Chtělo by se mi psát o krásném výletu do Slezska, ale nechám to na jindy, nemám na to dost jasnou hlavu. Vězí mi v ní dvě výrazné věci a zaplňují celou myšlenkovou kapacitu, vyvolávají vzpomínky, reminiscence, souvislosti, dávné události, na něž člověk zapomněl a teď se vynořují. O jedné z těch věcí tu psát nemůžu, protože se týká reorganizace Českého rozhlasu, kde pracuji. Jenom musím pro ty, kdo by teď začali být zvědaví, co že se to v tom rádiu děje, říci, že fakt, že mě celá ta věc v myšlenkách hodně zaměstnává, není způsoben tím, že bych s probíhajícím procesem zásadně nesouhlasila. Jen je náročný a jeho manažery jsou lidé, které vesměs neznám, říkám si tedy, kde jsme zůstali my, kteří jsme po převratu dvacet let pracovali k modernější podobě veřejnoprávního rozhlasu? Jsou ti, kteří to, o čem my víme už řadu let, angažováni proti nám? To, co mi zaplňuje mysl, není však nějaký pocit zneuznání, spíš se do mysli neustále vtírá rekapitulace vlastní práce a „kariéry“, doprovázená otázkami, oč jsem to vlastně usilovala a jestli to úsilí vedlo správným směrem. Je to vlastně otázka generační a druhé téma, o němž psát můžu, s tím souvisí.

Ta druhá věc, jež však už možná nikoho nebaví (jako ta rosa v Suchého písničce), je případ David Rath.

Poprvé mě zaujal v nějaké fotografii snad v Reflexu, byl na ní s Olgou Havlovou a fotografie doprovázela rozhovor s ní, to byla ještě naživu. Tahle skeptická a kritická žena mladému lékaři, který tehdy ještě nebyl politikem, důvěřovala a mě to zaujalo. Mladý muž se mi jevil tehdy jako hýčkané dítě z vyšších kruhů, takových byla celá řada a představovali naději pro budoucí nový režim. Slyším to jako dnes — až to vezmou do ruky mladí, bude to lepší, nebudou se bát, budou vzdělanější, razantnější. Energie a činorodost, s jakou se David Rath pustil do své veřejné činnosti byla pochopitelná a nemusela být jenom známkou kariérismu — energii a činorodost jsme vykazovali v devadesátých letech i my, budoucí looseři, kteří se k moci a pozicím nedostali nebo, pokud, byli z nich postupně zase odvoláváni.

Na povrch společenského diskurzu vystoupilo téma zdravotnictví a v debatě dominovaly dvě osobnosti, oba lékaři. Jeden byl bonviván, pyšnící se kulturními zájmy, dobrým vkusem a jazykovým i literárním talentem (předložil například Shakespearovy sonety), Miroslav Macek. Jeho postoje byly odpudivé — cynismus, povýšenost, misogynie spojená se sukničkářstvím, snobství. Tento překladatel Shakespeara rozmetal tím, že privatizoval Knižní velkoobchod, knižní distribuci — a vůbec celým životem a postoji v něm dával najevo, že žít se musí umět, že vlastně není lepší služba veřejnosti než služba sobě samému. Byl funkcionářem ODS, zastupoval tedy postoje pravice. Ještě vloni měl tento člověk vlastní rubriku s Lidových novinách, v níž se navážel například do svobodných matek nebo do majitelů starších, pomalých aut. Vedle něj vystupoval s podobnou razancí a arogancí mladý David Rath, který však byl, oproti Mackovi, bytostný lékař, bylo vidět, že ho obor zajímá a baví, že je to jeho životní volba. Takový doktor Blažej z Nemocnice na kraji města, že?

V čele ministerstev zdravotnictví stály na české poměry poměrně často ženy, ani jedna z nich však neobstála v šílením tlaku na privatizaci medicíny, nazývané zdravotnickou reformou. Byly korektními figurami, manifestujícími ušlechtilost oboru, v pozadí se přitom odehrávaly nesmírné tlaky, machinace, manipulace s majetkem. V žádném jiném oboru taková situace není, protože žádný jiný není zaštítěn humanitou a také není lidu tolik potřebný. Vztah občana k lékaři rovnoprávný není, to je prostě psychologicky nemožné. Tady musíme spoléhat na nějakou etiku a —opakuji — humanitu. Známe své doktory z televizních seriálů naší i zahraniční provenience a nemáme iluze o jejich soukromé mravnosti, věříme jim však, že v medicíně jsou ochránci našich životů.

Ve chvíli, kdy stal David Rath ministrem zdravotnictví, začalo se o neblahých tendencích v oboru péče o zdraví lidu mluvit nahlas a lidé všeobecně konečně pochopili, že ve státní politice má lékařská a obecně medicínská lobby ohromnou sílu a že tady nejde v mnoha případech o všeobecně dostupnou zdravotní péči, ale o peníze. David Rath říkal, že o peníze jít sice může, ale nikoli ve státní zdravotní politice. Jako ministr zdravotnictví byl přesvědčivý.

Nutno ovšem říci, že David Rath je na první pohled narcistní osobností, závislou na úspěchu. Po celou dobu ho pronásledují problémy se souběhem funkcí, nic nechce pustit, všechno zvládne. Vždyť on se nerozešel ani s žádnou ze svých žen a nějak to zvládl na veřejnosti i v soukromí. Na cestě k výsledku mu nezáleží na přísné korektnosti postupu (vzpomeňme si na jeho problém s nepravdivými údaji v licenčním řízení, které normálně přiznal s tím, že své lékařské licence přece využíval k tomu, k čemu má sloužit, tedy k léčení, že se nedopustil podvodu, ale pouhé lži). Osobně nepochybuji o tom, že bez nejmenších výčitek svědomí machinoval a manipuloval s veřejnými zakázkami i evropskými prostředky, výsledkem přece měl být opravený zámek v Buštěhradu, vybavené a renovované nemocnice, informační centrum Středočeského kraje a výstavní síň na Starém městě v Praze, kutnohorská galerie v jezuitském konventu. Středočeský kraj, ten podivný prstenec kolem Prahy, se měl třpytit na dálku, o tom jsme byli ujišťováni v každé středočeské (inzertní!) příloze Práva, kde hejtman vždy někde něco otevíral, předváděl, přestřihoval pásky.

Možná ty jeho miliony byly také něco takového, čemu on říká nikoli podvod, ale pouhá lež (nemyslím teď ty divné miliony nalezené u něj osobně, ale ty z evropských fondů a firemních provizí). Byla jsem si jistá, že krajské volby ve Středočeském kraji David Rath vyhraje. Je dobře, že se to nestane, i když politika, který místo hokeje a dálnic upřednostňuje nemocnice, školy a galerie, je škoda. Jen doufám, že jeho političtí protivníci dokážou potlačit svou pomstychtivost a co nejrychleji uvolní zablokované prostředky, že odolají pokušení z té výkladní skříně narcistní politiky jednoho muže udělat přehlídku rozpadajících se nedostavěných trosek.