Podnikatel a matematik Karel Janeček se rozhodl rozpoutat pozitivní evoluci. Jako správný matematik má všechno dobře spočítané. Ví, co je smysl života, jaké jednání je racionální, jak má vypadat spravedlivá společnost i to jakým způsobem změnit náš volební systém. A jako úspěšný podnikatel má dostatek prostředků, aby své vize zkoušel realizovat. Jak už název jeho aktivity napovídá, Karlu Janečkovi jde především o rozvoj pozitivního myšlení. Problém, kterému čelíme, popisuje tento matematik takto: „Pochopil jsem, že jsme dobrá společnost, kde většina lidí jedná smysluplně a správně. Naše velká slabina je přílišný pesimismus a zbytečně negativní náhled na ostatní. Většina konfliktů vzniká z chyb v komunikaci a následné eskalace problému.“ Nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na jednu pasáž z prvního inauguračního projevu Václava Klause: „Chci přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. To je snadné, když se daří, když stát dobře hospodaří…“

Paralela s Václavem Klausem se může zdát nadsazená a v mnoha ohledech asi neplatí, přesto stojí za bližší prozkoumání. Úspěch Václava Klause v první polovině 90. let byl založen na tom, že reagoval na určitou společenskou poptávku. Historik Jiří Suk ve své knize Labyrintem revoluce v souvislosti s Václavem Klausem píše o tom, že se v nepřehledném politickém víření zjevila jiná osobnost, ani bývalý disident, ani bývalý komunista, ale někdo, kdo pochopil, že po krachu marxistické ideologie budou dočasně dezorientovaní lidé hledat sevřenou životní filosofii, která jim umožní orientaci v novém terénu. Václav Klaus podle Jiřího Suka na rozdíl od většiny tehdejších politických osobností disponoval politickou intuicí i politickou filosofií. Málokdo si uvědomoval, že se čeká na silnou osobnost, která nepřehlednou a kontroverzní politiku zjednoduší.

O politické intuici a politické filosofii Karla Janečka sice můžeme pochybovat, ale to nic nemění na tom, že tento matematik reaguje na určitou poptávku, která zde existuje. Rozčarování z polistopadového vývoje stoupá. Politické strany donekonečna reprodukují to samé. Na problémy občanů v lepším případě nereagují, v horším je stupňují. Proto se nelze divit tomu, že osvědčené recepty už přestávají fungovat. Antikomunismus dosáhl svých mezí, ani kritika vládních reforem ze strany ČSSD nepřináší tolik voličů, kolik by člověk hádal. Podobně jako v raných devadesátých letech se i dnes na někoho čeká. Tehdy přišel Václav Klaus. Kdo to bude dnes? Tomio Okamura, Andrej Babiš či Karel Janeček?

Ve prospěch posledně jmenovaného může svědčit například právě zmiňovaný důraz na vše pozitivní. Lidé zkrátka chtějí naději. Potřebují věřit v to, že se věci mohou měnit k lepšímu, že všechno není tak špatné, jak se zdá. Proto není žádné překvapení, že Janečkova evoluce má celkem odezvu. A ještě bude mít. Karlu Janečkovi jeho úsilí usnadňuje i řada běžných stereotypů například ty vztahující se k tomu, že je považovaný za úspěšného podnikatele. Z toho čerpá jistou legitimitu. Lidé s aurou úspěchu získávají prostor snadněji než ti druzí. Navíc jejich slova se berou o dost vážněji.

Karel Janeček se vedle toho také prezentuje jako vědec — matematik. I to má svou váhu. Je to zvláštní, ale přestože je dnes odbornost velmi úzce vymezená, u lidí, kteří s ní umí pracovat, vytváří dojem, že rozumí naprosto všemu. Málokdo si pak uvědomí, jak je nesmyslné, aby to byl právě Karel Janeček, kdo vymyslí a případně prosadí zásadní změnu našeho volebního systému. Příkladem toho, jak takové změny dopadají, je a ještě bude přímá volba prezidenta. Sice před ní varovali ústavní právníci a politologové, ale nebylo to nic platné. Častým argumentem pro její zavedení bylo vtáhnutí veřejnosti do politiky. Výsledek bude opačný. V rámci systému se výrazně posílí postavení jednoho hráče. I Janečkova změna, jak někteří politologové upozorňují, by měla opačné důsledky, než si její tvůrce myslí.

Karel Janeček se sice tváří, že má rovnici úplně na všechno, ve skutečnosti ho ale jeho touha po evoluci vede k návrhům, jejichž dopad nedokáže předvídat. Tento podnikatel má opravdu pozitivního myšlení na rozdávání, výsledkem však je, že se považuje za někoho, kdo nejenom že změní volební systém, ale i celou společnost a co společnost dokonce uvažování každého jednotlivce.

Janečkův hlavní problém je, že vůbec neodhadl, v jakém stavu se nacházíme. Podle něho žijeme v bohaté společnosti, v historicky ojedinělé době, v procesu informační revoluce, kdy potenciál rozvoje je pro většinu z nás těžko představitelný. Prý stačí, „zodpovědná trocha od každého k tomu, abychom se vymanili z kleští negací, skepse a apatie a abychom téměř všichni mohli říci, že žijeme hodnotné a kvalitní životy.“

Českou společnost ale netrápí skepse či nedostatek optimismu. Řada novinářů to sice stále tvrdí, ale to jen proto, že si nejsou ochotni přiznat hloubku našich potíží a tak vše raději svádí na to, že skutečnost vidíme moc černě. Proto třeba šetříme a naše ekonomika díky tomu upadla do recese. A žurnalisté si tak nemusí připustit ne zcela optimistický fakt, že lidé už nemají z čeho utrácet. Karel Janeček možná nakonec zásluhou svého vlivu a peněz nějaké změny prosadí a celou situaci tak nejspíš ještě zhorší, ale skutečné problémy této země asi moc nezmění. Zatím to ostatně vypadá, že o nich vůbec neví.