První přímá volba prezidenta republiky slibuje zajímavou konfrontaci stranických a nezávislých kandidátů. Co říkají dosavadní předvolební průzkumy? Zatím s přehledem vede nezávislý kandidát Jan Fischer, následovaný s velkým odstupem ještě donedávna Janem Švejnarem, na třetí příčce se umisťuje Miloš Zeman. Jiří Dienstbier má v rámci statistické chyby srovnatelnou podporu s kandidátem TOP 09 Karlem Schwarzenbergem, Evženem Tošenovským a Tomio Okamurou.

Do termínu prezidentské volby je ovšem ještě daleko a současné průzkumy zdaleka nepředznamenávají její výsledek. Maximálně lze říci, že nejpravděpodobnějším postupujícím do druhého kola bude asi Jan Fischer. Ovšem kdo bude tím druhým, není jisté. Především nejsou jasné šance kandidátů dvou hlavních konkurenčních stran. ČSSD bude na nejbližším zasedání širšího vedení rozhodovat, zda jím bude Jiří Dienstbier, neboť další uvažovaný potenciální kandidát ČSSD Jan Švejnar se možnosti kandidovat za tuto stranu vzdal. V ODS se rozhoduje mezi Evženem Tošenovským a Přemyslem Sobotkou. A zatím není jasné, zda vůbec přijdou se svým kandidátem komunisté.

Zařazení více potenciálních kandidátů ČSSD a ODS do předvolebních prezidentských průzkumů je pro tyto kandidáty nevýhodou. Hlasy pro sociálnědemokratického kandidáta se dělí pro Dienstbiera a pro Švejnara. Hlasy pro kandidáta ODS se dělí pro Sobotku a pro Tošenovského. (V posledním průzkumu společnosti Median, o který opírám své úvahy, byla navíc testována ještě donedávna zvažovaná kandidátka ODS Miroslava Němcová.) Za předpokladu, že by ve výzkumech figuroval Dienstbier jako jediný kandidát ČSSD, pak lze s jistotou říci, že minimálně padesát procent hlasů, které jdou za Švejnarem, by šlo za Dienstbierem a tento kandidát by se ocitl v žebříčku podpory na druhém místě. Již nynější výzkumy tak naznačují, že případný sociálnědemokratický prezidentský kandidát Dienstbier má slušnou šanci postoupit do druhého kola.

Jak už bylo řečeno, Jan Švejnar se možnosti kandidovat za ČSSD definitivně vzdal. Původně souhlasil, že o tuto kandidaturu svede duel s Jiřím Dienstbierem. Později prohlásil, že chce kandidovat jako nezávislý, že nadále stojí o podporu ČSSD a bude se spolu s Dienstbierem účastnit diskusí s veřejností. Nakonec prohlásil, že se těchto diskusí nezúčastní, ale přesto nadále stojí o podporu ČSSD. Těmito veletoči se Jan Švejnar u většiny voličů této strany pravděpodobně zcela odrovnal a leccos nelichotivého to vypovídá o jeho politické prozíravosti.

Nasazení neoliberála s lidskou tváří Jana Švejnara jako potenciálního prezidentského kandidáta ČSSD byl od počátku možná tak trochu omyl. Švejnar měl uspokojit poptávku části členů ČSSD po korektním nestranickém kandidátovi, kterého by byli ochotni podpořit nejen sociálnědemokratičtí voliči, ale i voliči středu a umírněné pravice. Švejnar jako kandidát ČSSD byl výrazným favoritem postupu do druhého kola, nicméně už nikoli favoritem v druhém kole. Nevolili by jej voliči KSČM, část voličů ČSSD, a ani voliči pravicových stran, kteří by nejspíše podpořili nezávislého kandidáta Jana Fischera.

Švejnar si možná toto riziko uvědomil a rozhodl se proto kandidovat jako nezávislý. Zda mu to dopomůže vykompenzovat ztrátu sociálnědemokratických hlasů ziskem hlasů zprava, není vůbec jisté. V prvním kole sotva, vzhledem k tomu, že tito voliči budou v drtivé většině volit kandidáty svých stran. To pro něj ovšem může znamenat nepostoupení do druhého kola a konec prezidentské anabáze. Švejnar by mohl jako nezávislý zvítězit v druhém kole, ve kterém by na sebe mohl vázat významnější část pravicových voličů, pokud by naplno projevil své neoliberální ledví. Každopádně vítězství nezávislého Jana Švejnara je méně pravděpodobné než vítězství nezávislého Jana Fischera. Proto Švejnar nyní asi vážně zvažuje, zda se prezidentské volby vůbec účastní.

Jana Švejnara, který se rozhodl rezignovat na nabídku ČSSD stát se jejím kandidátem, není vůbec škoda. Škoda je jen zbytečné ztráty času, o sociálnědemokratickém kandidátovi už mohlo být nejspíše rozhodnuto. Plnou politickou odpovědnost za vzniklé zmatky, které nyní mohou kolem rozhodování o prezidentském kandidátovi v ČSSD nastat, nesou ti sociální demokraté, kteří Švejnara navrhli a ještě včera podporovali jako svého favorita.

19. května má o prezidentském kandidátovy ČSSD definitivně rozhodnout širší vedení této strany. Po odpadnutí Švejnara zůstal ve hře Dienstbier a podle nastavené procedury z února tohoto roku, kdy se mělo vybírat výlučně mezi jím a Švejnarem, by měl být logicky také zvolen. Dienstbier byl v duelu se Švejnarem pro své straníky od počátku mírným favoritem a horkým favoritem měl být zvláště poté, kdy se Švejnar otočil k ČSSD zády.

Už nyní se ale ozývají v ČSSD hlasy, aby se volba stranického prezidentského kandidáta odložila alespoň o měsíc. Odpadnutí Švejnara tak chtějí někteří straníci, kteří odmítají Dienstbiera, využít jako příležitost pro zpochybnění dosavadního způsobu volby a nasazení přijatelnějších kandidátů. To je pro stranu ovšem velmi riskantní. ČSSD tím vysílá veřejnosti špatné poselství, že se nedokáže na prezidentském kandidátovi sjednotit. Především je tím ale v očích veřejnosti oslabena legitimita dosavadního potenciálního kandidáta Jiřího Dienstbiera. Mnozí voliči, kteří jsou připraveni volit sociálnědemokratického kandidáta, mohou začít nad Jiřím Dienstbierem váhat, protože si to budou oprávněně vykládat tak, že ve vlastní straně nemá jasnou podporu.

ČSSD ale nemá za Jiřího Dienstbiera adekvátní náhradu. Jiří Dienstbier je nejpopulárnějším politikem v zemi, což je přidaná hodnota, která mu může přihrát již v prvním kole prezidentské volby dostatek hlasů, aby mohl projít do druhého kola. Žádný z dalších potenciálních kandidátů ČSSD, jakkoli jde rovněž o důstojné kandidáty, tuto přidanou hodnotu nemá. Je vysoce pravděpodobné, že pokud do druhého kola neprojde Dienstbier, rozhodně by do něj neprošel nikdo z nich. Tohle by si měli uvědomit všichni, kdo se dnes snaží vyřadit Dienstbiera ze hry a nahradit jej jiným stranickým kandidátem. Riskují tím mnohem více než v případě Dienstbiera, že kandidát nejsilnější politické strany aspirující na vládnutí v zemi propadne již v prvním kole.

Lze rozumět hlasům, že ČSSD by mohla vybrat na svého prezidentského kandidáta někoho, kdo má v politice více zkušeností než Jiří Dienstbier. Jiří Dienstbier však není nezkušený politik. Dienstbier pochází z rodinného prostředí, ve kterém politika sehrávala mimořádně významnou roli a od dětství ovlivňovala jeho život. Jiří Dienstbier je jeden ze studentských vůdců listopadové revoluce a v praktické politice nabýval zkušenosti po celých dvacet let obnovené demokracie. Nejprve v Občanském fóru, následně u levicově liberálních Svobodných demokratů a posléze jako předseda Mladých sociálních demokratů. Po svém zemřelém otci znovu vydobyl pro ČSSD senátorské křeslo v kladenském volebním obvodě. Na posledním sjezdu ČSSD se stal s významnou podporou delegátů místopředsedou strany.

Pro mnoho svých spolustraníků a širokou liberální veřejnost se stal symbolem boje proti korupci v politice. Odvážně vystupoval proti korupčním a klientelistickým praktikám na pražském magistrátu. A je hlavním autorem protikorupčního programu ČSSD, předkladatelem zákona o novém financování politických stran, který by mohl politický klientelismus výrazně oslabit. Svým morálně zásadovým jednáním pomohl pražské sociální demokracii k mimořádně dobrému výsledku v posledních komunálních volbách. Dienstbier je politik, který představuje novou tvář sociální demokracie a vymyká se tradičnímu, poněkud ošuntěnému a nevábnému obrazu standardního politika v této zemi. |Má moderní levicové přesvědčení s důrazem na politickou férovost, sociální spravedlnost a ohleduplnost a lidská práva.

Díky tomu všemu je dnes Dienstbier nejpříznivěji hodnoceným politikem a nejlépe hodnoceným sociálním demokratem. Dienstbier je jeden z mála politiků, kteří je příslibem pozitivních politických změn nejen v sociální demokracii, ale v české politice vůbec.

Pokud ČSSD Dienstbiera jako svého prezidentského kandidáta obětuje, opravdu hodně riskuje. Už velkým rizikem je samotné odložení finálního rozhodnutí o prezidentském kandidátovi plánované na 19. května. ČSSD bude vypadat jako nesebevědomá strana, která vlastně není schopná nějakého konkurenceschopného prezidentského kandidáta nabídnout, což jen vyvolá pochybnosti o jejím leadership a její aspiraci řídit tuto zemi. Navíc odložení tohoto rozhodnutí na červen může být pro sociálnědemokratického kandidáta vážným handicapem. Všichni konkurenční kandidáti, budou do té doby veřejnosti známy a v získávání voličů budou mít náskok, který se sociálnědemokratickému kandidátovi nemusí podařit překonat. Je jasné, kterému konkurenčnímu kandidátovi by tato situace nejvíce hrála do karet. Miloši Zemanovi.

Úspěch Miloše Zemana v prezidentské volbě mohl být kdysi možná výhrou pro levici v této zemi. Vztahy Zemana a ČSSD jsou ovšem dlouhodobě poznamenané konfrontací a je zde vážné riziko, že Zeman bude svůj případný úspěch, i když půjde nanejvýš o úspěch daný postupem do druhého kola, využívat k vyřizování si osobních účtů. Zeman se dodnes nevypořádal s prohrou v prezidentské volbě v roce 2003 a stále si chce zchladit žáhu na těch sociálních demokratech, o kterých si myslí, že ji zavinili. Zeman sám ovšem odmítá uznat své vážné chyby, kterých se tehdy v  prezidentské volbě dopustil a posléze ve vztazích ke své bývalé straně.

Urovnání vztahů ČSSD a Miloše Zemana každopádně dlouhodobě naráží z obou stran na vážné překážky a případné navržení Zemana na prezidentského kandidáta ČSSD by mohlo být pro tuto stranu osudné. Vyvolalo by mezi jejími členy vášnivé neproduktivní polemiky, ostré spory, oslabilo by její akční jednotu a ohrozilo očekávané vítězství v podzimních krajských a senátních volbách. Nemá smysl spekulovat, zda si někdo v ČSSD něco takového záměrně přeje, tento zhoubný efekt by byl neodvratitelný. Nemá smysl se přít, zda Zeman někdy byl či nebyl upřímným sociálním demokratem, a pokud byl, tak zda je jím ještě i dnes.

Jakékoli pokusy prosadit Zemana za prezidentského kandidáta ČSSD jsou asi odsouzeny k nezdaru, ale již jen tyto pokusy mohou svými následky ohrozit současné dominantní postavení této strany v politickém spektru a obecněji zmařit perspektivu dominantního postavení levice v této zemi po příštích volbách do PS. A proto je logické, že právě z těchto důvodů mohou mít zájem na Zemanově sociálnědemokratické kandidatuře a na úspěchu Zemana v prezidentské volbě Václav Klaus, některé pravicové kruhy, a dokonce i někteří neostalinští představitelé KSČM.

Pokud nepředpokládáme, že ČSSD vygeneruje lepšího prezidentského kandidáta, pak jí skutečně zbývá pouze Jiří Dienstbier. A to i přesto, že není horkým favoritem prezidentské volby, ale pouze pravděpodobným postupujícím do druhého kola. Jeho případná prohra s nezávislým kandidátem v druhém kole by ale nebyla za stávajících okolností neúspěchem ČSSD, protože by jí předcházelo vítězství nad ostatními stranickými kandidáty v prvním kole.

Pokud by se Jiří Dienstbier prezentoval jako výrazně levicový kandidát a symbol levicového odporu proti vládě a strana za ním neochvějně stála, mohl by získat velmi širokou podporu nejen mezi levicovými voliči, ale mezi všemi voliči, kteří jsou dnes zásadně nespokojeni s pravicovou vládou a žádají v české politice radikální změny. Dienstbier by mohl uspokojit poptávku po nezkorumpované a neklientelistické politice a jako představitel nové generace politiků mohl začít napravovat špatnou pověst politické třídy v této zemi. Po letech ostudného vykonávání prezidentského úřadu Václavem Klausem by mohl tomuto úřadu navrátit potřebnou důstojnost. Miloš Zeman, který je stejně jako Klaus symbolem českého politického klientelismu a korupčního politického chování, to nedokáže.

A má—li levicová politika v této zemi dlouhodobě uspět, bude to vyžadovat nejen silnou sociálnědemokratickou vládu, ale i její spolehlivou záštitu na Pražském hradě.