Autor má pravdu, že ne všichni se cítili v bývalém režimu nesvobodně. Jsou různé typy lidí. Některým vadí, když je někdo omezuje v činnosti, kterou chtějí dělat. Chtějí si vydělat dost peněz, aby si mohli dopřát to, po čem touží, a zároveň jim nevadí, když si kvůli tomu občas "máknou" trochu navíc. Mají totiž (na rozdíl od těch druhých) energie na rozdávání. Věřím, že jim bývalý režim lezl na nervy, když třeba nemohli cestovat, podnikat a tak. Já to úplně chápu, ale nevím, proč oni nemohou pochopit, že všichni takoví nejsou. Jsou lidé, kteří byli před listopadem v podstatě spokojeni, celkem nic jim nechybělo, protože ani nic zvláštního nechtěli. Mnozí byli vzhledem ke svému povolání v cestování ještě víc omezení, než ti ostatní (například já), aniž jim to jakkoli vadilo. Zato oceňovali jistotu zaměstnání, odkud je nikdo nemohl vyhodit, a sociálního zabezpečení, o které se nemuseli vůbec starat, i když to tak navenek třeba nevypadalo. A ze všeho nejtrapnější je, když něteří rádoby pravičáci, kteří ani žádné zvláštní schopnosti nemají, jen prostě měli kliku, že se dostali kdysi tam, kam se dostali, z čehož dodnes žijou, ve vší vážnosti hází kolem sebe moudrosti typu : "na chudý lid musí být přísnost" a pod.
Osobně se mám dnes po materiální stránce mnohem lépe, než tehdy. Tenkrát zamlada mi vadil nejvíc tehdejší nedostatek pěkného oblečení, což jsem si mohla pak ve starším věku vynahradit. Ale děsí mě to, že mé děti už se tak mít nebudou (mám na mysli ty jistoty, ne to oblečení). Pokud platí to, co psal Jan Keller, totiž že potomci těch, jejichž předkové byli chudí, spadnou zase tam, kde byli jejich prarodiče a praprarodiče, pak se mi z toho dělá nanic, že do takového světa jsme přivedli své děti. O sebe se nebojím. Jestli se budu mít na stará kolena hůře já osobně, na tom mi zas tolik nezáleží. Jde mi hlavně o děti.

A ze všeho nejhorší je, že z potomků proletariátu, povýšeného takto na střední vrstvu, jež má však před sebou zase sestup, se už nestane znovu proletariát, vzhledem k tomu, že doba průmyslového rozmachu je za námi. Pokud se lidé, jejichž předkové byli dělníci, neudrží ve střední vrstvě, stane se z nich nanejvýš tak lumpenproletariát. Když se člověk rozhlédne kolem sebe, zejména v bývalých průmyslových oblastech, tak někde to už má možnost vidět. Ze všeho nejhorší je ten morální sešup.

Průmyslový proletariát posledních století měl svůj étos a morálku.

Jakou ale morálku měl řekněme na konci římské republiky kolem roku 60. př. n. l. tamější proletariát dlouhodobě nezaměstnaných ... ? .... slintajících v arénách a řvoucí Verbera !!! (zaútoč!) na toho silnějšího gladiátora, protože chtěli vidět krev, chtěli mít znovu a znovu vzrušeny své smysly v tom nekonečném, nudném nikam nevedoucím životě špinavých čtvrtí "věčné" Urbs ... (viz Loukotkové "Doma lidé umírají", která ale popisuje spíš tu předchozí gracchovskou nebo spíš mariovsko-sullovskou éru ... pak to bylo rok od roku horší a horší) ... systém se reprodukoval jedním zhoubným směrem ... republika institucionálně adekvátní "ctnostem" vyhasla (její formální obnovení Octaviánem r. 27 př.n.l. se dnes považuje za její faktický konec) ... a po tom prvním ještě normálním nastoupili šílení císaři juliánsko-klaudijské dynastie ...

Právě takovými se nemajetní stali, protože byli svými bohatými spoluobčany postupně zbaveni půdy a tím i práce. Práce svobodných občanů byla nahrazena prací otroků a prací příslušníků závislých národů. Nějakou dobu se to totiž ekonomicky vyplácelo.

Myslím, že pan Tejkl správně hledá poučení v historii, i já se domnívám, že základní principy fungování lidské společnosti jsou pořád obdobné od nepaměti. Takže díky za zajímavý postřeh.

ad B.T. :.co je tedy obsahem vývoje, když je to furt to samé ? skáza republikásnkých zásad či barbaři co rozvrátili imperium je snad jen hrubá paralela.

Je a není. Na jedné straně je, protože "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového." Na druhé straně není, protože nikdy se neopakuje nic doslova, pouze nastává podobná situace. A co je hlavní - přece existuje vývoj k dokonalejším a složitějším formám, což se ovšem netýká jen vědy a techniky, nýbrž i samotného člověka. Člověk se emancipuje čili osvobozuje, byť to někdy vypadá, že je spíš v úpadku.
A ještě musím napsat, že barbaři impérium nerozvrátili. Ani tehdy ani nyní.

Nepsal jsem "furt to samé", ale "obdobné". Je to sice nevelký významový posun, ale i na tom mnohdy velmi záleží.

Obdobné je to v tom, že Homo sapiens (jako i jiní primáti) tvoří smečky či tlupy. A určitá část tlupy se vždy snaží získat pro sebe privilegia oproti zbytku tlupy. Ten vývoj je v tom, že je třeba vymýšlet pořád nové a nové metody jak zbytek tlupy oblafnout aby to nebrala jako kradení/parazitování.

Je to obdobné jako koevoluce mezi hostiteli a parazity. Připomínám, že z dlouhodobé perspektivy úspěšnější jsou paraziti, kteří své hostitele neždímají úplně. A nejvíc ti, kteří jim i něco poskytují. A o to jde. Aby se z parazitismu stal spíše mutualismus. Pak lidstvo přežije.
Jsou toho ale dnešní mocní schopni nebo jednají stupidně a zničí nakonec i sami sebe? Viz: http://www.youtube.com/watch?v=aRSZeTPQFAE
Extrémní nerovnováhy (např. mezi chudými a bohatými) neunese nakonec žádný systém. A v současném světě funguje pozitivní zpětná vazba, která nerovnováhy vždy zvětšuje: čím jsi bohatší, tím větší máš moc a tím zase víc zbohatneš (= okradeš ostatní). A tak pořád dokola až do okamžiku, kdy to už systém neunese a zkolabuje.

Řekla jste to dobře, paní Hájková ... nějakou dobu se otroctví vyplácelo.

Zatímco kolonát a feudalismus jsou schopny dlouhodobě udržitelné reprodukce, bylo - podobně jako asi kapitalismus - to skutečné, nejen antické, ale prostě helenské, kartaginské a zejména římské otroctví v době imperia, tedy ve velkém ...

... nerovnovážné.

Pokud přestala expanze, nekonečné války a nastoupil pax romana, imperiální mír ... a na trzích splaskla nabídka otroků, takže ceny stouply a bylo nutno otroka pěstovat, reprodukovat a udržovat generačně ... pak ovšem celkově zdražil a kolonát (tedy polofeudalismus) se stal nutností ...



jedna momentka z jednoho mého staršího článku:



" Preludium

Dnes nám připadá samozřejmé, že i kdyby díky nepříznivé vyjednávací síle neprivilegovaných docházelo k utahování šroubu globálním kapitálem sebevíc, musí hodnota vyráběného statku či služby obsahovat reprodukci životních sil.

Ale dokonce i lidské bytosti a jejich životní síly bylo kdysi možno nevratně vyčerpávat a drancovat.

I v zemích vyspělých …


A nejen to.

Nevratné drancování lidských životů dokonce i mohla být podmínka reprodukce statu quo příslušné společenské soustavy …

Agresívně rostoucí střední a pozdní republika s obrovskou záplavou a tedy nabídkou otroků na trhu byla pochopitelně společností s velmi stlačenou cenou průměrného otroka – ovšem v té míře, v jaké tyto podmínky trvaly. Pokud to tak ovšem bylo, vyplatilo se ekonomicky vzato otroka doslova vyždímat jako citron a dodělávajícího někam zahodit – vždyť trhy na otroky byly napěchovány k prasknutí (později za císařství už určité státní, právní zásahy do zacházení s otroky být mohly) …

Masové otrokářství zejména pozdní římské republiky kvetlo, ale zejména do té doby, dokud existoval „nereprodukční přísun“ otroků z pernamentních válek.

Po ustálení velkého římského míru „pax romana“, TENTO přísun v potřebném rozsahu vyhasínal a bylo třeba stále nákladněji reprodukovat generace dalších a dalších otrockých pracovních sil, což bylo nákladnější – a stále víc.

Všezahrnující otrokářství se takto ukázalo jako nestabilní, nerovnovážná situace, pokud nemohlo parazitně a „externalitně“ čerpat z pernamentních válek a z nízkých cen otroka takto vzniklých.

Nová situace si začala vynucovat jinou formu spojení výrobních sil mezi sebou a latifundista nakonec spontánně začal v pozdním Římě reformovat původní model hospodaření do podoby zvané kolonát …


(Obraz)

Reprodukce a drancování
Pozdní římská republika.
Všude se válčí …

Když Crassovy legie v sedmdesátých letech před naším letopočtem zlikvidovaly Spartakovo povstání, byly trhy narvány záplavou otroků a Crassa (podle Howarda Fasta) údajně podplatili někteří bohatí podnikatelé trhů s otroky, aby nevrhl zajaté otroky na trhy, které by rozvrátil, ale aby je ukřižoval, aby nabízené množství nezlikvidovalo cenu.


Ale to jsme se zakecali.

Protože stroj času právě přistává. A my teď jen tiše přibouchneme dvířka a proplížíme se k ville patricije Marca Licinia Reducta …

Vážený patricij Marcus Licinius Reductus ve své tóze právě dává příkazy svému galskému villicovi Cloxidovi, otroku-správci, který třebaže Gal, vyrostl mezi vzdělanými massilijskými Řeky (dnešní Marsseille – pozn. M. T.) …

A vznešený Reductus už ani neskrývá podrážděnost nad nedůvtipným správcem:

„Myslím, že snad mluvím srozumitelně a nevím, co je tu k nepochopení.

Říkám to snad jasně, ne?

Nebo si snad myslíš, že jako patricij neumím počítat?

Nepochybuj, hochu o tom, že já počítat umím a možná líp než polovina equitů v celé republice (equiti : podnikatelská vrstva (jezdci) ve starověkém Římě – pozn. M. T.) …

Takže ještě jednou a naposled, a už mně neštvi - snížíš dávky pro ergastulum (kobky otroků) o pětinu. Drž hubu, teď mluvím já … to je mně taky jasný, že vesnický otrok, kde je silný výdej energie, nevydrží takhle o moc déle než půl roku.

Jenže Crassovi důstojníci prý nesplnili kvótu pro ukřižování. Na trhy bylo nakonec vrženo tolik otroků, že se trhy skoro zhroutily, protože i trhy mořských pirátů jsou napěchované k prasknutí. Féničtí piráti pod Gadesem u Herkulových sloupů teď prodávají doslova a dopísmene za hubičku. Dnes jsem se cestou z veřejných lázní stavil u Egypťana Reclandama v jeho kanceláři. Visí tam tabulky se situacemi na všech velkých trzích, nejen italských.

Už jsem to tedy (Reductus si hlasitě a jakoby odevzdaně povzdechl) propočítal sám, Cloxide - když ty se, jak vidím, neobtěžuješ udělat pro familii a latifundii něco trochu přínosného. Ta pětina snížených dávek je úspora, která vydělá na dalšího otroka plného síly při dnešních směšných cenách otroků už za čtyři a půl měsíce. A já vycházím z toho, že ještě pár měsíců přes ten půl rok bude otrok, hlupák, zoufale usilující přežít, fungovat - než si ho vezmou bozi z tohoto pro něj nedobrého světa…. Teď mluvím já, Cloxide, už jsem ti to jednou říkal … To vím taky, že otrok bude fungovat čím dál hůř a bude slabší a slabší – u primitivních prací to ale neudělá takovou škodu, a dozor si s tím poradí.

No a pro mě to všechno je už čistý zisk – každý měsíc nad ten půl rok, co bude fungovat. Moje bohatství, hochu, totiž není nekonečné – já nejsem Crassus, Cloxide. Mně se bude, hochu, hodit každý sestercius - víš přece, že příští rok budu usilovat o kandidáturu na kvestora …“

Vznešený Reductus vstává s tím, že audience je u konce:

„Do březnových Kalend mně připravíš propracované návrhy. A teď vypadni, čeká mně koupel. A řekni Ridoně, ať mě přinese do lázně falernské.“

A vznešený Reductus si ještě při odchodu bručí „…abych taky všechno zařizoval sám, kolem mám samé takové 'kam ho postavíš, tam ho najdeš' ...“


(Konec obrazu)

Díky za tento názorný a zajímavý náhled do dávné historie, pane Tejkle.