Zatčení Davida Ratha je projevem systémového selhání
František KostlánPokud se Rath skutečně dopustil toho, z čeho je nařčen, pak jednal zcela v duchu, který je v naší politice obvyklý. I proto zní kritika jeho počínání z úst jiných politických představitelů spíš jako drzost.
V souvislosti se zatčením Davida Ratha za údajnou korupci se objevují hlasy, které poukazují na to, že policie, státní zastupitelství a soudy začínají ve věci korupce konečně fungovat. Policie konečně chytila velkou rybu, což dokazuje, že systém vyšetřování už nikdo shůry neblokuje a nehraje do autu - asi takto zní některé vítězoslavné výkřiky.
Dopustili se jich krom jiných i předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová či politolog Lukáš Jelínek, blízký sociální demokracii. Tento pohled na současné dění je však naivní či sebeklamný. Bez ohledu na to, jestli se David Rath korupčního jednání skutečně dopustil, celá kauza momentálně ukazuje na jediné: zatímco korupční a podobné případy politiků pravicových stran nejsou vyšetřeny či skončily bez jakéhokoli postihu, v případě opozičního politika jsou policie a státní zastupitelství nebývale čilé.
Tím v žádném případě nechci říci, že Rath je nevinný, to ať rozhodne soud na základě důkazů. Dokud však policie, státní zastupitelství a soudy nedotáhnou do konce několik korupčních kauz, které mají na svědomí politici koaliční, tedy ti, kteří jsou momentálně u moci, nelze hovořit o zlepšení práce orgánů činných v trestním řízení a jejich emancipaci.
Nedůvěra je namístě. Vždy, když ve společnosti sílila nechuť vůči korupčnímu chování politiků, byl jí předhozen obětní beránek - svého času například Jaroslav Lízner, vedoucí Centra kuponové privatizace a Střediska cenných papírů, který byl přichycen s osmi miliony v kufříku, nebo ministr Ivo Svoboda v kauze Liberta. A vždy se nakonec ukázalo, že jde o manévr, který má zakrýt, že pod povrchem bezstarostně kvasí korupce mnohem širší.
A vždy je nám při takových příležitostech dáno poslouchat řeči o tom, že korupce u nás není součástí systému. Novinářské otázky na politiky znějí téměř sborově takto: Šlo u Davida Ratha o chybu jednotlivce, nebo o systémové selhání?
Nehledě na to, že novináři Ratha již odsoudili, je třeba říci, že šlo o systémové selhání, ovšem v jiném slova smyslu. Vzhledem k tomu, že je korupce v České republice organickou součástí politického systému, dá se jako systémové selhání označit zatčení politika za korupci.
Pokud se práce na tomto přetváření občanské společnosti nepodaří – ať pro falešné hodnocení skutečnosti (ekonomické, sociální atd.) v důsledku toho, jak je tato skutečnost vládnoucími politickými silami zastírána a překrucována, nebo pro nechuť občanů se angažovat – pak „mafiánský kapitalismus“ prostřednictvím řídících politických sil „napříč politickým spektrem“ promění pokojnou cestou formálně demokratický systém v některý ze systémů nedemokratických za mlčení většiny…. byť nespokojené. Přechod ze systémů nedemokratických k systému demokratickému je pak velmi obtížný, a soudím, že v podmínkách nedemokratického systému pokojné budování demokracie není téměř možné; „sametová revoluce“ tu pouze jako výjimka potvrzuje pravidlo. Možná také zkušenost „sametové revoluce“ probouzí neblahé postoje u části občanské veřejnosti: lehkomyslné zacházení s možnostmi, jež současný demokratický státní systém poskytuje i opovrhování těmito možnostmi.
A mimochodem: škoda, že ten třídenní mediální tanec zastínil podstatnou informaci z pondělí: ČR se v meziročním srovnání dostala do recese. Jestliže vláda očekávala růst do 1%, o kolik miliard přicházíme? Kolik procent DPH za tento omyl budeme muset zvyšovat? Já vím - z jiného soudku, ale přesto... Komu to slouží? - Správná otázka...
Ovšem k tomu dvě poznámky:
1) nejde o jednu kauzu - ledy se hnuly i s Bártou, Škárkou, Baštýřem, litoměřickými soudci, snad se hnou s Promoprem...
2) tlak by měl mířit hlavně k vládním politikům - aby nebrzdili reformu státních zastupitesltví, nepředkládali polovičaté návrhy zákonů o veř.zakázkách, anonym.akciích, stát.službě atd.atd.
Dal jsem si původně na případ Rath embargo mlčenlivosti. Ale přece jenom nemohu se veřejně nezeptat, co a kdo stál před půl rokem na startu celého případu. Policie musela mít velmi přesvědčivé indicie k žádosti o soudní schválení odposlechu. Zajímalo by mne, zda byly alespoň tak přesvědčivé, jako to je v již známých případech, které kupříkladu vyjmenovává pan Jelínek. Pokud imunitní výbor Sněmovny veřejnosti jasně nesdělí bezpochybnou legálnost odposlechů, nikdo mne nepřesvědčí, že celá kauza nemá politické pozadí, a že soud bude spravedlivý, nestranný a nezávislý na jakýchkoliv talcích, včetně těch mediálních, které už nyní fakticky nezávislost soudu zhatily.