Odpovědi kandidátů na předsedu sociální demokracie Michala Haška a Bohuslava Sobotky na deset otázek čtrnácti převážně levicově orientovaných intelektuálů jsou na české poměry výjimečné přinejmenším ze dvou důvodů: ukazují, že oba kandidáti přemýšlejí hluboce a poctivě o zásadních otázkách, které leží před sociální demokracií; ukazují velkou míru otevřenosti k lidem stojícím mimo stranu.

Zajímavý je také kontrast s poněkud intelektuálně vyprahlým světem české politické pravice, jejíž představitelé už dvacet let pracují s ekonomizujícím viděním světa, v jehož rámci redukují řešení výzev současnosti na několik (neo)liberálních floskulí. Není náhodou, že i poradní sbor současné vlády NERV se převážně skládá jen z (neo)liberálně orientovaných ekonomů. Ochota Haška i Sobotky zamýšlet se do hloubky nad otázkami, které jim položili lidé působící v oblastech sociologie, politologie, filosofie, nebo dokonce religionistiky, je osvěžující.

Stejně osvěžující je, že jejich odpovědi ukazují, že ČSSD bude mít po svém březnovém sjezdu ve svém čele skutečně přemýšlivého politika, ať už je jím kterýkoliv z obou kandidátů. Ne, že by dosavadní předsedové ČSSD, s výjimkou Stanislava Grosse, byli intelektuálně méně zdatní, ale nový předseda ČSSD povede stranu, která se bude muset vypořádat s novými výzvami včetně defenzivy, do níž se sociáldemokratismus dostal pod tlakem globálního trhu, jehož mluvčím je neoliberální ideologie.

V odpovědi na to, co působí tuto defenzivu, se Hašek a Sobotka výrazně neliší. Hašek je ve výčtu příčin o něco specifičtější, zejména když upozorňuje na to, že se pravice dostala do ofenzivy zejména používáním různých „strachů“, které často nemají racionální jádro. Nelze s ním než souhlasit, že ČSSD by se proto měla pokusit o návrat racionálního diskursu.

Oba kandidáti zdůrazňují potřebu efektivnější regulace finančních trhů, nemá-li se opakovat finanční krize. Sobotka se navíc explicitně vyslovuje pro posílení Evropské unie v podobě koordinace rozpočtových a daňových politik. Oba také zdůrazňují nutnost vytvoření nadnárodní levicové strategie, do níž je třeba zapojit nejen existující strany, ale i různá sociální hnutí.

Jak Hašek, tak Sobotka upozorňují, že se pod náporem ocitá samotná liberální demokracie. Tu lze bránit mimo jiné udržením sociálního státu. Sobotka přitom namítá, což je jedna z jeho nejdůležitějších tezí, že sociální stát tak, jak se vyvinul, nepotřebuje zásadní reformu.

Nebrání se dílčím změnám, ale neoliberální ujišťování o nefunkčnosti sociálního státu je podle něj problém, který byl vytvořen uměle tlakem na snižování daní a následnou prudce rostoucí zadlužeností států. Jako řešení nabízí zrušení rovné daně a návrat k progresivnímu zdanění, jakož i boj s korupcí, v níž se ztrácí obrovské prostředky. Je podle něho také nutné odmítnout daňový dumping.