Dopadení „velké ryby“ Davida Ratha, jak média popisují zatčení středočeského hejtmana a poslance za sociální demokracii pro podezření z korupce, jen těžko významně změní dosti skeptické vnímání demokratické politiky valnou částí české veřejnosti. Jakkoliv se totiž může kauza Rath jevit jako určitý průlom v dosud neefektivním boji s korupcí, zůstane v české společnosti pachuť z dosti selektivního naplňování jedné ze základních premis liberální demokracie, jímž je princip spravedlnosti.

Ten má několik základních rovin. Tou nejdůležitější se rozumí rovnost všech před zákonem. Vynecháme-li specifická pojetí spravedlnosti, jako jsou například tzv. retributivní spravedlnost nebo tzv. distributivní spravedlnost, které v Rathově případu nehrají až tak velkou roli, důležitý je zejména princip tzv. procesní spravedlnosti, který doplňuje obecný princip rovnosti všech před zákonem tak, že se stejné případy rozhodují stejně a nestejné odlišně.

Dosavadní průběh kauzy Rath zásadním způsobem tyto principy relativizuje. Jen těžko bychom například uhájili tezi, že máme co do činění s rovností před zákonem, protože každému občanovi, který není, řečeno lidově, ona pověstná „velká ryba“, je jasné, že by se už samotné vyšetřování v jeho případě odehrávalo poněkud jinak.

Je samozřejmě možné argumentovat, že medializované zatčení nebo tahanice okolo imunity, jakož na druhou stranu i naprosté ignorování presumpce Rathovy nevinny politiky i novináři, se dají do jisté míry v případě vysoce postaveného politika pochopit. Jenže kauza Rath se vymyká výše zmíněným principům, i kdybychom ji poměřovali pouze zacházením státních úřadů s jinými „velkými rybami“.

Mnoho lidí si bude klást zejména otázku, proč se stejným způsobem zatím nepostupovalo v případech ostatních politiků podezřelých z korupce mnohem závažnější , než je kauza, do níž se údajně zapletl Rath, jakož i v případech nejrůznějších postav z prostředí ekonomického zákulisí politiky.

Jak trefně poznamenává Jan Keller, rozkrade-li se v České republice ročně zhruba sto miliard korun z celkové částky šesti set miliard, které stát utratí na veřejné zakázky, podaří se v případě prokázání viny Rathovi objasnit, kam se podělo přibližně 0.04% z rozkradených prostředků.

Jelikož v každoročním mizení i zbylých 99.96% mají do značné míry prsty politici nebo státní úředníci, protože bez nich by zakázky nebylo možné manipulovat, a jelikož na centrální úrovni už šest let vládne pravice, polapení levicového politika je buď dílo naprosté náhody, jako o tom mluví policie, nebo naopak naprostý a dokonale provedený záměr.