Rudý Slávek
Patrik EichlerBohuslav Sobotka „působí na lidi dobře, chodí do diskusí připraven, ale zůstává nevýrazný“. Podobně ho popisují členové strany i pozorovatelé zvnějšku. Zaslouží si ale současná ČSSD předsedu výraznějšího a průbojnějšího?
Velký rozhovor s Bohuslavem Sobotkou otiskl předminulou sobotu deník Právo. Text zapadl tváří v tvář obětem násilného politického útoku na jihu Norska. Neuškodí ale, když se k němu vrátíme. V rozhovoru totiž nejde jen o stranickou politiku. Předseda ČSSD v něm jakoby mimochodem ukazuje, proč se dnes sociální demokracie nemůže stát vedoucí opoziční silou.
Sobotka odpovídá nekonfliktně, je státotvorný a snaží se oslovovat střední vrstvy. Na druhou stranu nenabízí lidem napříč republikou žádný politický program. Nesnaží se lidi nespokojené se stávající vládou ponoukat k práci v obci nebo městě. Nenabízí aktivitu, ke které by se mohl jen připojit ten, kdo se na samostatnou práci necítí.
Nové volby dnes ČSSD Sobotkovými ústy nepožaduje. S požadavkem prý znovu přijde až v „okamžiku, kdy se prohloubí vládní krize do té míry, že by například vláda přišla o většinu v Poslanecké sněmovně nebo by se její politický základ zúžil pouze na dvě politické strany, s tím, že by se například Věci veřejné rozhodly vládu nadále tolerovat jako nevládní strana“. Nepřející komentátor by mohl poznamenat — kdyby vláda náhodou padla, novým volbám bychom nebránili.
Řadu levicových intelektuálů a iniciativ — v prostředí ČSSD často skloňovaný ProAlt nevyjímaje — Sobotkovy odpovědi jistě utvrdí ve zklamání z beztvářnosti (až zrádcovské podstaty) sociální demokracie. Když se totiž redaktor zeptá, zda v případě, že sestaví vládu, sníží sociální demokracie DPH na potraviny, knihy a tisk, Sobotka odpoví: „Je to určitý směr našich úvah.“ A jedním dechem doplní, že „by mohly být dvě sazby DPH, 10 a 20 procent“.
Sociální demokracie jako by Sobotkovými ústy říkala, že možná, asi, patrně, snad bude u DPH usilovat o znovuzavedení současných sazeb. Jak se vypořádá s případným uzákoněním opt-outu, tedy vyvedením financí z veřejného důchodového systému na účty soukromých firem, už ale předminulý víkend neříkala nic. Sobotka jen podotkl, že „principem soc. dem. není čím hůře, tím lépe“ a že o některých tématech nadnesených odbory bude s vládní koalicí ještě jednat.
Obraz ČSSD, jak ho nabízí půldruhého týdne starý rozhovor s Bohuslavem Sobotkou, se z dlouhodobého obrazu strany bohužel nijak nevymyká. Nedává jasné politické závazky. Nechce otevírat personální debaty. Nenabízí veřejnosti žádnou možnost, jak se k politice sociální demokracie veřejně připojit. Nepředstavuje sociálně-demokratický životní styl. Pouze spoléhá na to, že ji nikdo nesesadí z pozice hlavní opoziční síly.
„Myšlenka na aktivní vstup do politiky nepřišla od vedení odborů, ale od členstva, které pochopilo, že je to způsob, jak účinněji dosáhnout výsledků. Je zjevné, že protesty nemají žádný efekt.“ To řekl před dvěma měsíci předseda Svazu samostatných odborů Srbska Ljubisav Orbović, a rozpoutal tak veřejnou debatu o metodách odporu proti vládě, která už tři roky ignoruje protesty odborů i opozičních stran. ČSSD by nemělo uklidnit, že většina hlasů v debatě s angažmá odborů v politice nesouhlasí. Myšlenka existuje. Rozhodnout se má na podzim.
V českém prostředí se stejná myšlenka může navíc objevit v podobě mnohem prozaičtější: Až svou novou stranu založí Jiří Paroubek. Až znovu, ale už opravdu naposledy z Vysočiny přijede Miloš Zeman. Až třeba příští rok na sjezdu KSČM vyhrají stalinisté a komunisté budou přemýšlet, kam se podít. Až občanským aktivistům dojde trpělivost s mdlou ČSSD a vážně promyslí, zda by nová strana nebyla způsobem, jak účinněji dosáhnout výsledků…
Ve všech těchto denních soubojích ČSSD mírně ztratí, pokud do nich bude vstupovat stejně bezbarvě jako dnes. Aby ale Bohuslav Sobotka mohl přesvědčivě a dobře připraven nehájit status quo, ale levicovou politiku, pak za sebou potřebuje stranu sjednocenou a živoucí. Úkol je to i pro ty, kdo ji dnes jen zvenku pozorují.
Ona strana, která by chtěla být přesvědčivou alternativou k dnešnímu marasmu, nevystačí s tím, aby oslovovala oslovovala jakési dvě hypotetické strany (kdo je v této zemi střední příjmová vrstva? S průměrným a mírně nadprůměrným platem je člověk ještě spolehlivě nízkopřijmová :-) - ale nabídnout přesvědčivou perspektivu, ke která umožňuje sjednocení údajně rozdílných perspektiv.
A té přesvědčivosti sotva dosáhnete jinak než na konkrétních případech - třeba stanoviskem k DPH na knihy.
To je na první pohled zájem střední vrstvy (nikoliv středně příjmové); té se přitom ani tak netýká faktický růst cen knih - za neřesti lidé platí i nad své poměry -, ale ohrožení národního trhu s knihami, ten je už dnes na pokraji zhroucení. Zároveň je to ale paradoxně děsivé ohrožení těch nejchudších a sociálně nejslabších. Na českém knižním trhu jsou totiž nadnormativně zastoupeny učebnice a ty se už dnes na většině středních škol pořizují z velké části soukromě. Letos jsem za dceru na gymnasiu takhle zaplatil něco přes dva tisíce (odečítám příručky, které škole nepředepsala a bez kterých by se při kvalitě řečených učebnic neměla z čeho učit). Jistě, spíše jen to upoutalo mojí pozornost, než by se dotklo stability rodinného rozpočtu - ale já nepatřím k těm deseti procentům ohroženým sociální exkluzí.
Jestli si předseda ČSSD neumí spočítat - a nebo ještě hůře neumí najít lidi, kteří by mu spočítali -, že takový horký sociální problém nestojí za těch cca 200 mil. korun, o které by státní rozpočet přišel, kdyby byla daň na knihách nulová (anebo alespoň daň z učebnic, ty se i dnes vymezují doložkou MŠMT, takže by to neznamenalo nárůst byrokracie) a jestli neví, že tohle téma by mu pomohlo oslovit nezanedbatelný počet středových voličů, bůh ochraňuj zemi, ve které jeho stran představuje tu lepší alternativu (a to říkám jako ateista:-)
Jestli Bohuslav Sobotka nepřidá na razanci, tedy nezačne náležitě všemi směry demaskovat normalizační podstatu režimu se zjevně vytunelovanou demokracií, těžko se povede udržet celistvé „pevné“ jádro soc.dem. Hrozí segmentace a štěpení, jelikož jeho aktivita lídra by byla možná dostatečná v podobném duchu tak v devadesátých letech, ne krizových letech, ne ve společnosti s milionem exekucí.
Nejde pouze o programové záruky, jak po tom volá velmi dobře Patrik Eichler, ale především o záruku jiné kvality demokracie, tedy rozhodně ne pokračování ve stejných kolejích současné vlády, pouze v obráceném gardu. Tohle není ani tolik spor levice či pravice, jako zásadní spor o demokracii ve společnosti. Chtějme jako občané referenda, chtějme otevřenou státní správu, chtějme vládu, která nebude rozhodovat o klíčových věcech bez nás, tím méně o věcech, na které nemá mandát, tedy na programatiky, o kterých před volbami s občany nediskutovala napříč. Velmi by slušelo všem demokratům, aby existovala politická kultura otevřených předvolebních koalic. To je ve Skandinávii normou, v ČR je naopak normou tvrdit, že koalice se tvoří až po volbách, což ve své podstatě znamená, že programy politických stran se okamžitě po volbách opustí či zásadně deformují, nahází do koše.
Pravda je to, že vztah mezi kapitálerm a prací je jedním ze základních základních společenských vztahů a právě na jeho specifickém chápání a ovlivňování je postavena politika sociální demokracie. Sociální demokracie totiž mluví a jedná jménem "práce". (Ponechme stranou nestále pokračující diskusi o tom, kolik je vlastně takových základních společenských vztahů a jaká je případně jejich hierarchie.)
Zásadním omylem je představa, že tento vztah může být harmonickým soužitím. Kapitál a práce mohou a možná i nevyhnutelně musí koexistovat, ale jejich vztah bude vždy konfliktní. Nic z toho, co lidé živící se prodejem vlastní pracovní síly za kapitalismu sociálně získali, nebylo vydobyto bezkonfliktně, bez nějaké formy boje. To platí i dnes.
Proto je sociální demokracie věřící v možnost "harmonického soužití mezi kapitálem a prací" nutně bezzubá. Taková politika umožňuje zasedat ve správních radách a rozmlouvat při golfu s držiteli kapitálu, ale znemožňuje dosáhnout pro "lidi práce" cokoli podstatného, protože vždy nastane okamžik, kdy je třeba buď bouchnout pěstí do stolu, nebo sklopit uši a mlčet. Politika "harmonie" je politika sklopených uší.. Samozřejmě je takové živnou půdou korupce atd.
Není vlastně správné hovořit v tomto případě o omylu, jakoby šlo jen o intelektuální klopýtnutí. Pro mnohé činitele ČSSD to určitě byla vědomá volba včetně vědomí důsledků. "Musíme to dělat jako ODS, ale musíme to dělat líp" - toto heslo bylo, pokud vím, v devadesátých letech v Lidovém domě docela populární.
por favour, , redaktoři , jak mám "udělat" toto téma z témat ?
Děkuji
Jde pouze o asi 30% bývalého majetku ČR , a a pouze 60% bývalého majetku hospodářského SR ....
myslím, že z hlediska ekonomiky / a také šílenosti / a hospodářské politiky současnosti , to není nezajímavé...
děkuji redaktorům
DS
DS
DS
Tady, v debatě k textu o sociální demokracii, s tím jistě neprorazíte.
Různé formy vzpour bohatých oslabily funkci sociálního státu, ale dokonce i ten český je ještě dost masivní na to, aby "harmonizoval" úspěšně na úrovni, kdy zbývá prostor jen pro individuální revoltu a anebo -častěji - pro reptající rezignaci. Program modernizace a restrukturalizace sociálního státu- restrukturalizace v původním slova smyslu, nikoliv v newspeaku, kde toto slovo znamená osekání výdajů a oslabení odpovědnosti - to je podle mého přesvědčení přinejmenším nabídka, která stojí za úvahu. Tu ČSSD nevyčítám, vadí mi, že ta strana dělá vše, aby tato její nabídka "harmonizace" nebyla důvěryhodná. Politika sklopených uší nevyplývá z programu sociální demokracie, ale ze současného personálního stavu ČSSD.
Já jsem si tu práci dal a zdá se mi, že tato diskuse je opravdu, ale opravdu velké nedorozumění (řečeno slovy nejmenovaného klasika...).
1. Ano, Sobotka jasně říká, že ČSSD počítá s volbami, pokud se současná koalice rozpadne (a co jiného má proboha říkat, svrhávat Nečase výstřelem z Aurory?).
2. Sobotka potvrzuje, že záměrem ČSSD je ponechat léky, potraviny a knihy ve snížené sazbě. Cituji: "Je to určitý směr našich úvah. My se domníváme, v případě, že by na to soc.dem. měla po příštích volbách sílu, tak by mohly být dvě sazby DPH, 10 a 20 procent. Uvažujeme o tom, že bychom do té snížené sazby 10 procent zařadili léky, potraviny a knihy."
Jediné, co lze - dle mého soudu po právu B. Sobotkovi vyčíst - jsou příliš dlouhé, krokolomné a opravdu velmi podmíněné formulace. Ale není to vítaná změna ve srovnání se sebejistým a siláckým paroubkovským slovníkem? A především uvažme:
- B. Sobotka osobně a ČSSD zvlášť byla již několikrát přitižena našimi pravičáckými médii na hruškách (a s jakou rozkoší si to ti novináři vychutnávali!), že totiž slibovala něco, co pak nemohla reálně splnit. Je tedy pochopitelná jistá opatrnost, zvláště když
- v ČSSD právě nyní PROBÍHÁ DEBATA O KOMPLEXNÍ DAŇOVÉ, DŮCHODOVÉ atd. reformách, takže není možné výsledky předjímat.
3. Některým formulacím z článku P. Eichlera nerozumím. Proč vyčítat ČSSD, že "neponouká nespokojené se stávající vládou k práci v obci nebo městě a nenabízí aktivitu, ke které by se mohl jen připojit ten, kdo se na samostatnou práci necítí..."? Tohle snad není úkolem politické strany, ale občanské společnosti.
Z uvedeného vůbec neplyne, že se vším, co ČSSD dělá, souhlasím, nebo že ZRADA socdem nehrozí. Ale tak silné slovo bych si opravdu ponechal na závažnější věci. Teprve pokud socdem nebude - střednědobě - schopna najít alternativu vůči neoliberální hospodářské a sociální politice, a to v mezinárodní spolupráci v rámci celé EU - teprve pak budou na místě slova zrada, selhání a zklamání. Chystám o tom článek a prosím všechny, odlišujme věci podstatné od nepodstatných.
Jasné pojmenování věcí a jasná stanoviska jsou v takové situaci na místě a nejsou totéž, co paroubkovské arogantní vystupování.
Věta o tom, že ČSSD nyní diskutuje o komplexních fiskálních reformách je spíše děsivá. Ano, diskutuje - ale o čem, to nevím z medií, neznám veřejně ani postoje jednotlivých diskutujících, a dokonce např. v oblasti důchodového systému současné materiály slibují kultivovaný výstup - ale ono je to jakoby mi v srpnu 2002 sdělili, že pražský magistrát diskutuje o vhodném postupu proti povodni a rozhodne se někdy koncem září. Ať ČSSD diskutuje až do voleb, ale to ji přece nemůže bránit v tom, aby zaujímala pevná stanoviska ke konkrétním kauzám.
To, že DPH dopadá sociálně asymetricky na důchodce a nejnižší příjmové vrstvy, to není předmět k diskusi, to je bohužel přesvědčivě prokázáno. O čem by tedy ČSSD v této věci diskutovala? O tom, zda chce zachovat navýšení tohoto břemene vůči sociálně nejvíce zranitelným? To snad ne.
A k té pasáži, které u Eichlera prý nerozumíte: V druhé polovině devadesátých prolamovala tehdejší ČSSD mediální a společenskou izolaci právě spoluprací s nevládkami. ČSSD se neobejde bez těch, kteří důvěřují tomu, že svojí účastí mohou měnit věci veřejné (jen pravicová politika dokáže žít z rezignace lidí na účast v občanské životě).
Máte pravdu, určitě v případě ČSSD nejde o zradu, ale nejsem si jist, zda nejde o neschopnost.
Myslím, že důležité je to slovo "komplexní" - ČSSD nakonec může dospět k názoru, že daňové sazby mohou být jinak - a pravicová média se toho okamžitě chytí a budou křičet: vidíte, lhali! Na to je opravdu třeba dávat pozor. Ostatně, vy jste přece byl blízko Špidlovy vlády a víte, jak to schytal on za větu "Zdroje jsou" a Sobotka pak musel přiznat: "Program ČSSD před volbami 2002 nebyl postaven na reálném ekonomickém základě." To se už nesmí opakovat.
A ještě poslední věc, kterou bychom měli vzít také do úvahy: Jsou prázdniny, dovolené a lidé (i ti naštvaní) si chtějí od politiky trochu odpočinout. Není zkrátka vhodná doba na mobilizace, to ví i odbory, proto si v mezičase do horkého podzimu teď dávají pohov.
Tak i socdem se snaží jít cestou demokratického dialogu (na rozdíl - historicky vzato - od komunistů). To jí vyčítat nemá moc cenu, to je jako vyčítat křesťanům, že věří v Krista; je to zkrátka základ její identity.
Jiná otázka (a zcela legitimní) ovšem je, zda tato cesta může v dnešní situaci přinést ovoce. Vy s M. Hauserem o tom pochybujete, já v liberální demokracii stále ještě věřím.
Ale nezbytné bude určitě přitvrdit, pokud se má v našem světě něco změnit k lepšímu. Nikdo nechce kapitalisty "věšet na lucerny", ale jednat s těmi upíry z finančního velkokapitálu v rukavičkách také nelze.
Má-li se socdem levice radikalizovat v tomto směru, pak potřebuje silnou podporu všech levicových sil. Jste / jsme k tomu připraveni?
Zdroje pro uskutečnění toho podstatného z tehdejšího programu byla a jsou - nevím, jestli při pokračování současné vládní politiky budou - jde o ochotu k jejich využití a přerozdělení.
Říct zdroje nejsou - to např. znamená, že jsem se smířil s tím, že šéf podniku s převažující státní účastí dostal na výročních odměnách víc, než kolik téhož roku potřebovaly vysoké školy a Akademie věd, aby udržely stávající výzkumné kapacity (po snižování rozpočtu na vědu a výzkum). Říct zdroje nejsou - to znamená, že souhlasím s úsporami na invalidních důchodech, aby bylo možné zastropovat sociální a zdravotní odvody na x-násobku průměrného platu.
Politika velké neextremistické politické strany by měla být realistická, ale to neznamená, že se má a může smířit s představou, že amorální přerozdělování je realita, které se musíme přizpůsobit.
Ad zdroje: Zdroje nebyly, nejsou - a hlavně nebudou, pokud bude pokračovat současná neoliberální politika a hlavní trendy globálního kapitalismu. Pokud chceme, aby zdroje byly, musíme změnit ten globální kapitalismus. Samozřejmě že se to nepodaří do příštích voleb, ale je třeba začít (už "krachuje" další země, Itálie - kolik zemí bude muset ještě zkrachovat, aby politici a hlavně občané pochopili, že špatné nejsou ty vlády, které své země "zadlužily", nýbrž celý systém).
Paroubek odpuzuje, ale i přitahuje. Je razantní rozhodný, populistický, trochu bezohledný, ale i historie znalý a ví, co chce. V tom se podle mě až nápadně podobá Miloši Zemanovi. A víme, jakou ztrátu SPOZ ve volbách způsobila Paroubkově ČSSD.
Itálie má určité problémy zejm. politické, vytýká se jí nedostatek reformního úsilí apod. Nevím, neumím bezpečně rozlišit věcnost kritiky od mediálního, politického a ideologického balastu. Ale že by na tom byla fiskálně tak mizerně? Vždyť italský bankovní sektro je silný: banky Intesa Sanpaolo, UniCredit, Monte Paschi di Sienna, UBI Banca a Banco Popolare prošly zátěžovým testem úspěšně: http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/italie/italie-zatezove-testy-bank-financni-trhy/1000683/61295/
Navíc italský parlament schválil úsporná opatření (zase to šetření), tak o co tady jde? Cožpak dvě tři agentury, které mají samy máslo na hlavě, můžou rozhodovat o osudu tak velké a ekonomicky silné země? Co je to za svět: kde končí skutečnost a začíná zdání?
Neoliberální politika zatím ještě nezasáhla schopnost české společnosti zdroje vytvářet a doposud nezničila masivní vrstvu sociálních zdrojů jako je vzdělanost a kvalifikovanost populace a také schopnost bránit se korupci - ale to "zatím" je už na hraně a bylo ve střednědobém horizontu fatální překročit za něj. Máte pravdu, že kdyby tento "neoliberální" trend měl pokračovat ještě pět či sedm let, už by asi zdroje nebyly.
Dnes ale zatím nejde o nedostatek, ale to, jak stávající zdroje přerozdělovat; a toto přerozdělování začíná daňovou zátěží, nikoliv aktuálními veřejnými příjmy.
A zcela jistě není přímá závislost mezi globalizací a vyprazdňování sociálních funkcí státu ve vyspělých zemích - podívejte se na Skandinávii nebo do Němec, prostě jedno zvládnutelné riziko navíc.
Ten systém je opravdu neudržitelný, ale jeho neudržitelnosti se neprojevuje v to, jestli udělá pár států Severu spektakulární bankrot. Malér je ve zbídačení jihu.
Nešlo mi v komentáři ani tak o Bohuslava Sobotku (určitě ne osobně o něj) jako o stranu, na jejímž čele stojí. Hned v perexu je ostatně otázka, zda si dnes ČSSD zaslouží předsedu výraznějšího.
Co mi více či méně vadí na více či méně celém vrcholovém vedení strany je, že a) nemá větší politickou představivost, b) tu představivost, kterou má, nezvládá prodat (což je úkol i pro novináře a vůbec všechny lidi, kteří se ke straně nebo jejímu programu hlásí, protože jde taky obecně o stav českých médií).
Otázku střední třídy teď s dovolením pominu. Pokud jde o tu představivost, líbí se mi třeba věta M. Profanta o možnosti zavést nulovou DPH na knihy, příp. učebnice. Proč BS nezmínil třeba toto? A proč to nezmiňuje V. Jandák, M. Hašek, A. Gajdůková a kdokoli další.
V Německu třeba můžete knihy posílat poštou s výrazně sníženým poštovným, když dáte knihu do obálky až na přepážce. Kniha není zboží jako každé jiné, číst knihy je správně, takže jejích zasílání budiž levnější... to je třeba projev soc. dem. politiky. A je to i krok, k jehož podpoře mohu vyzývat veřejnost.
Ponoukat lidi k veřejné aktivitě je úkol politických stran (po mém soudu) dokonce více než organizací občanské společnosti. Přinejmenším stran, které si pamatují vlastní masovost. Proč by předseda/předsedkyně strany, okresního, krajského výboru strany nemohl/a říkat, že soc. dem. politika je - žádný outsourcing, podpora rodiny a místo lihu kup si knihu a dávat lidem možnost, aby se k té politice připojili (prací v komunitním centru, členstvím v odborech, Sokolu, skautu...).
To by ale na okresních a místních sekretariátech museli sedět živí lidé, kteří žijí sociálnědemokratickým životním stylem alespoň tam, kde to je to možné... při cestě do práce, v samoobsluze, při četbě novin, na manifestaci, kde mohou dávat najevo, že někam patří a že na své členství ve straně, odborech ad. jsou/jsem/jsme (více či méně) hrdý... Živá strana by pak i předsedu vedla k větší přesvědčivosti. Pokud uvnitř ČSSD není řada otázek v diskusi uzavřená, tak musí i předseda coby nejvyšší představitel strany našlapovat opatrněji, a to je škoda.
Několik dalších poznámek od Jana Šíchy vizte => http://www.denikreferendum.cz/clanek/4434-vstupujte-k-socanum
Naštval mě. Léčí si tím ego. Pokud by mu šlo o ideje, tento stát a občany, poslední, co udělá, bude založení nové strany.
Rozdíl mezi pravicí a levicí je tedy pouze ten, že pravice slouží velkokapitálu zcela poslušně (a vidí v tom dokonce jakési své naplnění a poslání, maskované zpravidla do moralistních žvástů), kdežto levice si přece jen uvědomuje, že něco není v pořádku. Ale zatím nemá celoevropský alternativní program.
Ad Skandinávie: věřit ve skandinávský model je velmi ošidné. Když byl V. Špidla po volebních neúspěších ČSSD v r. 2004 dotazován, jestli bude u nás (tehdejší) německý model (oddělení funkce premiéra a předsedy socdem), odpověděl: Německý model je jenom v Německu. A já mám vždycky sto chutí odpovědět všem těm, kteří básní o Skandinávii: Skandinávský model je jenom ve Skandinávii. Ostatně, sami zastánci tohoto modelu o něm - neúmyslně - prozrazují takové informace, které těmto zemím zas tak ke cti nejsou. Víte vůbec, kolegové, jak vysoká je v takovém Švédsku DPH a jaké jsou tam firemní daně? Odkazuji na http://www.cssd.cz/blogy/svedsky-model-fungovani-ekonomiky-mozny-vzor-pro-cssd.
Ad Itálie: Souhlasím s tím, co píše Roman, proto ty uvozovky, zajímavé je, že každý věděl, jaké má Itálie dluhy - už léta, a nikoho to nevzrušovalo. Jsou to cílené a načasované nájezdy spekulantů,s racionálními analýzami nemají co dělat.
Úlohu M. Zemana nemůže podle mě sehrát jednak proto, že má mediálně mnohem horší pověst, a jednak proto, že jeho odchod nové voliče k ČSSD spíše přitáhne - když byl Paroubek loni a předloni v čele ČSSD, tak byla situace opačná: Zeman voliče odlákal a Paroubek žádné nové nezískal, takže zůstalo jen nejpevnější jádro, poněkud ohlodané. To se nyní stát nemůže, jen při trochu šikovné politice Sobotkova vedení. Mimochodem, copak pravici ono "rozdělení" na ODS a TOPku voličsky nepomohlo?
Ale v tom dalším s vámi nesouhlasím. Nelze asbolutně srovnávat rozštěpění levice na fakt soupeřící strany, jejichž vedoucí osoby si nemohou přijít na jméno, s byznys projektem nazvaným top09. Topolánkovi už někdy v roce 2009 v nějaké nekontrolovalné chvilce uteklo, že ten projekt se plánoval dlouho, nejednalo se ale o rozdělení skutečné, ale pouze optické, venkovní, každá z "poboček" měla za úkol zachytit určené voliče. A vznik VV byl taky součástí tohoto plánu.
A ad srovnání se Zemanovci- no, kéž byste měl pravdu, že paroubkova strana na rozdíl od Zemanovy strany ČSSD posílí... Osoobně tomu nevěřím.
Cituji část:
=======================
Takže malá ochutnávka jeho dnešních výroků:
- Projekt TOP 09 diskutován s MK již od roku 2003, mají stát vedle sebe, a nikoliv proti sobě, společný je nepřítel.
- Mezi řádky vyplynulo, že ODS má na starosti cílit na vlastní HC voliče, kdežto TOP má sbírat hlasy pravicových voličů, pro které je
ODS z nejrůznějších důvodů nevolitelná. TO NA MĚ FUNGUJE :)
- Včera večer měli večeři ve složení Zeman, Schwarzenberg, Kalousek a Topol.
- Zemanův projekt je pokusem, jak poškodit socky, T. si dovede představit povolební spolupráci, kdyby se náhodou dostali do
parlamentu a bylo by to potřeba k sestavení vlády a většiny.
==================================
Celé zde:
http://www.drbna.cz/ke_stazeni/VynikajiciReferatZhoteluHilton-www.lidovky.cz.pdf
Myslím, že Paroubkova strana minimálně situaci znepřehlední: levicový volič je celkově mnohem nejistější než pravicový, a tím znejistí ještě víc. Možná své dilema vyřeší typicky čecháčkovským způsobem: nepůjde k volbám.
Skutečně konfrontační střety ad hominem začaly za Zemana. Ten si byl vědom, že potřebuje ztvárnit protipól a nechat se identifikovat jako alternativa - ČSSD měla tehdy méně voličů než KSČM, tuším stejně poslanců jako LB a dost podobně jako LSU, teprve Zemanovo přijetí konfrontace za každou cenu z ní udělalo hegemona levice - nesporná Milošova zásluhu, jen se pak tu konfrontační politiku nepodařilo včas přetavit v něco kultivovanějšího.
Zásluha V. Špidly, že za takovým přetavením důsledně šel - prohrál sice, ale čestně a pro věc, která stála za to. Špidla sice zažil četné mediální útoky, ale nikdy se neprosadil jeho jednoznačný obraz jako politické příšery, i v nejhorších dobách to byl obraz plastické osobnosti.
Zvláštní případ představuje Gross - ale teprve Paroubek dokázal sloučit cílevědomou diskreditaci ze strany nepřátelských medií s ostře konfrontačním nasazením a bohužel také s těmi konturami své osobnosti, které nesnesly světlo veřejnosti (ty máme každý, ale v jeho případě napomohly hodně zničující konstelaci), výsledkem byl beznadějně spálený veřejný obraz. Ale to už nebyl jeho problém, ale stavu ČSSD, která se s takovým stavem nedokázala vypořádat.
Předseda ČSSD to má mnohem horší než předseda ODS či TOP, ti se nadřou, než se zdiskreditují, ale právě tak, jako se přesto oni dokážou zdiskreditovat, nemusel Paroubek nutně skončit tak, jak skončil.
To, že zakládá novou stranu, spíše stvrzuje jeho lidskou tragedii než by to mělo politický význam. Ten by takovému pokusu dokázala poskytnout jen ČSSD, kdyby klesla dost hluboko - je to možná čecháčkovské, ale nepůjdu k volbám, kdyby to znamenalo volit lidi jako je např. Karel Březina; k tomu nepotřebuji být zmatený vznikem Paroubkovy strany.
K srovnání Zemana s Paroubkem. Oba dva podlehli sebeklamu, který rozvíjejí (nejenom oni) v mýtus, že jsou primárním zdrojem dosavadních úspěchů ČSSD, že bez nich by tato strana nebyla nic. Oni se oba dva v různé době skutečně osobně hodně zasloužili o ČSSD, ale ČSSD se také zasloužila o ně. Ten mýtus spočívá v tom, že jde o"brando-tvorné" politiky, kteří dokážou vytvořit stejně úspěšnou stranu jako ČSSD. To je ale omyl, oni jsou úspěšní, jen když mají za sebou dobrou značku. ČSSD je navzdory všem problémům strana, která svou tradicí, národním a nadnárodním významem ztělesňuje něco, na co si "museli" voliči nakonec vsadit ze všech alternativ, které se na levo od středu po listopadu objevily. (Samozřejmě tady sehrály významnou roli i další okolnosti.) Lidé si ale masově nevsadí na SPOZ nebo nársoc, jakkoli v jejich čele budou osobnosti typu Paroubka nebo Zemana. Tedy pokud se ČSSD nějak vážně nezdikredituje, nebude seriózně pracovat, nebo politický vývoj nenabere ten směr, že začne vytlačovat tradiční evropský mainstream z politiky. To, samozřejmě, není v delší perspektivě vyloučeno; vznik nových populistických stran nalevo/napravo s relativně velkým záběrem i v některých "vyspělých demokraciích" je varováním. U nás tyto nové strany mimo tradiční značky vznikají, ale zatím je nenahrazují. V roce 2010 se o to pokusila VV, ale zdejší politicko-kulturní prostředí (ať už důvody byly různé) velmi rychle odhalilo rizikové zázemí, ze které tato strana vyrostla a stahuje tuto stranu ke dnu. Je tedy otázka, zda po zkušenostech s VV bude v brzké době úspěšná nějaká nová kampaň proti tzv. dinosaurům.
Globální kapitál, ideologie stupidizovaná pro použití v patnáctivteřinových spotech, světový finanční systém zasahují sice každou z těchto kulturně-politicky individualizovaných konstelací, ale každá je přijímá (a odmítá) různě, někde mění celou strukturu konstelace, jinde působí jako dočasný host - Německo má jiné démony než Amerika.
Skandinávské země jsou relativně malé, proto se v určitém ohledu hodí pro srovnání s ČR podobně jako se hodí třeba Rakousko - a ukazují, že i země této velikosti, pokud disponují určitým vzdělanostním, občanským atd. potenciálem a odpovídajícími infrastrukturami, nemusí být nutně ve vleku devastujících globálních změn, ostatně totéž platí i o Rakousku. Nepovažuji je za ideál, nevytvářím si nějakou skandinávskou utopii, spíše za znamení, že bojovat o určité věci není beznadějné (nikoliv za záruku, že ten boj pravděpodobně dopadne dobře :-) Určité motivy z jejich kulturní konstelace jsou k nám asi nepřenosné: Struktura komunit - o které psal onehdá moc hezky Lukáš Kraus se vytvářela také díky typu osídlení a komunikací, později se rozvíjela ve vztahu ke specifickému protestantismu, který nejméně ve Švédsku (o Norsku si psát nedovolím, nebyl jsem tam) vytvořil použitelnou formu etické armatury takového komunitního života - u nás nemá dobré kulturní zázemí, paradoxně se to projevilo, když se s odvoláním na finské úspěchy převedla odpovědnost za základní školy na obce, ve Finsku báječné, u nás malér.
Nepodceňuji devastační potenciál současného typu globalizace, nemyslím, že by perspektiva řešení nespočívala na světově regionální a celosvětové úrovni, ale štve mě, když se ta komandující instance považuje za alibi buďto nedělat nic anebo podmiňovat jakoukoliv smysluplnou činnost imperativem změny systému (která není dost dobře možná, protože ten systém už dávno neexistuje).
Omlouvám se za ukecanost, ale aforismem to vyjádřit neumím.
Zásadní otázkou totiž je, zda skutečně je česká společnost rozdělena pravo-levě 50:50, anebo zda to tak jen nevypadá díky tomu, že značná část nevoličů má levicové hodnoty, ale postrádá chuť přijít k urnám. Jak se ČSSD pokusí tyto lidi oslovit?
Jistě, ona se ta analogie s nástupem populistických stran v Evropě hodí, ale jako každá analogie kulhá. Jednak svádí k tomu, abys zahrnul nové strany do kolonky "populistické" a nezkoumal, jestli nepřinášejí nová, potenciálně důležitá témata ( není to jen Zeman a Bobo, třeba svoboda internetu začíná už být problém, který přesahuje Pirátskou stranu) A pak se mnoha politikům ČSSD odvolání na celoevropské trendy (nemluvím teď rozhodně o Sobotkovi) hodí k nicnedělání přebarvenému na obranu tradičních sociálně demokratických hodnot.
Přinejmenším v jednom už byste se mohli v Liďáku pohnout - to parlamentní počítání do sta s a bez komunistů nemá prostě řešení, když nedokážete oslovit tu část aktivní veřejnosti, která v současné době nemá důvod věřit žádné z velkých stran a pro kterou je v Praze ČSSD Klíma, Březina, Hulínský, v Ústí... oba víme, jak dlouhý by to byl seznam. Tady nejde o strategii komunikace a podobné fráze, ale politické jednání (ne vyjednávání).
Rozhodně jsem nemluvil o všech stranách, které vznikají mimo dnešní mainstream jako o „populistických“, ani, že by tyto strany nemusely tento mainstream nahradit…. Zelení donedávna nepatřili k mainstreamu a dnes již k němu patří (poslední výsledky v Německu). V naší zemi jsou desítky dalších stran, které bych nepovažoval za „populistické“, ale mainstream zatím neohrožují.
Obrana tradičních socdem hodnot má smysl, jen když je dokážeš promítnout do konkrétních programových řešení významných společenských otázek a snažíš se jednat v souladu s nimi. Strana, která tohle umí, má šanci stát se mainstreamovou. Socdem to uměla, a proto se jí stala. Pokud to přestane umět, končí..... To je také má reakce na ten poslední odstavec Tvého předchozího příspěvku. Jinak souhlasím s Tvým příspěvkem ke Skandinávii a oceňuji tu malou glosu ohledně systému, který je třeba změnit.
Nejasnost vyjadřování opozičního politika o opatřeních, které provede jeho strana po vítězných volbách, je mnohem nebezpečnější, než sliby, které eventuálně nebude v koalici moci úplně naplnit. Nadává totiž celé veřejnosti jasný signál o tom, co může každý s určitostí očekávat a co tedy nemusí z opatření současné vlády nijak moc akceptovat.