V souvislosti se zatčením Davida Ratha za údajnou korupci se objevují hlasy, které poukazují na to, že policie, státní zastupitelství a soudy začínají ve věci korupce konečně fungovat. Policie konečně chytila velkou rybu, což dokazuje, že systém vyšetřování už nikdo shůry neblokuje a nehraje do autu - asi takto zní některé vítězoslavné výkřiky.

Dopustili se jich krom jiných i předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová či politolog Lukáš Jelínek, blízký sociální demokracii. Tento pohled na současné dění je však naivní či sebeklamný. Bez ohledu na to, jestli se David Rath korupčního jednání skutečně dopustil, celá kauza momentálně ukazuje na jediné: zatímco korupční a podobné případy politiků pravicových stran nejsou vyšetřeny či skončily bez jakéhokoli postihu, v případě opozičního politika jsou policie a státní zastupitelství nebývale čilé.

Tím v žádném případě nechci říci, že Rath je nevinný, to ať rozhodne soud na základě důkazů. Dokud však policie, státní zastupitelství a soudy nedotáhnou do konce několik korupčních kauz, které mají na svědomí politici koaliční, tedy ti, kteří jsou momentálně u moci, nelze hovořit o zlepšení práce orgánů činných v trestním řízení a jejich emancipaci.

Nedůvěra je namístě. Vždy, když ve společnosti sílila nechuť vůči korupčnímu chování politiků, byl jí předhozen obětní beránek - svého času například Jaroslav Lízner, vedoucí Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů, který byl přichycen s osmi miliony v kufříku, nebo ministr Ivo Svoboda v kauze Liberta. A vždy se nakonec ukázalo, že jde o manévr, který má zakrýt, že pod povrchem bezstarostně kvasí korupce mnohem širší.

A vždy je nám při takových příležitostech dáno poslouchat řeči o tom, že korupce u nás není součástí systému. Novinářské otázky na politiky znějí téměř sborově takto: Šlo u Davida Ratha o chybu jednotlivce, nebo o systémové selhání?

Nehledě na to, že novináři Ratha již odsoudili, je třeba říci, že šlo o systémové selhání, ovšem v jiném slova smyslu. Vzhledem k tomu, že je korupce v České republice organickou součástí politického systému, dá se jako systémové selhání označit zatčení politika za korupci.

Pokud se Rath korupce skutečně dopustil, pak jednal zcela v duchu, který je v naší politice obvyklý. Z mnoha přímých i nepřímých důkazů a indicií lze vyvodit, že mnoho politiků a politické strany jednají více ve vlastním než veřejném zájmu. A jejich chování je velmi ovlivněno různými mafiány na celostátní i regionální úrovni.

Penězovody do politických stran i kapes jednotlivých politiků jsou zajištěny již od první poloviny 90. let, kdy Václav Klaus a další otcové ekonomické transformace a privatizace českou cestou zakotvili do nového politického systému korupční mechanismy a „opomněli“ postavit zeď mezi politikou a byznysem.

Mechanismy sice přežily jen částečně, ovšem korupční chování politiků a srůst politiky s byznysem a organizovaným zločinem nabobtnaly. Korupci u nás dlouhodobě nikdo nepostihuje, protože by tím padl celý systém. A platí tu přímá úměra: čím je korupční chování politiků dlouhodobější, tím více politiků se jej dopouští.

Politici tento sytém legalizovali v rámci ekonomické transformace v legislativní rovině. Například privatizační projekty nemohl po nástupu Klause do čela české vlády ze zákona přezkoumávat soud. Přestože se několik let vědělo, že zákony de facto umožňují daňové podvody v kauze LTO, politici je na veřejnosti poměrně dlouho úspěšně obhajovali. Odmítli též majetková přiznání a zavedli anonymní akcie, které umožňují skryté vlastnictví majetku získaného nezákonným či neetickým způsobem. (Píšu o tom v článku: Temnota je proto, aby bylo světlo II. Léta devadesátá.)

Quentin Reed píše v práci nazvané Korupce v privatizaci českou cestou (Korupce na český způsob, Pavol Frič a kol., nakladatelství G plus G, 1999) vedle mnoha jiných poznatků a postřehů i tento:

„Během jednoho a půl roku funkčního období Klausovy vlády byla možnost někoho chytit při páchání trestného činu v průběhu privatizace prakticky rovna nule, protože mechanismus vnějšího dozoru a kontroly byl tvrdě odstraněn. Dne 31. 12. 1993 došlo ke zrušení systému prokuratur a k jeho nahrazení systémem… státních zastupitelství. Pravomoc státních zástupců byla výrazně snížena a nyní mohou jednat pouze na základě iniciativy ze strany jiných osob nebo institucí. A co je nejdůležitější, již nevykonávají funkci obecného dozoru nad státní správou. Tyto změny přiměly kritiky průběhu procesu privatizace k poznámkám typu: kde není žalobce, není ani soudce.“

Další oblastí, kde došlo k minimalizaci možnosti kontroly, se podle Reeda stal externí audit (kontrola účetních dokladů). Autor pak popisuje další pro-korupční mechanismy - například i ve Fondu národního majetku a dalších privatizačních institucích - a uzavírá tuto část článku tímto poznatkem:

„Krátce řečeno, Klausova vláda provedla mnoho změn v právním rámci, které výrazně rozšířily prostor pro korupci v privatizačním procesu a dokumentovaly tak filozofii, která nepřikládá velký význam zásadám zákonnosti.“

Mnoho argumentů ve prospěch tvrzení, že korupce (tedy i klientelismus a rozkrádání umožněné zavedenými mechanismy) byla zapracována přímo do systému, přináší Quentin Reed i v oblasti kuponové privatizace. Mimo jiné tento:

„Informace o pravděpodobných cenách akcií v daných kolech a o struktuře vlastnictví podniků v jakékoli dané fázi byly vysoce užitečné, a proto zásadní úlohu měl ten, kdo měl k informacím přístup. Ve skutečnosti… ceny akcií nabízených občanům i fondům tvořila úzká expertní skupina, která zároveň kontrolovala i prodej akcií… příliš mnoho kuponových expertů má úzké vazby na soukromé firmy, které kuponovou privatizaci zajišťovaly, anebo dokonce jsou dílčími vlastníky společností, jejichž prostřednictvím se s akciemi obchoduje.“

Korupce se také již tehdy institucionalizovala prostřednictvím financování politických stran. Nejpozději v roce 1997 vyšlo najevo, že všechny vládnoucí strany, ODS, lidovci i ODA, jsou financovány nekalým způsobem. Všechny tři strany dokonce prohlásily, že neznají totožnost některých svých sponzorů.

I proto musíme pokládat za nehoráznou drzost současná slova Václava Klause, že Rathova kauza „nesmírně poškozuje českou politiku a důvěru v náš politický systém“. Je to právě Klaus, jenž společně s dalšími zaváděl v České republice korupční systém, který již dvacet let diskredituje „demokracii“ (režim je u nás z neznámých důvodů neustále označován jako demokratický, jakoby k demokracii stačily pouhé mechanismy, třeba volby, a instituce).

Společnost by si určitě oddechla, kdyby orgány činné v trestním řízení začaly skutečně fungovat, jak mají, nezávisle, padni, komu padni. Byl by to důkaz, že se u nás pozvolna mění současný mafiánský kapitalismus na systém demokratický. Politici i experti by si však měli uvědomit, že veřejnost dnes již nepřijme tvrzení, že jediná kauza - notabene kauza opozičního politika - je důkazem této změny. Měli by proto přestat s „uspáváním hada“ a namísto toho více tlačit na provádění nutných změn.

Poznámka:

Quentin Reed studoval korupci v průběhu postkomunistické transformace české společnosti. Toto téma bylo i předmětem jeho doktorské práce na Oriel College Oxfordské univerzity v letech 1991 — 1996. Na návrh British Political Studies Association byl za ni odměněn cenou Waltera Bagehota za nejlepší doktorandskou práci v oblasti politiky a veřejné správy. Titul PhD získal v roce 1997. Jeden rok (1996) pracoval v ČR na Nejvyšším kontrolním úřadu (NKÚ) jako tajemník viceprezidenta a dva roky působil v Prague Business Journal. Poté žil v Praze a pracoval pro Economist Inteligence Unit.