Věřte nevěřte, Justiční akademie začala v minulém roce pořádat kurzy tvůrčího psaní pro soudce. Formální přesnost, kterou si právní práce žádá, totiž vede k tomu, že soudy z pohledu stylistiky vydávají neúměrně komplikovaně psaná rozhodnutí. Těm kromě veřejnosti přestávají rozumět i samotní mistři tak zvané právničtiny.

Kdo ale rozhodně školení v tvůrčím psaní nepotřebuje, je Ústavní soud. Svého času se Sir Humphrey Appleby proslavil dokonale zvládnutým uměním nečitelnosti politické rétoriky a ohýbání fakt. Zatímco královnin rytíř a věrný služebník si vypomáhal škálováním množství nicneříkajících frází, Ústavní soud dotáhl pověstný český smysl pro kvalitní humor na novou úroveň. Staví jej totiž na přesně opačném způsobu mluvy — naprosté formální přesnosti.

Kontext: Tomio Okamura podal ústavní stížnost týkající se řady okolností kolem prezidentské volby. V ní kritizoval i to, že sběr podpisů mezi občany vypadal často „tristně“ či „nedůstojně“, třeba když probíhal „před nákupními centry“. Tím prý docházelo k porušení článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Toto krátké ustanovení pod nadpisem Zákaz mučení říká, že „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ Právní problém tedy zní: Lze sběr podpisů považovat za týrání či nelidské zacházení?