Radim Jančura vytřel zrak autobusovým molochům, aby následně ukázal, zač je toho loket Českým drahám, alespoň tedy na trase z ocelového srdce republiky do hlavního města. Patří mu za to díky.

Stanislav Bernard zase pomohl zachránit krachující pivovar a udělal z něho fungující rodinnou firmu. Skoro novodobý Robin Hood českého byznysu, na něhož musíme být právem hrdí.

Karel Janeček vystudoval na prestižních univerzitách doma i ve světě teoretickou matematiku, kterou umí používat v praxi a vydělává milióny. Je nejen dobrý příkladem pro okolí, ale i darem pro české tabulky miliardářů, je totiž možná jediným z party finančních, uhelných, olejářských a agro žraloků, o kterém lze bez problémů říct, jak přišel ke svým penězům a kterak ty peníze našly jeho.

Všichni tři úctyhodní muži (pro jistotu: bez ironie) se v posledních měsících angažují v boji proti korupci. Je to pochopitelné, vydobili majetek a vliv prací a kolem nich se to hemží pochybnou galerkou límečků s jedinou dovedností: mít ne chytrý, ale přechytrý telefon a ve správnou chvíli vytočit to správné číslo. Jak se zpívá v hymně složené speciálně pro zahajovací schůzi Ústředním výboru Svazu pracovníků v korupci: "ten umí ho a ten zas toho, a všichni dohromady udělají MOC// ten krade na Praze, ten zas na dráze..."

Přes obrovské sympatie, které k poctivím mužům podnikání u nás nelze nechovat, se nicméně bojím, že převedení autority těchto tří osobností  - a nejen jich - do veřejného prostoru může způsobit více škody, než užitku.

Prokázala to historie a prokazuje to i současnost: lidé obdaření talentem pro vedení firem a s podnikatelskými buňkami obecně můžou být v politice a veřejném životě úspěšní, ale dokonce i obecně prospěšní - ovšem za předpokladu, že upustí od mantry řízení, kterou používali na svém původním pracovišti. Stát zkrátka není firma. Což si sice Miroslav Kalousek nemyslí, ale je nejspíš tichým tajemstvím, že v jeho domácnosti každé čtyři roky probíhají volby - a světe div se, pokaždé je právě Kalousek zvolen sice místopředsedou, ale ve skutečnosti faktickou hlavou rodiny.

U nás běžných smrtelníků tomu tak není a v rodinách se musíme nutit ke kompromisům, dohodám, nepragmatickým řešením, zbytečným rozpočtovým výdajům a rekreačním a hygienickým procesům, které jsou třeba v daném ekonomickém cyklu vyloženě luxus. A není snad sporu, že stát a rodina jsou si blíž, než firma a stát.

Minimálně Jančura a Bernard jsou velcí podnikatelé, o kterých by klidně šlo tvrdit, že mají cosi z české legendy jménem Tomáš Baťa. Zprvu živnostenská, lehce opatrná, ale na zákazníka dokonale orientovaná strategie se proměňuje ve skoro vizionářský byznys s přesahem mimo obchodování samo. Janeček je pak génius, kterého nejen baví početní úlohy, ale svede s nimi taková kouzla, že je dnes jedním z nejbohatších v české kotlině i na Moravě. Ale v čem je tedy ta potíž, když tito novodobí Baťové chtějí dát své služby (a často i peníze) k dispozici?

V rozhovorech a prohlášeních Janečka, Bernarda a Jančury narazíme na myšlení, které je sice dovedlo k úspěchu, ale jehož zopakování v politice by mohlo vést ke katastrofě. Rozumějme si, netvrdím, že by tři podnikatelé a jejich boj proti korupci byli něco hanebného nebo nezáslužného. Naopak, jsou to lidé, jichž si musíme cenit. Ale přesto: volný pád mimo komplikované a zkorumpované struktury stranických aparátů a předražené demokracie by mohla být cesta, po které se nechceme vydat. Nebuďme zajatci historie, ale stavovské ideje vedly k mnoha katastrofám i v nedávné evropské minulosti.

Tomáš Baťa nebyl prvoplánovým kapitalistickým zloduchem, chtěl vytvořit logickou strukturu fungování světa továren a lidí kolem ní. Kdo pracuje, ať jí. Dokázal se postarat o své dělníky jako v dobách krize málokdo, současně ale myšlení továrníka nutně pomíjí uvažování o povinné solidaritě pro ty, kteří si jí rozhodně nezaslouží, investování peněz do procesů a byrokracie, které nic dobrého nepřinesou, a podporu fungování nejrůznějších elit, které vlastně žádnými elitami nejsou. Toto vše jsou ale atributy, bez kterých se stát, stejně jako každá rodina (kromě té Kalouskovy), neobjedou. Většina peněz, včetně těch končících v chapadlech korupce, utracených zbytečně za demokracii je nesmítně užitečnou investicí, úplatkem sebe i bližních za možnost žít ve světě, kterému jsme schopni porozumět nejen sedláckým rozumem, ten to vlastně vůbec nebere, ale i (promiňte tu odvahu) srdcem, emocemi.

Ačkoliv to bude znít hrozně, bojím se, že dobří lidé (opět bez ironie) z podnikání, kteří poctivě vydělali své peníze a patří jim nehynoucí pocty nás ostatních, ne tak úspěšných a pracovitých, můžou zdravým rozumem nadělat větší paseku, než bezcharakterní cynici české politiky. Jasně, dívat se na Drymla, Janouška, Řebíčka a Béma je za trest, ale jejich ambicí není uspořádat náš svět podle toho jejich, ten svůj si proklatě hlídají a my ho jen platíme. Uf, to je ohromná úleva, protože kdo by chtěl s exprimátorem chodit po horách a s exministerem na Slávii, že ano?

A naložme si ještě jednu porci. Korupce je sice strašná, ale jevy, které spouští řízení podle modelů, grafů a plánů, které se soustředí na cíle a výsledky, aniž by bralo v potaz skutečnost, že v pospolitosti dokáže potěšit někdo jinak zcela neefektivní a vlastně zbytečný, je lepší a ty prachy za to zřejmě stojí. Říkám to za sebe a krajně nerad, ale tu větu používají investoři televizního pořadu Den D, mnohonásobně méně charizmatičtí a zajímaví, než naše hvězdná (bez ironie) trojice Jančura, Janeček a Bernard, ale musí to zaznít: děkujeme, ale nemám zájem.