Podle třiaosmdesáti procent respondentů průzkumu STEM není Nečasova vláda vládou práva. Pak se ani nelze divit všem těm, co za zatčením středočeského hejtmana a poslance Davida Ratha vidí politický boj a perzekuci ze strany Kubiceho policejních jednotek.

Jenže — stalo se. Bankovky zašustily, pouta cvakla. Je-li Rath nevinný, věřím že na to přijde jak státní zastupitelství (žalobkyně Lenka Bradáčová patří k nejrenomovanějším a ODS ji odmítala coby novou vrchní státní zástupkyni kvůli údajné blízkosti k ČSSD), tak soud. V opačném případě, „sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali bylo to překrásné a bylo toho dost …“

Přestože krajské i sněmovní volby zvládne sociální demokracie i bez Ratha (snad jen ve středních Čechách jí nařízl větev), ve Sněmovně bude tento pohotový rétor scházet. Politiků z masa a kostí, s názorem a ostrým jazykem není nazbyt.

Před ČSSD nebyla jiná možnost než se od Ratha odstřihnout. Udělala to rychle a chirurgicky přesně. Presumpce viny není šidítko. Kdo jde do politiky, musí počítat s tím, že každé zaváhání se mu může vymstít. Jeho kiksy totiž hatí práci řadovým členům stran, kteří jako mravenci dřou na preferencích - a jedna kauza slabého jedince to celé zboří. Proto by měli politici ihned po odhalení nepravostí pokládat své funkce.

Ale kdo na jejich místo? Rathova kauza naznačuje, že pokud ČSSD nechce hazardovat se sympatiemi středového tábora, musí si umět obratem s podezřelými jedinci poradit a ještě lépe je vystřídat věrohodnějšími osobami.

Pokud je nyní David Rath symbolem toho, kam může politika klesnout — a zde se kaji, protože sám jsem kdysi naivně napsal, že Rath se snižování etické laťky v politice neúčastní — tak v Jiřím Dienstbierovi mnoho lidí vidí ukázku politika zásadového a nezkaženého. Využije toho ČSSD, nebo se bude s hledáním prezidentského kandidáta párat a párat, až se propárá k výsledku srovnatelnému s jarem 2003?

Dienstbier v míře větší než malé slýchá, že je ho na Hrad škoda, že patří do vlády, na post premiéra či předsedy ČSSD. On však, ať se to komu líbí nebo ne, se nyní neuchází o nic jiného než o nominaci do prezidentského klání. Jiří Havel a Lubomír Zaorálek jej vyzvali a on přes vlastní pochybnosti přijal. Mezitím se další osobnosti (Jan Keller, Eliška Wagnerová, Pavel Rychetský, Vladimíra Dvořáková, Vladimír Špidla…) zařekly, že kandidovat nechtějí, a Jan Švejnar dodnes trhá rekordy ve váhavosti. Přitom s podpisem dopisu skupiny akademiků na podporu Dobešových vysokoškolských reforem nejspíš neváhal ani chvíli…

Tím nechci naznačit, že Jiří Dienstbier sociální demokracii zbyl a ona nemá jinou možnost. Jaroslav Šabata i Oto Novotný zde již v minulých dnech vysvětlili, jak hluboké důvody na Dienstbierovu podporu lze uvést. Jenže - při troše hokynářského uvažování - není možné mlčky přejít, že každý nový a další oranžový adept než žebříčkům popularity kralující Dienstbier bude mít horší výchozí pozici. Každé zdržení tak ČSSD škodí.

Prospívá naopak těm, co by sami chtěli vyluxovat levicové hlasy, v prví řadě Miloši Zemanovi, který sice prý nestojí o podporu ČSSD, ovšem jejími sympatizanty nepohrdne. I kdybychom ale připustili, že se Zeman změnil, plány na pomstu vzdal a na Melčáky, Pohanky a spol. zapomněl, jeho koketování s panoptikálním senátorem Drymlem napovídá, že se snadno nechá opít rohlíkem, ostatně jako odjakživa. Není tudíž od věci se již dnes preventivně děsit postav, které by ho na Hradě obklopovaly.

Přesto si ještě do úterka mohla sociální demokracie dovolit ten luxus, hledat Dienstbierovi čerstvého protikandidáta, aby výběr, jenž má ústřední výkonný výbor provést 19. května, nebyla nuda. Leč nyní nezbývá na zábavu čas. Rathova kauza vrhla na Lidový dům stín. Pohotový demagog Miroslav Kalousek, který má to štěstí, že mu - samozřejmě - nikdy nikdo nic nedokázal, hned přihodil spekulaci, zda sedm milionů v krabici nemělo doputovat na účet ČSSD. Ta nyní sebou nemůže nechat vláčet, nesmí předvést nerozhodnost, nekonečné vyčkávání. Naopak přišel vhodný okamžik pro ofenzivní nástup. Je třeba nastolovat témata, předvádět poctivé politiky a usilovat o upevnění podlomené voličské důvěry. K tomu je Jiří Dienstbier jako stvořený. Navíc může šikovně propojit kampaň k různým typům blížících se voleb a předvést ČSSD jako lídra stranického pelotonu. Nepotřebujeme prezidenta, pro kterého je politika španělskou vesnicí. Naopak potřebujeme prezidenta politicky vyprofilovaného, který bude ostatním ústavním činitelům výrazným partnerem při obnově důvěry v politiku. No a z hlediska stavu společnosti, rozkladu státu i ekonomické krize je významné, aby šlo o prezidenta levicového, ba přímo sociálnědemokratického.

Ti, kteří fandí konkurenci, i za cenu vaření z vody hledají na Dienstbiera kompromitující materiály. Například sporné nakládání Bohemians 1905, s nimiž spolupracuje, s fotbalovými hráči. Nebo údajné někdejší právní zastupování jakéhosi asociála ve sporu s chudou stařenkou. Nic lepšího neobjevili, a tak se snaží naředit alespoň to málo. Marná však sláva, jakýkoli podraz na Dienstbiera, jakákoli strojená, účelová kampaň v konečném součtu pomáhá jemu. Lidé rádi fandí nevinným obětem. A už úplně jako z Marsu působí nálepka extrémního levičáka ochotného spolupracovat i s komunisty, kterou naposledy Dienstbierovi přidělil Jan Švejnar, jednak aniž by si připustil, jak ploše uvažuje, jednak bez znalosti toho, kam se posouvá většinové veřejné mínění v České republice.

Nemám obavu, že by Jiří Dienstbier svoji pouť veřejným životem nezvládl. I po čestné porážce je dál s to pomáhat formovat politiku čestnou, poctivou, zásadovou, ale také spravedlivou a výrazně sociální. Větší obavu mám o sociální demokracii. Pokud si neuvědomí, jak nebezpečné jsou bažiny rozkládající se mezi opozičněsmluvním Zemanem a shánčlivým Rathem, a nedojde jí, že jediná smysluplná budoucnost je zosobněná oním občas protivným Dienstbierem, může splakat nad výdělkem dřív, než si myslí.