bohumínské usnesení ze sjezdu soc.dem. v roce 1995. K jeho rušení se sice má málokdo, dáno je to ale zejména tím, že „vyhaslo“ ne nepodobně tomu, jak „vyhasly“ dávné dekrety prezidenta Beneše. Pokud ČSSD stojí o přesné mantinely pro pohyb na politickém hřišti, měla by na nich zapracovat nově a jinak. Vždyť mnohem větším nebezpečím než komunisté jsou dnes xenofobní strany krajní pravice, které občas natahují ruku ke spolupráci s ČSSD na komunální úrovni…

Mnohé o budoucím celorepublikovém vládnutí sociální demokracie vypovídá též oranžová správa krajů (s drobnou výjimkou Prahy, v níž hraje koaliční ČSSD druhé housle). Dokáží na podzim 2012 hejtmani obhájit svoji práci? Netiká v některých regionech časovaná bomba lokální korupce a klientelismu? Znějí-li odpovědi „ano, ne“, je sociální demokracie na nejlepší cestě do Strakovy akademie. V opačném případě („ne, ano“) jí nemusí pomoci ani sebelepší program ani sebehvězdnější sestava stínových ministrů.

Tvářit se, že je jasné, kdo a jak bude vládnout naší zemi příště, zavání neskutečnou pýchou a přehlížením hloubky politické krize (včetně krize stranické a ústavní), kterou procházíme. Řekněme to raději takto: do budoucna má nejlépe našlápnuto ČSSD. Musí se však vyvarovat vlastních chyb, které ji ohrožují ze všeho nejvíce. Už těch několik, které provázejí jinak statečný, důsledný a v zásadě správný pobyt sociální demokracie v opozici, by mělo představovat vtyčený ukazovák. Žádný politik, žádná strana nemá v ČR do budoucna „své jisté“ a ochota voličů tolerovat byť jen náznak lotrovin prudce klesá.