Před krajskými volbami se roztrhl pytel s vybranými korupčními a jinými podvodnými kauzami, které mají dokumentovat, že všem je měřeno stejně a že i vetší ryby se nemohou trestných činů dopouštět beztrestně. Bývalý senátor za ODS, Alexandr Novák, byl nepravomocně odsouzen k podmíněnému trestu za přijetí úplatku ve výši 40 milionů korun. V případě pražského zastupitele za ODS, Jana Kalouska, navrhla policie obžalobu za pojistné podvody. A došlo i na hejtmana za ČSSD, Davida Ratha, který byl zatčen údajně přímo při přijímání úplatku.

Jsou toto pro společnost pozitivní zprávy, že policie a soudy v České republice konají, jak mají a jednotlivce, kteří selžou, dokážou usvědčit a odsoudit?

Nebo se českého občana, který zná francouzskou komedii Prohnilí, spíše zmocní nepříjemné mrazení, že nejde o nahodilá selhání jednotlivců, ale o systém, kde je vcelku jedno, na koho se orgány činné v trestním řízení zaměří, protože nemohou šlápnout vedle?

Pokud by platila druhá možnost, byla by to informace pro českého občana ještě horší, než že vysoce postavený politik hrubě porušil své pravomoci a dopustil (dopouštěl?) se trestných činů. Znamenalo by to totiž, že někdo rozhoduje o tom, kdo z nepřeberného množství stejně (rozuměj nezákonně) jednajících a chovajících se vysoce postavených lidí bude davu předhozen — a kdo naopak za žádných okolností. Trochu by to připomínalo los obětí pro obra Balibula ze seriálu Arabela se vrací aneb Rumburak králem říše pohádek s tím rozdílem, že v pohádce mohl být vylosován i sám král.

Demokracie nemůže stát na selektivním přístupu k právu. Nemůže být ani řeč o tom, že toho lidem předhodíme, a tamtoho ani omylem. To by snad bylo horší, než kdyby se korupce nestíhala vůbec. V takovém případě by totiž platil aspoň jeden stejně nastavený metr pro všechny.

Jaké je vlastně politické prostředí v ČR? Jaké mechanismy má nastavené? Co je v něm normální, a co naopak neumožňuje? Nakolik může politik vzdorovat různým zájmovým lobby?

V tomto kontextu není od věci připomenutí rezignace paní Heleny Třeštíkové na post ministryně kultury. Stalo se tak poté, co za KDU-ČSL strávila v Topolánkově vládě šestnáct dnů. Důvodem měly být nepřiměřené tlaky na její osobu, jimž se nechtěla podvolit. Měla totiž souhlasit se jmenováním pana Formánka do funkce svého náměstka. Tento muž sehrál podle některých spekulací významnou roli při shánění „přeběhlíků“ pro podporu Topolánkovy vlády.

Marta Smolíková, ředitelka ProCulture, neziskové společnosti pro kulturní politiku, vyjádřila své přesvědčení, že za odchodem Třeštíkové může být i tvrdý střet s politickou realitou. „Ukazuje se, že pro člověka, který má v sobě určitý druh idealismu, ale nedisponuje silnou politickou oporou, je působení v politické sféře prakticky nemožné.“

Takže pro ty, kdo v politické sféře působí, je prakticky nemožné řídit se určitým druhem idealismu? A jak je to s jejich dodržováním právních norem? Toto je možná klíčová otázka, která by ve směsi protirathovské antipatie a škodolibé radosti z jeho vzetí do vazby zapadnout neměla.