V neděli se na Václavském náměstí v Praze konala první letošní demonstrace, která podle organizátorů měla mít potenciál oslovit více než několik stovek lidí. Navzdory poměrně siláckým prohlášením hlavních představitelů, ohromným investovaným prostředkům a upřímným obavám dalších aktivistických skupin, které považují program Holešovské výzvy za přinejlepším úsměvný, přinejhorším poměrně nebezpečný, přišlo nakonec jen několik stovek lidí. Důvodů, proč tomu tak bylo, je několik.

Za národ, proti korupci a pravicové motivy

Jedním z možných důvodů, proč demonstrace nepřitáhla více lidí, a stejně tak důvodem, proč se Holešovské výzvě nepodařilo spojit se s více občanskými iniciativami, jsou cíle, které iniciativa uveřejnila na svém webu. Základních motivů, které zde najdeme, je více. Jedním z nich je nacionalismus, který koneckonců můžeme identifikovat i v různých veřejných prohlášeních představitelů této iniciativy. Cíle jako „skutečné posílení obranyschopnosti státu na základě doporučení armádních velitelů“ nebo „ochrana platnosti Benešových dekretů“ jsou pěknými příklady tohoto důrazu na národní identitu. S tou souvisí i odmítání Evropské unie, které je patrné z projevů Holešovské výzvy na sociálních sítích a hraje tak trochu paradoxně proti evropské solidaritě.

Samotný název demonstrace „Soumrak kmotrů“ pak poměrně jasně implikoval rozhořčení nad korupcí a netransparentností, která se týká nejen politiky, ale také byznysu. Protikorupčních snah a iniciativ v České republice máme tolik, že je možné je označit za svébytné hnutí. V čem se ale liší rámování snah například Transparency International nebo Rekonstrukce státu a Holešovské výzvy, je poměrně evidentní. Protikorupční cíle převažují i v požadavcích, který tato iniciativa uvádí na svém webu: dočteme se tu o „zpětné inventarizaci privatizace a klíčových kauz týkajících se národního majetku ČR“ nebo „zavedení povinnosti prokázání majetku v trestně právním řízení a to od r. 1989.“, případně o požadavku „veřejné zakázky zahrnout pod kontrolou Nejvyššího kontrolního úřadu“.

V kontextu českého protivládního aktivismu jsou poměrně neobvyklé i ve své podstatě pravicové požadavky, které budou pravděpodobně podstatným důvodem, proč se k Holešovské výzvě nehlásí i jiné protivládní iniciativy, které jsou orientovány spíše levicově. Příkladem takových pravicových požadavků je „zrušení přímých daní fyzických osob“ nebo zejména první část požadavku „radikální omezení výdajů státu a konec porcování medvěda“.

Bylo by zajímavé se zeptat, jak se omezení výdajů státu dá spojit s jinými požadavky — „obnovení ústavního práva na bezplatnou lékařskou péči občanů ČR“ (čímž se pravděpodobně nemyslí Hegerův „standard“), případně „obnovit kvalitu českého školství, umění a vědy“, které s sebou nutně nese požadavek na více finančních prostředků do této oblasti. Zajímavým mixem požadavků je rozšíření demokracie („zavedení prvků přímé demokracie“) a naopak vytváření užší skupiny elit, které se zrcadlí v požadavcích „zúžení parlamentu na 93 mandátů (zástupce krajů, okresů)“ a „posílení pravomocí prezidenta za předpokladu, že bude odvolatelný referendem“.

Vítek & Tomio

Z pohledu možného propojování Holešovské výzvy s dalšími subjekty — ať už iniciativami nebo nevládkami, které je obecně v kontextu zemí s tradičně spíše pasivním přístupem obyvatelstva k politickému aktivismu více než důležité, jsou problematická i dvě jména známých podporovatelů. Jedním je Vít Bárta z Věcí veřejných (bez kterých by současná vládní koalice nemohla vzniknout a který ze sebe už asi těžko smyje pochybnosti o morální integritě) a senátor a podnikatel Tomio Okamura, jehož blog představuje pro mnohé nenahraditelný objekt studia (zejména populismu) a pro mnohé zase pravidelnou dávku údivu a znechucení nad tím, jaké názory může mít legitimně zvolený senátor.

Bárta a Okamura pochopitelně mohou a, soudě podle některých reakcí přihlížejících na demonstraci při Okamurově projevu, také jsou situačně přitažliví, je ale otázkou, nakolik je využití této situační přitažlivosti strategické z hlediska důvěryhodnosti dané organizace. U Vítá Bárty teď nemluvím o podplácení/půjčkách, které poskytnul některým členům strany Věci veřejné, ale o samotném faktu, že projekt Věci veřejné stál u zrodu vládní koalice. Nebýt Věcí veřejných, nevznikne ani formace LIDEM, která dnes drží vládní koalici při životě.

Pokud se Holešovská výzva s Bártou spojuje, stává se pro iniciativy, které vznikaly jako reakce na ustavení Nečasovy vlády i s Věcmi veřejnými, automaticky nepřijatelnou. A velkou otázkou je, jak velkou částí veřejnosti je Bárta vnímán jako oběť systému a jak velkou jako podnikatel, který si šel do politiky zajistit lepší podmínky pro svůj byznys. Tomio Okamura zase některými svými výroky balancuje nejen na hranici dobrého vkusu, ale velmi často až za ní. Za všechny uveďme výrok „Nejvíce ovšem rodí matky s nízkým intelektem, bez pracovních návyků a přivádí na svět a vychovávají další generaci parazitů.“ z jednoho z posledních Okamurových blogů.

Ve Strakovce zatím klid

Když si Nečasova vláda nedělala nic ze sta tisíc lidí na Václavském náměstí vloni v dubnu, nebude si dělat nic ani z několika stovek nebo desítek přímo před Strakovou akademií. Z čeho by si ale vrásky dělat mohla, je obecný nárůst aktivismu v české společnosti — a to v jeho různých podobách. Je pravda, že aktivisté i nespokojená společnost se mohou vyčerpat, nicméně důležitá je i sám fakt, že se ve veřejném prostoru ve větší míře artikulují odlišné perspektivy na ten či onen problém a vůbec se zpochybňují politické a společenské „pravdy“. Taková diskuse je výstražným znamením nejen pro tuto vládu, ale i pro vlády budoucí. Jistým varováním jsou i sílící hlasy po nějakém, nikoliv mírovém řešení problémů, které česká společnost a politika má. Happeningová poprava uspořádaná Holešovskou výzvou, která je spíš děsivá než humorná, budiž dostatečně ilustrativní.