Česká politika je v hluboké krizi. V těžkých problémech se nacházejí všechny parlamentní politické strany, namísto demokracie nastolují vládu technokratické partajní oligarchie, úzkými klientskými vazbami propletené s ekonomickými zájmy. Nejvýrazněji se tato krize projevuje u občanských demokratů. Nedávný sjezd ČSSD nicméně naznačil, že ani ona není symptomům krize demokratické politiky ušetřena. A naplno se u sociální demokracie zřejmě projeví ihned poté, co se stane subjektem vládním.

Po čase se na pultech knihkupectví objevila kniha, jejíž ambicí je navrhnout řešení, která by krizi české politiky mohla alespoň zčásti napravit. Jejím autorem je docent politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze Michal Kubát. Kniha Současná česká politika s podtitulem Co s neefektivním režimem rozvádí a prohlubuje argumenty, které v české politologické obci soustavně hájí například Miroslav Novák.

Podle Kubáta je třeba český parlamentarismus racionalizovat především koncentrací stranického systému, koncentrací politických stran a omezením antisystémových a extrémních subjektů. Problémy antisystémové opozice a slabých většin ve Sněmovně by podle něj měly být řešeny přednostně volebním inženýrstvím. Že bude navrhovat některou z podob většinového systému, je čtenáři alespoň rámcově obeznámenému s politologickou produkcí posledních let zřejmé po přečtení necelých dvaceti stran textu.

Volební systém nade vše

Kubát totiž rezignuje na hlubší analýzu české politiky hned v úvodu své studie, když si vymezuje terén, který bude následně zkoumat. Přesto stojí kniha za přečtení. Některé z Kubátových návrhů by totiž skutečně mohly přispět k ozdravení českého politického provozu. Žel bohu, ten hlavní, který nabízí, tj. úprava volebního zákona pro volby do Poslanecké sněmovny, jde podle našeho názoru opačným než žádoucím směrem. Ale popořadě.

Kubát v úvodu své útlé knihy definuje rozdíl mezí politickým systémem a politickým režimem. Zdůrazňuje přitom, že zatímco politický systém v sobě nezahrnuje pouze politické faktory, nýbrž zohledňuje také ekonomické a sociální struktury či kulturní kontext, tak politický režim představuje pouze organizaci politické moci ve smyslu formálních i neformálních politických institutů.

Následně čtenáři sdělí, že se ve své práci bude věnovat právě pouze tomu, co označuje za politický režim. Jeho cílem je pak nabídnout doporučení, která by umožnila, aby se český parlamentarismus stal stabilnějším, efektivnějším a akceschopnějším. Již zmíněný politolog Miroslav Novák navrhoval podobná opatření od devadesátých let minulého století opakovaně, naposledy v roce 2006 v knize Jakou demokracii pro nové demokracie?.

Demokratický režim by měl podle Kubáta nabídnout více, než pouze své přežívání. „Měl by být také funkční, a to především ve smyslu své účinnosti. Účinnost demokratického režimu přitom může být dvojího rázu. Za prvé je to účinnost ve smyslu akceschopnosti, tj. schopnosti jednat. Za druhé je to účinnost ve smyslu dosahování výsledků, nejlépe socioekonomických,“ tvrdí Kubát. Zároveň zdůrazňuje, že to neznamená, že by socioekonomická výkonnost demokratického režimu byla důležitější než jeho akceschopnost.

Poté, co následně vymezí pozitivní a negativní akceschopnost, zastaví se u případné a podle něj nerealistické a tedy pouze teoretické možnosti zavést v České republice poloprezidentský režim, přejde plynule k hledání nástrojů, které vládě v parlamentarismu zajistí prostředí, v němž bude jak stabilní, tak akceschopná.

Na tomto místě je třeba připomenout, že existují rozličné teorie demokracie. Pro tuto chvíli postačí, připomeneme-li práci nizozemského politologa Arenda Lijpharta a jeho konsensuální model demokracie. Pro něj je klíčová role zákonodárného sboru, jehož hlavní funkcí je zrcadlení názorové plurality ve společnosti.

Zatímco majoritní (westminsterský) model demokracie upřednostňuje princip akceschopnosti (vlády), konsensuální model dává přednost reprezentativnosti parlamentu. Pro konsensuální model demokracie je přitom typické, že je tu politická moc vykonávána nikoli na základě skutečnosti, že někdo disponuje většinou v parlamentu, nýbrž prostřednictvím konsensu přijatého větším počtem aktérů. Kubát zároveň připomíná, že Česká republika v drtivé většině aspektů spadá právě do konsensuálního modelu.

Tak jako dříve Novák, i Kubát připomíná, že Česká republika je na rozdíl od prvorepublikové ČSR národnostně, etnicky, náboženský či sociálně homogenní zemí a tedy tu není (nemuselo by být) klíčovou rolí Poslanecké sněmovny zrcadlení jednotlivých segmentů společnosti na půdě zákonodárného orgánu, nýbrž by údajně pro Českou republiku bylo vhodnější, aby Sněmovna generovala pohodlné většiny.

Zajímavé je, že zcela ignoruje výsledek posledních sněmovních voleb a historicky největší sněmovní většinu, kterou tu vláda od roku 1992 disponovala. Přesto zdůrazňuje, že si Česká republika může dovolit „luxus“ majoritního modelu demokracie, „protože kde není v podmínkách homogenní společnosti koho reprezentovat, není třeba trvat na principu reprezentativnosti a lze se přiklonit k principu akceschopnosti, který je s majoritní demokracií nerozlučně spjatý“.

Kubát přitom zamlčuje zkušenost s koaliční vládou občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných, která ukázala, že svízel zdejší politiky je jinde, neboť i pohodlná většina 118 poslanců nečinila z vlády stabilní instituci. Opak byl pravdou.

Právě tato zkušenost přitom dokazuje, že malá schopnost efektivně si vládnout nesouvisí v České republice pouze s volebním systémem, který v minulosti produkoval slabé vládní většiny, nýbrž i s politickou kulturou, která je založena na ideově vyprázdněné konfrontaci a neschopnosti hledat konsensus. Tou se ale Kubát nezabýval, neboť není součástí jím v úvodu definovaného politického režimu.