Je třeba ocenit, že ČSSD se postavila k případu obviněného Davida Ratha velmi prozíravě, když jej okamžitě vyzvala k rezignaci na všechny stranické a politické funkce, včetně pozastavení členství v ČSSD. Takto prozíravě mohla strana zareagovat, protože se mohla odvolat na princip presumpce viny zakotvený v jejích stanovách. Strana jej musela uplatnit, nechtěla-li se dostat do podezření, že chce závažnou trestní činnost svého významného politika krýt a nechat se zatáhnout do neproduktivních veřejných polemik o otázce jeho viny či neviny. Odpověď na tuto otázku musí zůstat zcela v kompetenci justice.

Z druhé strany je třeba ocenit, že David Rath tuto výzvu ČSSD vyslyšel, všech politických funkcí a členství ve straně se vzdal, byť si v tuto chvíli stále ještě ponechává poslanecký mandát. Možná s nadějí, že mu dává šanci alespoň ještě jednou vystoupit na půdě poslanecké sněmovny v imunitním výboru s nějakým vysvětlením. Myslím si ale, že Rath poté, kdy bude zcela zbaven poslanecké imunity a definitivně vydán na milost a nemilost orgánům činným v trestním řízení, svůj poslanecký mandát složí. Již nyní totiž asi přemýšlí, jak svou kauzu převyprávět jako velkolepý příběh předem promyšlené politické popravy nepohodlného politika, a pokud by k tomu nadále využíval svého poslaneckého mandátu, šlo by o příběh méně věrohodný.

Pro konstrukci velkolepého dramatu okázale popraveného nepohodlného opozičního politika existují důvody vycházející z nejrůznějších pochybností, které se již nyní ve veřejnosti objevují. Ty jsou, samozřejmě, dány omezenou informovaností. A mnoho lidí si klade znepokojivou otázku, proč orgány činné v trestním řízení nepostupují stejně tak důsledně a profesionálně i v případě důvodných podezření z korupčního jednání u dalších vysoce postavených politiků.  

Mezi kategorickými příznivci Davida Ratha se vyskytují nejrůznější pochybnosti pocházející z neochoty připustit, že by se tento politik, všude okázale potírající korupci, sám mohl dopustit závažného korupčního jednání. Zaznamenal jsem také pochybnost, a nejen mezi příznivci Davida Ratha, jak se mohl tento inteligentní a mazaný politik nechat takhle blbě nachytat, když převzal v nějaké papírové krabici sedm mega in cash. Že by David Rath, který už měl vše, tedy moc, prachy i ženský, ztratil veškerou soudnost a elementární opatrnost?

Aniž bych chtěl do konstrukce dramatického příběhu o důmyslně popraveném nepohodlném opozičním politikovi přidávat jakékoli další stavební prvky, dovolím si říci svůj čistě osobní názor: V Davidovi Rathovi ztrácí velká část veřejnosti znepokojená postupující privatizací českého zdravotnictví člověka, který, jak se říká „měl koule“ na to, aby se proti této privatizace ostře stavěl. A budu si to myslet i tehdy, když se nakonec skutečně potvrdí důvodná podezření, že Rath je korupčník. Proces plíživé privatizace našeho zdravotnictví doprovází velmi podezřelé transakce, ve kterých se krade násobně mnohem více, než co se údajně našlo u Ratha v krabici od bot, nebo v jeho vile, nehledě na to, že privatizace českého zdravotnictví je jedna obludná krádež.

To neříkám proto, abych případnou Rathovu vinu jakkoli zlehčoval, protože tento politik svou úctyhodnou misi proti privatizaci zdravotnictví zcela zdiskreditoval. To říkám na adresu této loupeživé vlády, která nyní kolem Rathova případu tančí vítězoslavné rituální tance a snaží se od této závažné skutečnosti a od mnoha vlastních korupčních selhání odvádět pozornost.

Ale vraťme se k ČSSD. Do provalení Rathova případu byla tato strana, pokud jde o korupční praktiky, všeobecně vnímána nikoli jako čistá, ale ve srovnání s vládními stranami alespoň jako méně ušpiněná. Tuto poziční výhodu zřejmě ČSSD ztratí a může se to projevit i v propadu voličských preferencí a oslabení šancí uspět v letošních podzimních volbách. Pokud nebude chtít dopadnout ještě hůře, tzn. ztratit pozici výrazně nejsilnější politické strany, bude se muset umět z kauzy Davida Ratha poučit.

ČSSD by neměla případ Davida Ratha vyhodnotit tak, že jde o čistě nahodilé morální selhání jednoho jejího politika a myslet si, že jeho odchodem ze strany je problém vyřešen. Není tomu tak. Strana by měla k problému přistoupit odvážně a otevřeně připustit, že v našich politických poměrech jde především o systémový problém a ČSSD nestojí mimo něj, ale je jeho součástí.

Přiznat si to je jistě nepříjemné. Ale je to jediná šance, jak může tato strana začít úspěšně napravovat vlastní pošramocenou reputaci a posilovat důvěryhodnost v programová řešení, která nabízí, zvláště v oblasti veřejné politiky. Zdá se, že mnoha sociálním demokratům stále nedochází základní logická souvislost. Pokud chce sociální demokracie hájit a uhájit systém veřejných politik (veřejné zdravotnictví, veřejné vzdělání, veřejnou bezpečnost apod.), pak musí začít lépe vybírat a zvýšit daně, přičemž souhlas k tomu od občanů dostane pouze tehdy, pokud jim dá pevné záruky, že takto svěřené veřejné peníze sami politici a státní úředníci nerozkradou.

Důsledný boj s korupcí je pro to jedním ze základních předpokladů legitimizace veřejné politiky a demokratického sociálního státu. Korupce je naopak jejich hrobařem. A tímto hrobařem se stává i taková sociální demokracie, která korupci toleruje nebo ignoruje. A že jím sociální demokracie být nemusí, prokazují zkušenosti z nejvyspělejších sociálních států s hluboce zakořeněnou sociálně demokratickou tradicí.

Tendenci považovat problém korupce v ČSSD za vyřízený mohou mít v této straně ti, kteří byli dlouhodobě s Davidem Rathem ve sporech. Rath byl okázalým bojovníkem proti korupčním a klientelistickým praktikám nejen ve vztahu k vládním stranám, ale i uvnitř vlastní strany. Právě lidé náchylní k těmto praktikám mají dnes velkou radost, že mohou Ratha demaskovat jako pokrytce a vyřídit si s ním účty. Samozřejmě, aniž by začali uvažovat, že by si oni a celá strana měla zamést před vlastním prahem. Je tu tedy velké riziko, že nad pádem Ratha budou i někteří sociální demokraté provádět rituální tanečky a využívat toho k úzkoprsým vnitrostranickým mocenským hrám namísto potřebného sebekritického zamyšlení a vyčištění vlastních Augiášových chlévů.

Co by tedy měla |ČSSD dělat? Rozhodně by se neměla nechat zatlačit do defenzivy, kňučet, lízat si rány nebo propadat nejrůznějším teoriím spiknutí. Naopak, měla by přejít do ofenzivy a zvýšit své legislativní úsilí v navrhování systémových protikorupčních opatření, jakými jsou zpřísnění zákona o veřejných zakázkách, zákon o financování politických stran, zákon o regulaci lobbingu, majetková přiznání, zákon o státní službě, zrušení nezasloužených privilegií (např. pobírání astronomických odměn v dozorčích radách, požívání doživotní imunity) a řada dalších. ČSSD zde nezačíná na zelené louce. Některá tato opatření již navrhla, jiná má připravená k navržení na základě široké diskuse s odbornou i laickou veřejností. V řešení otázky jak systémově čelit korupci má dnes před ostatními stranami výrazný náskok.

Strana ale musí zároveň provést hloubkovou revizi vnitrostranických pravidel zamezujících korupčnímu jednání ve vlastních řadách. Politicky prozíravé rychlé donucení Davida Ratha složit všechny politické funkce (s výjimkou vzdání se poslaneckého mandátu, což může jedině on sám) na základě uplatnění principu presumpce viny, prokázalo mimořádnou efektivnost a užitečnost tohoto principu. Doufejme, že tím v ČSSD končí všechny pokusy jej zpochybňovat. Za těmito pokusy jsou většinou jen snahy reálnou či potenciální korupci krýt. Politik, a zvláště politik parlamentní strany, získává velkou politickou moc a s ní spojená privilegia, na která běžný člověk nedosáhne. Tato privilegia zmnožují rizika korupčního jednání s rozsáhlými společenskými škodami, a pokud je z takového jednání politik orgány činnými v trestním řízení obviněn, měl by se mocenských privilegií okamžitě vzdát.

Jinými slovy, musí se jich vzdát už ve chvíli, kdy je jeho obvinění ještě soudně neprokázané, resp. kdy se může nakonec prokázat, že je nevinen, ale už mu to nemusí navrátit dřívější dobrou pověst. To je daň, kterou musí politik za svěřená mocenská privilegia eventuálně zaplatit. Pokud strana uznává princip presumpce viny a uplatňuje jej důsledně, dává tím veřejnosti najevo, že klade na své politiky vyšší morální nároky a myslí to s bojem proti korupci ve vlastních řadách velmi vážně. A tito politici jsou také více nuceni se zodpovědněji chovat a nejrůznějším korupčním pokušením nepodléhat.

Nicméně princip presumpce viny, jak se ukazuje, sám o sobě ČSSD před korupci dostatečně nechrání. Jde o princip řešící problém ex post, důležitější jsou principy řešící jej ex ante. Vedení strany by tedy mělo hloubkově prověřit, nakolik jsou důsledně uplatňována další vnitrostranická pravidla zamezující korupčnímu jednání, popřípadě přemýšlet o zavedení nových a účinnějších. Takže shrnuto a podtrženo. Kauza Davida Ratha je pro ČSSD výzvou k  ofenzivní politice jak účinněji čelit korupci v rámci celého politického systému a ve vlastních řadách, která se může stát příkladem i pro ostatní strany. A jedním z prvních kroků této ofenzivy může být i rozhodnutí o kandidátovi na prezidentský úřad, který by byl důvěryhodnou hradní záštitou zvýšeného celospolečenského úsilí korupci čelit. Tímto kandidátem je senátor Jiří Dienstbier.