Někteří politologové či komentáři se obávají, že přímá volba prezidenta u nás dříve či později vyústí v poloprezidentský systém. Tomio Okamura jde ale ještě dál. Ve svém posledním blogu navrhuje něco, co tu ještě nebylo. Copak poloprezidentský systém. Tomio Okamura není žádný troškař. Když už měnit politický systém, tak pořádně. Tomio Okamura chce přímou volbu prezidenta, který sestavuje vládu. Dámy a pánové, dovolte, abych Vám představil prezidentský systém pana Okamury.

Z čeho navrhovatel změny vychází? Vláda by podle něho měla být stabilní a mít vizi, kterou má šanci realizovat. To vše podle něho řeší, když přímo volený prezident sestavuje vládu. Volby mu vyhrají jeho vize a on pak dá dohromady špičkový tým. I tady podle Tomia Okamury může být klientelismus, ale mnohem menší, protože prezidenta nebudou vydírat frakce jeho strany či koaliční partneři. Na místa ministrů by Tomio Okamura vybíral ve výběrových řízeních vrcholové manažery a dokonce by se nebál ani zahraničních profesionálů. Jak to zdůvodňuje? Tito lidé podle něho nemají vazby na místní mafie, nemají potřebu krást a jejich cíl je být skutečně úspěšný a prospěšný.

Tomio Okamura také prosazuje to, aby se poslanci volili přímo - pomiňme, že tak je tomu už dnes — pan Okamura tím chce říct, že by neměli být voleni přes stranické kandidátky. Počet poslanců by snížil z 200 na 81 a občané by je v referendu mohli stejně jako senátora, prezidenta či samotné zákony odvolat. Pro úplnost dodejme, že zákony by v systému pana Okamury mohli navrhovat poslanci, senátoři, vláda či prezident.

Všechno je jasné a přehledné. Má to ale jeden háček. Podle pana Okamury tento systém bude „nesmírně stabilní a veskrze demokratický“ Kde bere tu jistotu? Může být tento systém opravdu stabilní a zároveň demokratický? Obávám se, že dlouhodobě může být pouze jedno z toho. Oboje těžko. Pan Okamura si to nemyslí. Připomíná křehké vládní koalice a zdůrazňuje, že vládní posty se rozdělují nikoli podle schopností a odbornosti, ale podle toho, kdo má jaký vliv a jak lukrativní post si v koalici vyhandluje.

Z toho pan Okamura asi vyvozuje, že když vládu bude sestavovat prezident, tak na postech ministrů budou jednak osobnosti, kteří skutečně něco dokázali a něčemu rozumí, a jednak se členové vlády v průběhu jejího funkčního období nebudou měnit v důsledku vnitrostranických bojů. Složení vlády bude stabilnější, co to ale udělá s naším politickým systémem? Zkusme si představit, jak by v praxi nejspíš fungoval.

Prezident sestaví vládu. Budou v ní špičkoví experti? Dejme tomu, že v ní budou lidé s jistou mírou odbornosti s prezidentem souznící. Tomio Okamura se tváří, jako by jediným kritériem při jmenování ministrů bylo, jak vynikající a ve svém oboru schopná daná osobnost je. Když si ale například vezmeme současného prezidenta či třeba Miloše Zemana, který se jím možná stane, tak je zjevné, že u nich při výběru spolupracovníků hraje roli něco jiného. Jde především o to, do jaké míry daný člověk konvenuje s jejich stylem vládnutí, pohledem na svět a názory na konkrétní problematiku. Odbornost následuje až poté.

Máme tedy vládu sestavenou prezidentem republiky, třeba z lidí, které by si vybral Václav Klaus. Fantazii se meze nekladou. Určitě by se tam objevila celá řada velmi zajímavých osobností, špiček ve svém oboru — zvlášť ve druhém volebním období, kdy by prezident už nebyl svázán svojí snahou o znovuzvolení. V případě prezidenta Miloše Zemana by to ale nebylo o moc lepší. Vzpomeňme na šéfa jeho poradců Miroslava Šloufa.

K tomu přidejme Poslaneckou sněmovnu složenou z lidí zvolených ne na stranických kandidátkách, ale jednotlivě. Není jasné, co přesně tím Tomio Okamura myslí, jestli jednomandátové obvody či něco jiného. Tak nebo tak, dá se čekat, že výsledkem jeho návrhu by bylo, že by v Poslanecké sněmovně zasedalo více politických stran než dnes, a vedle toho také řada samostatných poslanců. S největší pravděpodobností by to nevedlo ani k upevnění postavení některých v současné době větších politických stran, ani k jejich naprostému vyšachování a dolní komoře složené jen ze samých tzv. nezávislých osobností. A v této situaci by vláda musela vládnout. Stabilní vládní většinu by asi neměla, takže by musela spoléhat na ad hoc podporu u každého zákona zvlášť. A teď teprve nastává ten pravý karambol.

Dovedeme si asi představit, jaké zákony by vláda vybraná Václavem Klausem navrhovala. Vycházely by z určité ideologie. Jinak to ani nejde. Žádná univerzální, objektivní a experty posvěcená řešení neexistují. Stejně jako nenajdeme nezávislé či nějakou ideologií nezasažené odborníky. Každý člověk se na svět dívá skrz nějaké ideje, a i kdyby se od nich chtěl stokrát oprostit, stejně to není možné. Vláda tedy chrlí zákony à la Václav Klaus a co se děje v Poslanecké sněmovně? Tam je situace horší než na tržišti. Protože poslanci nejsou voleni na stranických kandidátkách, tak jejich prvotním cílem je to, aby si ve svém volebním obvodu vybudovali stabilní mocenskou základu, která by jim umožnila znovuzvolení. To se pro ně stává důležitější než loajalita ke straně.

Proto, když poslanci vycítí šanci získat na něčem body u svých voličů, tak nebudou váhat. I když třeba vláda předjedná s šéfy poslaneckých klubů či předsedy stran podporu některých zákonů, nemusí to nic znamenat. Poslanci se budou rozhodovat podle toho, čím se zavděčí voličům ve svém volebním obvodu. Navíc stačí, když vláda a prezident budou spíše pravicoví a Poslanecká sněmovna levicová a většina vládou navržených zákonů bude odmítnuta. Vláda bude navrhovat zákony ostošest a Poslanecká sněmovna je bude jeden po druhém zamítat.

U některých to třeba nemusí být takový problém, ale co třeba u státního rozpočtu? Vláda se zkrátka docela dobře může ocitnout v situaci, kdy nebude moct vládnout. Systém se zablokuje. Prezident je neodvolatelný. Poslanecká sněmovna se sama nerozpustí a co teď? Bude to leccos, ale stabilitu v tom nehledejte.

Tomio Okamura na začátku svého blogu píše: „Ve vzduchu je změna. Začínám tomu vážně věřit.“ Něco tam skutečně je. Už jen množství návrhů na změnu volebního systému je nápadné. Karel Janeček. Iniciativa Přímá volba poslanců. A teď pan Okamura. Může být některý z nich realizován? Podle mne docela snadno. Stejně jako jsme se nadáli přímé volby prezidenta, můžeme se dočkat většinového volebního systému či nějaké jiné změny. Stačí k tomu celkem málo.

Představme si třeba tento vývoj: Ústavní soud odkládá volbu prezidenta, aby mohl dostatečně prozkoumat podané ústavní stížnosti. Následně dochází k tomu, že prováděcí zákon k přímé volbě je neústavní a zákon ruší. Parlament musí schválit novou legislativu a celá volba začíná od začátku. Republika je mnoho měsíců bez prezidenta. Hovoří se o největší frašce, kterou jsme kdy zažili. Všem, kteří mluví o potřebě změny, to dává nový argument. Je třeba něco udělat. Stabilizovat systém. Zabránit tomu, aby vznikaly situace, kdy vlivem partajničení jsme rok bez prezidenta. Politické strany na to reagují a před blížícími se parlamentními volbami si dávají do programů zavedení přímé volby poslanců či nějaké jiné formy většinového volebního systému.

Zavedení přímé volby prezidenta se zdálo nepravděpodobné a hle, povedlo se. Něco je ve vzduchu. Snad jsou to jen Vánoce.