Úleva, kterou přineslo zatčení Davida Ratha některým politikům, odborníkům a novinářům, není na místě. Ani ve spojení s dalšími odhalenými korupčnímu kauzami z poslední doby nemáme jistotu, že jde o kýženou změnu, která by znamenala obrat v přístupu státních institucí ke korupci. Zatím to vypadá spíše tak, že sebevědomí a pocit beztrestnosti naší „elity“ se pod tlakem občanské společnosti umenšuje a je proto ochotna někoho sem tam předhodit lvům.

Falešná státotvornost

Je to zvláštní a obtížně vysvětlitelný jev, který ve veřejném životě můžeme sledovat již od počátku devadesátých let (během normalizace jsme ve veřejném životě nemohli sledovat nic podstatného, protože ten okupovaly všudypřítomné lži a propaganda komunistického režimu). Známe viditelné znaky tohoto jevu: i inteligentní a vzdělaní lidé jsou ochotni namluvit sami sobě a následně i druhým v podstatě cokoli, protože mají intenzivní potřebu pozitivního vnímání věcí, pocitu, že dochází k nápravě či ke krokům, které nás „posouvají dopředu“. Pojmenoval jsem jej pro pracovní potřebu souslovím „falešná státotvornost“.

Je to právě tato falešná státotvornost, kterou někteří lidé nahrazují sklon ke kritičnosti. Nekritické prostředí, utvářené hlavními médii, vedlo hned po listopadu 89 k prorůstání politiky, novinařiny a publicistiky, který vyústil v mohutný proud falešně pojímané státotvornosti. Byli to právě veřejně činní lidé, kteří namísto tolik potřebné kritiky v podstatě bezvýhradně podporovali „naši mladou demokracii“, čímž mimo jiné připravili půdu i ekonomické reformě, oproštěné od potřebných prvků práva a etiky. A poté ji i přímo „drželi při životě“.

A v tomto způsobu uvažování pokračují někteří veřejně působící lidé i dnes. Stačila k tomu maličkost: Orgány činné v trestním řízení „konečně chytily velkou rybu“. Jenže optimismus v tomto směru není na místě, alespoň prozatím. Situaci u nás dobře vystihuje bonmot bývalého šéfa tajné služby Karla Randáka z protikorupčního fondu, který řekl, že totéž, co Davidovi Rathovi by se prokázalo každému politikovi, kterého by policisté odposlouchávali půl roku. „Otázkou samozřejmě je, proč některé jiné křiklavé případy nejsou stejně podrobně monitorovány,“ dodal k tomu Randák.

Strach vyšetřovatele z prozrazení

Jeden z kriminalistů vyšetřujících Rathovu kauzu se bál zapisovat do policejního registru informace z vyšetřování. Konkrétně vyšetřovatel Petr Vicenz nařídil nedávat údaje o případu do takzvaného rejstříku elektronických trestních řízení, což je pro každého povinné. „Patrně jsem porušil nějakou interní směrnici, ale myslím, že to bylo účelné, do toho systému se může podívat každý a informace pak může utéct k podezřelým, zvláště v tak exponovaném případu s politickým pozadím,“ vysvětlil Vicenz. Státní zástupkyně Lenka Bradáčová i policisté toto vyšetřování utajovali, věděli o něm kromě vyšetřovatelů jen tři státní zástupci, kteří na něm pracovali, včetně Bradáčové. Vicenz ještě před Rathovým zatčením od policie odešel, protože nebyl spokojen s tím, jak je protikorupční policie řízena.

Co z toho plyne? Lidé z policie a státního zastupitelství se báli aby jim někdo nepřekazil práci, jak správně řekl ve včerejším Interwiew ČT 24 Jeroným Tejc, předseda poslaneckého klubu ČSSD. Zkušenosti nám říkají, že shora do takových případů zasahovali průběžně jak politici, tak nadřízení státních zástupců a policistů. V důsledku masivní snahy znemožnit vyšetřování „politických kauz“ někdejším ministrem vnitra Stanislavem Grossem (ČSSD) odešlo od policie okolo stovky zkušených detektivů, kteří se zabývali vyšetřováním ekonomické kriminality a korupce. Podobné se na vnitru dělo, když v ministerském křesle dřepěl Ivan Íčko Langer (ODS). Případy zasahování do případů státními zástupci jsou dostatečně známy, z mediálního pohledu to začalo někde u kauzy Čunek.

Bárta a Škárka

Výše zmíněné informace z vyšetřování Rothova případu přinesl časopis Respekt, ale ani on je nedokázal správně vyhodnotit a vrátil se k falešné státotvornosti. V rámci nadšeného třešetění, kterak se orgány činné v trestním řízení přes noc změnily na bijce korupce, píše v komentáři šéfredaktor Erik Tabery: „Co je ale podstatné, nedávno byli odsouzeni dva vládní politici - Vít Bárta a Jaroslav Škárka. Takže není pravda, že justice jde jen po těch zleva. Za připomenutí stojí i senátor ODS Alexandr Novák, který byl odsouzen (byť ještě nepravomocně) za přijetí čtyřicetimilionového úplatku.“

Podobné tvrdí politolog Lukáš Jelínek pod mým minulým článkem na toto téma Zatčení Davida Ratha je systémovým selháním. V němž jsem kritizoval jak Jelínka, tak předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavu Němcovou za vítězoslavné výkřiky, podle nichž kauza Rath ukazuje, že systém vyšetřování už nikdo shůry neblokuje a nehraje do autu.

Lukáš Jelínek v diskusi krom jiného napsal: „…nejde o jednu kauzu - ledy se hnuly i s Bártou, Škárkou, Baštýřem, litoměřickými soudci, snad se hnou s Promoprem...“.

Ještě více nadšeně vystupuje místopředsedkyně vlády Karolína Peak, která také použila argument s Bártou, kterému poměrně dlouho „kryla záda“.

Ztráta soudnosti

Dávat Bártu a Škárku jako příklad, že se ve vyšetřování korupčních případů něco hnulo k lepšímu, hraničí se ztrátou soudnosti. Vedení Věcí veřejných už tak lezlo na nervy všem, především ODS, TOP 09 a části Věcí veřejných samých, že je rádi hodili přes palubu, pokud konkrétní lidé z těchto stran vyšetřování Bárty přímo sami nepodnítili.

Bárta měl své soukromé zájmy, k jejichž prosazení chtěl využívat politiku, ale nepatřil do žádné kmotrovské či mafiánské struktury, srostlé s ostatními parlamentními stranami. Dovolil si dokonce vymáhat na firmách, které tu dlouhé roky stavějí dálnice mnohem dráž než je jinde běžné, nějaké peníze zpět. Bárta také nechtěně poukázal na to, že v České republice je pseudodemokratický politický systém, postavený na korupci. (Podrobně o tom píšu v článku Věci veřejné navázaly na hříchy ODS a ČSSD.)

Pokud jde o senátora ODS Alexandra Nováka, Erik Tabery ve svém komentáři decentně zamlčel, že Novák dostal za přijetí čtyřicetimilionového úplatku dvouletou podmínku (sic!). Jestli toto má být tažení proti korupci, pak to též hraničí se ztrátou soudnosti.

Ani Lukáš Jelínek neargumentoval korektně. U Baštýře, který kdysi nakoupil a poté státu prodal pozemky, přes něž má jít dálnice, nejde o korupci ba možná ani o zneužití informací, které jiní neznali (tím nechci říci, že je tu vše v pořádku). Dva litoměřičtí soudci, kteří prý vzali úplatek, nejsou zatím ani obžalováni, natož, abychom mohli spatřit výsledky protikorupčního tažení. V kauze Promopro se toho zas tak mnoho nehýbe - ten, kdo je za případ politicky odpovědný, Alexandr Vondra, sice řekl, že politickou odpovědnost cítí, ale nic konkrétního z toho nevyvodil a dál „ministruje“. V dubnu policie obvinila 10 lidí, mezi nimiž mistr není. A v souvislosti se zatýkáním státní zástupce odmítl uvalení vazby na podezřelé a soud ani v jednom případě nepovolil návrhy na domovní prohlídky.

Musím bohužel znovu opakovat: dokud nebudou pravomocně odsouzeni tři čtyři korupčníci z řad momentálně vládnoucích politiků, nelze o vyšetřování korupce hovořit jako o nastartování vítané systémové změny. V kauze Rath jde v nejlepším případě o to, že se několik lidí ze státního zastupitelství a policie začalo chovat tak, jak stání zástupci a policisté mají. Za to jim patří dík.

Někteří vyznavatelé falešné státotvornosti, včetně Respektu, oslavují poněkud infantilním způsobem státní zástupkyni Bradáčovou coby Cattaniho v sukních. A neuvědomují si přitom, že Cattani šel (coby filmový hrdina) natvrdo proti systému. Jde-li tedy Lenka Bradáčová také proti systému, měli by přestat s nadšeným pokřikem o změnách k lepšímu v této věci. Ani Cattani se nedobral systémové změny a úspěšný byl jen v několika jednotlivých případech.

Změna k lepšímu zde může být jediná: pád politického systému založeného na korupci. Pokud toho nedosáhneme, budou korupční kauzy, které se tu a tam dotáhnou do konce, pouhou uměle vytvořenou kouřovou clonou, která bude mít za cíl zastřít skutečný stav věcí - a to za účinné pomoci vyznavačů falešné státotvornosti.